Čeští operní pěvci ve filmu (1)

Od svých počátků bývá do filmu občas obsazen také někdo z operních sólistů. Kteří pěvci byli angažováni do českých filmů, kteří byli těmi vůbec prvními a kdo se na plátně objevil nejčastěji? Procházku začínáme němým filmem. Proč v něm byly herecké role nabídnuty zpěvákům, to není zodpovězeno, snad byl kladen důraz na jejich schopnost dosáhnout přesvědčivosti…

16. května 1913 byly v přírodním divadle v pražské Šárce během představení Smetanovy opery Prodaná nevěsta natočeny vybrané scény, které režíroval Max Urban. Film se bohužel nedochoval. O této inscenaci máme podrobnou kapitolu v knize Prodaná nevěsta na jevištích Prozatímního a Národního divadla 1866–2004. Polský pěvec Tadeusz Dura, v létech 1912–1919 sólista Národního divadla, byl Jeníkem. (Pro úplnost uveďme, že hrál ještě v jiném němém filmu – rovněž ztraceném: Zlatý klíček na námět Karla Čapka v režii Jaroslava Kvapila, 1922.) Pro Marii Šlechtovou byla Mařenka jedinou postavou zaznamenanou na filmový pás, stejně tak pro Emila Buriana (Krušina), Věru Pivoňkovou (Krušinová), Emu Miřiovskou (Esmeralda) a Otakara Chmela (Mícha). Ostatně, co s operním uměním v němém filmu. Gabriela Horvátová (Háta) si beze slov zahrála ještě jednou, a to Kostelničku v Její pastorkyni Gabriely Preissové (režie Rudolf Měšťák, premiéra 1929). Karel Hruška (při představení v Šárce byl Principálem) se v němém filmu uplatnil celkem čtyřikrát a Adolf Krössing (Vašek) dokonce pětkrát. Emil Pollert (Kecal) se ve stejné roli uplatnil i v první zvukové Prodané nevěstě. Podle libreta Karla Sabiny byla o dva roky později (režie Oldřich Kmínek, 1922) natočena Prodaná nevěsta s činoherci.

Karel Hruška se před kameru postavil v pohádce Červená karkulka, v níž se jako krejčí Nitka přidal k výpravě na vlka (režie Svatopluk Innemann, 1922); v životopisném dramatu Josef Kajetán Tyl (režie Svatopluk Innemann, 1926) byl hercem Kaškou, jedním z Tylovy kočovné družiny; v Podskaláku (režie Přemysl Pražský, 1929) se coby mastičkář Angrešt morálně příliš nevyznamenal.

Adolf Krössing dostal po Vaškovi další roli, a to hraběte Ottu Rossenberka v dramatu Legionář (režie Rudolf Měšťák, 1920), ve stejném filmu si zahrála i Růžena Maturová. Za pár let byl obsazen do melodramatu Píseň života; Konrád, bratr drožkáře Havla, se po jeho smrti ujme odloženého dítěte, Haničky, kolem níž se celý děj točí (režie Miroslav J. Krňanský, 1924). Neminuly jej ani rozmarné komedie Vdavky Nanynky Kulichovy (neurčená, zřejmě drobná role, režie Miroslav J. Krňanský, 1925) a Svéhlavička (Zahradník, režie Rudolf Měšťák, 1927).

Oba pěvci, Hruška a Krössing, ač hlásku nemohli vydat, by dnes zajisté nejvíce zaujali v žel nedochované Prodané nevěstě.

Již připomenutá sopranistka Růžena Maturová hrála ze všech pěvců v němém filmu nejčastěji, a to v šesti titulech; jmenovanému Legionáři předcházelo drama Za čest vítězů (režie Antonín L. Havel a Julius Lébl, 1920) s úlohou ženy ruského statkáře Šokolova; následovala Babička, ve které pro ni byla vytvořena úloha Viktorčiny matky, mlynářky ze Žernova (režie Thea Červenková, 1921); ve filmu podle románu K. Světlé Kříž u potoka (režie Jan S. Kolár, 1921) hrála mlynářku Dolanskou; na Podkarpatskou Rus diváka zavádí báchorka Koryatovič (režie Jan Just-Rozvoda, 1922), v níž Růžena Maturová dostala nepojmenovanou postavu vedle hlavního představitele Theodora Pištěka; v dramatu Mrtví žíjí aneb Tajemný pražský doktor (režie Jan S. Kolár, 1922) hrála vdovu Grundovou.

Jarmila Novotná byla obsazena do němého melodramatu Vyznavači slunce aneb Poslední vlkodlak (režie Václav Binovec, 1926) coby komtesa Jacinta.

Valentin Šindler si musel ve filmu zahrát svého populárního stréčka Matěje Křópala z Břochovan hospodařícího na hanáckém gruntu – Vše pro lásku (režie Martin Frič, 1930). Ale už v roce 1925 byl Valentin Šindler obsazen do role pana učitele v komedii Pepánek Nezdara (režie Přemysl Pražský).

Vábení filmu neušel ani barytonista Bohumil Benoni, který se nechal angažovat do postavy chladného i prchlivého manžela nepojmenované dcery lesníka ze Šumavy v titulu Píseň lásky (režie Vladimír Majer, 1919).

V roce 1913 vznikl „hudební“ film Faust, který byl vytvořen podle prvního jednání opery Charlese Gounoda (režie Stanislav Hlavsa). Pan režisér svým zpěvem v kinosále prý ovládl tenorový i basový part…

Připomeňme ještě dvě jména pěvců, dnes zapomenutá, které zvábil film. Sopranistka Národního divadla Máša Kolárová ve filmu účinkovala dvakrát. Ve snímku svého manžela Jana S. Kolára Kříž u potoka (1921) v úloze nevěsty Mikeše Potockého (s Růženou Maturovou tedy hned dvě operní pěvkyně v jednom titulu) a také v epizodní roli hosta na seanci v detektivce Otrávené světlo (režie Jan S. Kolár, Karel Lamač, 1921); ještě jednou si zahrála, rovněž okrajovou úlohu, v jednom zvukovém filmu. Tím druhým jménem je tenorista Richard Menšík, který hrál v komedii na námět Františka Langra Noční děs (režie Jan A. Palouš, 1914); Richard Menšík zpíval v Národním divadle v sezonách 1908-10 v úlohách Vaška a učitele Bendy, nebyl to tedy umělec epizodní ani na jevišti, ani ve svém jediném filmu.

A nehudební douška nakonec: v dramatu natočeném v Praze a okolí Hříšná krev německého režiséra Victora Trivase (1929) Freda usilujícího o lásku titulní dívčí postavy vytvořil na počátku své herecké dráhy Fedor Salin, syn Fjodora Šaljapina.

(Pokračování)

Prameny:
Český hraný film I. 1898–1930, Národní filmový archiv, Praha 1995.
Boušová, Kateřina: Než film promluvil. Nakladatelství XYZ, Praha 2012
Panenka, Jan a Součková, Taťána: Prodaná nevěsta na jevištích Prozatímního a Národního divadla. Národní divadlo a Gallery, Praha 2004

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář