Jaké byly vaše hudební začátky, kdo byl iniciátorem rozhodnutí hrát na hudební nástroje a proč jste zvolili nástroje smyčcové?
Eliška Kukal Halečková: Pocházím z hudební rodiny, takže hra na jakýkoli nástroj či zpěv byly přirozenou součástí mého dětství a dospívání. Myslím, že konkrétně pro housle jsem se rozhodla z prostého důvodu – hráli na ně moji sourozenci, a tak jsem jako mladší sestra chtěla totéž. Já jsem u houslí zůstala, kdežto moji bratři se nakonec vydali na pěveckou dráhu.
Klára Šromovská: Na housle jsem začala hrát v šesti letech, ale již od čtyř let jsem si to moc přála. Soused v našem domě byl houslista a mně se strašně líbilo ho poslouchat. Dva roky jsem tedy na rodiče tlačila, abych mohla začít s výukou, až se mi to nakonec podařilo a dali mě do třídy paní profesorky Magdaleny Mickové.
Daniel Macho: S hudbou jsem byl vlastně od malička. Máma nám se sestrou hrávala na klavír a táta se živí výrobou kytar, vzhledem k tomu, že má dílnu přímo v části domu, tak se u nás pořád něco hrálo, ladilo nebo zkoušelo. Mně připadalo úplně normální, že se domem celý den line hudba. Máma by samozřejmě byla nejradši, kdybych hrál na klavír, táta zase na kytaru. Když se mě potom v ZUŠ zeptali, na co bych chtěl hrát, vybral jsem si logicky housle. Pamatuju si moment, kdy jsem přišel domů z hudebky s půjčeným nástrojem a naši byli velice překvapení, s čím jsem to přišel. Dodnes nevím, co mě v té době na houslích tak zlákalo, jsem ale za to rád.
Filip Rufer: Já pocházím z hudební rodiny, každopádně vždycky vyprávím stejný příběh o tom, když jsem s maminkou navštívil naši ZUŠku v Červeném Kostelci na den otevřených dveří. Vyzkoušel jsem si různé nástroje, ale těsně před odchodem jsme narazili na učitele houslí, který bez zaváhání řekl: “To je jasný, ten má postavu na violoncello”. A bylo. Tehdy jsem nemohl vědět, jak moc tohle rozhodnutí jednou ovlivní celý můj život.
Bavilo vás jako děti cvičit a hrát na koncertech?
Eliška Kukal Halečková: Cvičení pro mě zpočátku nebylo úplně oblíbenou činností. Když jsem ještě neuměla noty, učila jsem se tak, že mi maminka skladby přehrávala a já jsem po ní opakovala. Koncerty jsem naopak hrála moc ráda. Bavilo mě, že mám prostor skladbu odehrát bez zastavování a na „vlastní zodpovědnost“.
Klára Šromovská: Myslím si, že je přirozené, že děti cvičení ne vždy úplně baví. U mě to bylo asi jak kdy. Někdy mě to bavilo, někdy příliš ne. Ale hraní na koncertech mě bavilo hodně. Samozřejmě mi to občas pokazila nervozita, ale celkově můžu říct, že mi hra na housle v jakékoliv podobě dělala radost, a proto jsem u ní zůstala.
Daniel Macho: Cvičení mě, přiznávám, nijak zvlášť nebavilo. Myslím, že v tom asi nejsem mezi hudebníky úplná výjimka. Koncerty jsem ale měl rád, protože tam najednou člověk zjistil, proč vlastně všechny ty hodiny cvičení absolvuje. Později jsem také hrával v cimbálové muzice a tam jsem si hodně užíval svobodu, možnosti improvizace a přátelství, které jsem skrze hudbu mohl navazovat. U klasické hudby mladý člověk často dlouho hledá, co přesně skladatel zapsal a co tím mohl myslet. V lidové hudbě se zase učí reagovat okamžitě.
Filip Rufer: Hrát na koncertech mě myslím bavilo určitě víc než cvičit. Na základce mi to hraní šlo celkem samo, ale nevím, jestli by s tím souhlasili moji rodiče. Často jsem prásknul s cellem do postele a řekl, ať si to zkusí zahrát sami. Měli to se mnou těžké.
Kdy padlo rozhodnutí hudbu studovat a věnovat se jí profesionálně?
Eliška Kukal Halečková: Aktivněji jsem začala cvičit až při nástupu na konzervatoř, kdy jsem cítila, že je to něco, čemu bych se chtěla věnovat. Motivace věnovat se hudbě se samozřejmě v průběhu života dál proměňuje, ale při studiu na konzervatoři se člověk setkává s různými možnostmi hudebního uplatnění a postupně zjišťuje, co je jeho srdci nejblíže – zda komorní hra, hra v orchestru, nebo sólové působení.
Klára Šromovská: Pro mě byla přelomová pátá třída. Vedle hry na housle jsem se ještě věnovala baletu a právě tehdy jsem se rozhodovala, jestli půjdu na hudební gymnázium, nebo taneční konzervatoř. Rozhodla jsem se nakonec pro gymnázium, které mi přineslo do života skvělého profesora Jiřího Fišera a báječný kolektiv lidí, ve kterém jsme se navzájem podporovali. Bylo to pro mě velmi inspirativní prostředí. A někdy od třinácti let jsem si už byla jistá, že se hudbou chci jednou opravdu živit.
Daniel Macho: Spíš mám pocit, že jsem do toho postupně dorostl. Hudbu jsem jako dítě opravdu zbožňoval. Pamatuju si, jak jsem asi v osmi letech dostal od strýce k Vánocům DVD s více než deseti alby nejrůznějších žánrů. Každé bylo úplně jiné a právě ta pestrost mě strašně bavila. Na jednom z nich byly i Janáčkovy Listy důvěrné a ty mě možná zasáhly úplně nejvíc. Tehdy jsem samozřejmě vůbec netušil, že je jednou budu sám hrát. Zpětně mě překvapuje, jak silně na mě ta hudba působila už jako na dítě. Možná v tom hrálo roli i to, že jsem vyrůstal nedaleko Hukvald. Těžko říct, jestli spolu takové věci souvisejí, ale Janáčkova hudba mi byla vždycky blízká a dodnes na mě působí neobyčejně silně.
Filip Rufer: Co si pamatuju, tak dost pozdě. Studoval jsem osmiletý gympl a vlastně asi rok před přijímačkami se mě paní učitelka ptala, jestli bych nechtěl zkusit konzervatoř. Teprve tehdy jsem začal opravdu cvičit “dobrovolně”. Ale necítil jsem asi takový tlak, protože kdyby to nevyšlo, tak bych jednoduše pokračoval dál na gymnáziu.
Jaký byl impuls k založení smyčcového kvarteta, proč jste zvolili v názvu kvarteta osobnost Ondřeje Kukala?
Klára Šromovská: To si pamatuji naprosto přesně. S Eliškou jsme se vracely na ubytování po úžasném koncertě Bennewitzova kvarteta na houslových kurzech v Soběslavi. Obě jsme byly jejich hrou učarované a právě tehdy jsme si poprvé řekly, že by nás jednou bavilo hrát také ve smyčcovém kvartetu, a nejlépe spolu. Tento nápad ale několik let odpočíval. Vrátily jsme se k němu až v době, kdy jsme byly obě členkami Akademie komorní hudby. Díky pomoci Tomáše Jamníka jsme k sobě našly další dva kolegy a Akademie nám poskytla podmínky k tomu, abychom spolu mohli začít zkoušet. Jméno Kukal Quartet jsme zvolili proto, že Eliščin tatínek Ondřej Kukal je významným českým soudobým skladatelem.
Jakých výsledků si za dobu trvání vašeho souboru vážíte nejvíce?
Eliška Kukal Halečková: Nejvíce si vážím času, který jsme spolu už „odzkoušeli“ a který nás podle mého názoru posunul úplně nejvíce. Dělá za nás jakousi „neviditelnou“ práci. Samozřejmě, bez té viditelné práce a zkoušení by to nešlo, ale je neuvěřitelné pozorovat, jak věci, které nejdou v danou chvíli nazkoušet, potřebují větší odstup, určitý osobnostní vývoj a společné sehrávání. To nejde urychlit.
Klára Šromovská: Když nad touto otázkou přemýšlím, jako první mě vlastně nenapadají konkrétní úspěchy, ale spíš to, že se jako kvarteto stále rozvíjíme a posouváme dál. Samozřejmě si nesmírně vážím například naší třetí ceny ze soutěže Pražské jaro nebo pozvání do živého vysílání BBC Radio v Londýně.
V současnosti jste soubor koncertně velmi aktivní, jaké jsou vaše plány, uvažujete o účasti na některé další kvartetní soutěži?
Filip Rufer: Čekají nás teď poslední koncerty před pauzou, kterou naše Eliška využije k času v porodnici. Plánujeme se ale velmi rychle vrátit k práci, protože nás čeká v dubnu kompletně nový program na koncertě pro ČSKH a také už se poohlížíme po nějaké soutěži, kde bychom rádi zúročili naše snažení. Fungování s malými dětmi už máme přece jen trochu nacvičené.
Kromě koncertních aktivit s Kukal Quartetem máte i jiné umělecké a pracovní povinnosti?
Eliška Kukal Halečková: Mám doma, stejně jako Klárka, malého syna (20 měsíců) a za pár týdnů čekáme do rodiny další přírůstek, takže na další pracovní povinnosti kromě kvarteta zatím nezbývá čas. Musím ale říct, že mě obojí nesmírně naplňuje a jedno bez druhého mi nedává smysl. I když jsou chvíle, kdy se cítím velmi vyčerpaná, z dlouhodobého hlediska mi to naopak dělá velkou radost a stojí to za to.
Klára Šromovská: Občas si skočím zahrát s Českou studentskou filharmonií, ale jinak jsem vedle kvarteta maminka na plný úvazek.
Daniel Macho: Působím v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK. Je to moje zaměstnání a samozřejmě s tím souvisejí určité povinnosti, ale od začátku se snažím hlídat si jednu věc: aby se z hraní nestala jen práce, kde člověk chodí něco „odehrát“. Když se hudbě věnujete každý den profesionálně, rutina je přirozené riziko. Já bych si rád uchoval zvědavost a radost, kterou jsem měl k hudbě ještě dávno předtím, než se z ní stalo povolání. Ne vždy je to samozřejmě možné na sto procent – všichni jsme někdy unavení a máme horší den. Ale nechci zapomenout, proč jsem tuhle profesi vůbec začal dělat. Hudba si to podle mě vždy zaslouží.
Filip Rufer: Já studuji poslední rok na HAMU ve třídě profesora Miroslava Petráše a velké zkušenosti sbírám i v akademii České filharmonie. Pravidelně taky vystupuji se souborem Barocco sempre giovane, který sídlí v Pardubicích a vede ho můj profesor z konzervatoře Josef Krečmer.
Můžete čtenářům přiblížit specifika a rozdíly mezi hrou sólovou a hrou v komorním souboru? Kvarteto je řehole, jak často a intenzivně zkoušíte?
Daniel Macho: Tohle je skoro otázka na samostatnou studii. Sólová a kvartetní hra jsou dost odlišné disciplíny, asi jako individuální a týmový sport. Když hrajete sám, můžete si o interpretaci rozhodovat víceméně podle sebe. V kvartetu přinesou čtyři lidé čtyři různé představy a cílem není, aby tři z nich kapitulovali, ale aby vznikla pátá, společná. To je někdy krásné a někdy poměrně náročné. Zkoušíme tolik, kolik nám společný kalendář dovolí, a i přes všechny ostatní povinnosti se nám daří scházet opravdu často a věnovat společné práci spoustu času. Bez takového nasazení se kvarteto na určitou úroveň jednoduše nedostane.
Pro dobré fungování souboru si jeho členové musí být lidsky blízcí, přesto, dokážete se v profesním duchu mezi sebou pro své umělecké ideály pohádat?
Eliška Kukal Halečková: Určitě jsme si lidsky blízcí. Každý jsme jiná osobnost a myslím, že ani naše umělecké ideály nejsou totožné, ale kvůli tomu se určitě nehádáme. Naopak mě inspiruje pohled kolegů na různá témata a beru ho jako obohacení. Při zkoušení pak hledáme něco, co nám jako kvartetu bude přesně „šité na míru“.
Filip Rufer: Protože každý už máme něco za sebou a přinášíme do kvarteta svoje zkušenosti, často dochází k názorovým střetům. My se ale opravdu snažíme o demokracii a není u nás vláda jednoho člena, což je delší proces, no na pódiu je to vidět. Důležité je, aby všechny konflikty skončily společně se zkouškou, a to se nám myslím daří.
Co považujete za lepší? Když máte všichni podobné, nebo identické hudební cítění, a hra je téměř homogenní, nebo je zajímavější, když je každý člen odlišný a hra je pak jaksi bohatší, snad také pestřejší.
Daniel Macho: Fascinovat mě umějí oba přístupy. Mám moc rád homogenní kvartetní zvuk, pokud homogenita neznamená, že všichni začnou hrát trochu opatrně, aby náhodou někdo nevyčníval. Na druhé straně mě baví, když jsou čtyři hráči výrazné osobnosti a každý do výsledku přinese něco vlastního. Podle mě není cílem rozdíly vymazat, ale naučit se s nimi pracovat. Někdy hudba potřebuje absolutní jednotu, jindy je naopak krásné slyšet, jak si jednotlivé hlasy odpovídají jako čtyři různí lidé. Klíčový je pro mě vkus a schopnost poznat, co právě konkrétní hudba potřebuje. Ideální kvarteto tedy možná není jeden člověk se čtyřmi nástroji, ale čtyři lidé, kteří umějí v pravou chvíli dýchat jako jeden.
Když se vám na koncertě něco nezdaří tak, jak si představujete, snažíte se bezprostředně takový nedostatek mezi sebou řešit, nebo si raději dáte určitý odstup a hledáte řešení třeba po pár dnech.
Eliška Kukal Halečková: Ke koncertu jako takovému mám veliký respekt. Hrají tam roli emoce i nervozita a věřím, že každý z nás dělá maximum. Pokud se něco nedaří, co se týče souhry, pravděpodobně to nebude jen záležitost konkrétního koncertu a v klidu pak problém vyřešíme na zkoušce. V tomhle je možná koncert užitečný – rychle vyselektuje místa, ve kterých si ještě nejsme jistí. Proto se také snažíme skladby přehrávat vcelku i bez publika a navodit si atmosféru koncertu, abychom případné nedostatky odhalili rychleji.
Daniel Macho: Po koncertě si většinou řekneme první dojmy, ale rozhodně to není tak, že bychom ještě cestou z pódia vytahovali pomyslný seznam chyb. Bezprostředně po hraní má člověk navíc často zkreslené vnímání. Něco, co mu připadalo jako katastrofa, třeba publikum vůbec nezaznamenalo, a naopak. Konkrétní věci proto většinou řešíme až na další zkoušce. Některé koncerty si také nahráváme a to je výborná zpětná vazba. Může ukázat, že věc, o které jsme měli na pódiu určitý pocit, ve skutečnosti zněla jinak.
Optimální výsledek koncertu je, když jsou interpreti se svým výkonem spokojeni a publikum odchází domů s krásnými zážitky. Přesto existují i jiné varianty: umělci jsou se svým výkonem spokojeni a přesvědčeni, že odvedli maximum možného, ale publikum přesto odchází bez toho správného pocitu naplnění, nebo obráceně, Vy nejste se svým výkonem z mnoha důvodů spokojeni, ale publikum přesto reaguje nadšeně a odnáší si pozitivní umělecký zážitek. Jaká z těchto dvou možností je pro vás přijatelnější?
Eliška Kukal Halečková: To je těžká otázka. Publikum se skládá z velkého počtu lidí a všichni by po výkonu museli vyplnit dotazník, abychom pak mohli udělat závěr, zda bylo alespoň z větší části spokojené, či nespokojené. Člověk se nikdy nezavděčí všem, ale pro mě je určitě nesmírně důležité, s jakým zážitkem publikum odchází. Kdyby tedy hypoteticky nastala situace, kdy bychom se my jako interpreti plácali po rameni, ale všichni do jednoho v publiku by odcházeli zklamaní, řekla bych si, že asi něco děláme hodně špatně.
Daniel Macho: Každý večer má navíc jinou atmosféru a ovlivňuje ho spousta věcí, které nejdou úplně naplánovat. To samozřejmě neznamená, že nadšená reakce publika je omluvou pro nekvalitní výkon. Interpret musí být náročný sám na sebe. Ale pokud se podaří hudbou něco skutečně sdělit člověku, který třeba ani není pravidelným návštěvníkem klasických koncertů, je to pro mě jeden z největších smyslů toho, co děláme.
V dnešní době se velmi cení muzikantská univerzálnost, plánujete vystoupení se zařazením hudby s prvky folklórní, lidové či jazzové hudby?
Daniel Macho: Mně jsou takové projekty osobně velmi blízké, už kvůli tomu, že jsem sám hrával v cimbálové muzice. Neřekl bych ale, že bychom chtěli Kukal Quartet cíleně proměnit v multižánrový soubor. Těžiště máme pořád v klasickém kvartetním repertoáru. Zároveň mě baví, když se jeho hranice přirozeně rozšiřují. V dubnu 2027 máme například v Českém spolku pro komorní hudbu program, ve kterém vedle Brahmse zazní Ginastera a Piazzollovo Four for Tango. Takové setkání různých hudebních jazyků mi připadá zajímavé a obohacující. A k lidové hudbě máme podle mě všichni čtyři přirozeně blízko.
Věnujete se i soudobé hudbě, iniciovali jste již někdy podnět ke zkomponování kvartetní skladby u některého ze současných skladatelů?
Daniel Macho: Soudobé hudbě se věnujeme a určitě bychom se jí chtěli věnovat dál. V repertoáru jsme měli například hudbu Ondřeje Kukala nebo Shofarot Sylvie Bodorové; posledně jmenované dílo jsme hráli například při našem londýnském vystoupení v roce 2024. Vlastní novou kvartetní skladbu jsme ale, pokud vím, zatím přímo neiniciovali. Jednou už se při plánování dramaturgie konkrétního koncertu o nové skladbě napsané pro danou příležitost uvažovalo, nakonec z toho ale sešlo. Myslím, že je to spíš otázka času než nezájmu. Možnost pracovat se skladatelem na hudbě, která teprve vzniká, by pro nás podle mě byla velmi zajímavá zkušenost.
Filip Rufer: Nám nejbližší je samozřejmě skladatel Ondřej Kukal, jehož smyčcový kvartet rádi hrajeme a už nás samozřejmě napadlo, že bychom ho měli oslovit, aby napsal něco dalšího přímo nám na míru. Snad se k tomu brzo odhodláme.
Historie české kvartetní školy má světové renomé, jako relativně mladý soubor, cítíte již teď vlastní zodpovědnost za pokračování této jedinečné tradice?
Daniel Macho: Určitý respekt k tradici cítím určitě. Máme obrovské štěstí, že vyrůstáme v prostředí, kde je komorní hudba tak hluboce zakořeněná a kde máme pořád přístup k výborným profesorům, aktivním hudebníkům, starým nahrávkám i notovým materiálům, někdy s poznámkami lidí, kteří tu hudbu hráli před námi. Snažíme se z toho čerpat a být informovaní. Zároveň bych ale nechtěl, aby pokračování tradice znamenalo snahu zakonzervovat nějaký jediný „správný český zvuk“. Tradice je podle mě živá jen tehdy, když další generace pochopí, co dostala, a potom k tomu přidá něco vlastního. Nechceme hrát jako kopie našich předchůdců. Chceme vědět, na čích ramenou stojíme, a přitom mluvit vlastním jazykem.
Děkuji vám za krásné odpovědi, rádi byste ještě sami cokoli milovníkům hudby a čtenářům Opera PLUS vzkázali?
Daniel Macho: Určitě bych za nás všechny čtyři rád čtenáře pozval 23. října 2026 na Sychrov, kde na festivalu Lípa Musica zahrajeme Dvořákovy Cypřiše a Janáčkovy Listy důvěrné. Jsou to díla, která na první pohled působí velmi odlišně, ale obě jsou vlastně nesmírně osobními vyznáními. Dvořák je něžnější a nostalgický, zatímco Janáček jde v emocích často úplně na hranu. A právě Listy důvěrné mají pro mě navíc osobní význam, protože patřily k hudbě, která mě fascinovala už jako dítě. Takže se tím vlastně trochu vracím k úplnému začátku našeho rozhovoru. Budeme moc rádi, když u toho budou čtenáři Opera PLUS s námi.
