Pohybové mistrovství a wow efekt z Francie
Hlavní host letošního festivalu TANEC VALMEZ, francouzská Compagnie Käfig, přivezl inscenaci Cartes Blanches, stojící na pomezí současného tance, hip hopu a fyzického divadla. Na jevišti se potkala virtuozita s hravostí a nakažlivou energií, zatímco těla performerů vykazovala stopy hluboké studnice pohybového materiálu zkušených tanečníků. Každé gesto, přechod i akrobatický prvek působily jako přirozená součást bohatého pohybového slovníku, jenž dokázal stejně přesvědčivě komunikovat technickou brilanci jako bezprostřední radost z pohybu.
Inscenace Cartes Blanches vznikla u příležitosti dvacátého výročí souboru a je zároveň osobitou reflexí společně ušlé cesty. Choreograf Mourad Merzouki místo oslavné bilanční retrospektivy zvolil komorní formát setkání, v němž se na scéně scházejí tanečníci, kteří se různými způsoby podíleli na formování identity Compagnie Käfig. Jeviště stylizované do útulného obývacího pokoje s nábytkem evokujícím minulá desetiletí vytváří prostor pro sdílení vzpomínek, které nejsou vyprávěny slovy, ale především prostřednictvím těl a pohybu. Soubor výrazně překonává tradiční vnímání street dance jako subkulturního projevu a přenáší jej do kontextu mezinárodního současného divadla. Název Käfig („klec“) vznikl paradoxně jako gesto odmítnutí uzavřenosti do jedné estetiky nebo jedné společenské role hiphopové kultury.
Zpočátku uzavřený mikrosvět první scény, sóla ve světelném štychu, postupně narušuje příchod dalšího tanečníka, který svou přítomností otevírá cestu k překročení původně vymezeného prostoru. Vymanění se z hranic koberečku zde získává nejen fyzický, ale i symbolický rozměr. Naznačuje přechod od individuality ke kolektivní zkušenosti, která tvoří jeden z ústředních motivů celé inscenace.
Od první scény bylo možné obdivovat mimořádnou kultivovanost pohybového projevu interpretů. Diváky festivalu ohromila zejména schopnost Rémiho Autechauda artikulovat pohyb prostřednictvím svalstva zad. Bohaté vlnění lopatek, přesně vedené kontrakce i nepatrné změny svalového napětí vytvářely dojem, jako by samotná záda disponovala vlastním hlasem. Pohyb zde nebyl výsledkem efektních tanečních figur, ale vycházel z hlubokého vědomí tělesnosti a detailní práce s každým svalem. V jistém smyslu se zdálo, že k vytvoření plnohodnotné choreografické výpovědi postačí jediná část těla. Jako by tanec mohl existovat pouze v zádech, v jejich schopnosti nést paměť, emoci i příběh. Tento důraz na tělesnou paměť se následně rozvíjí i v dalších obrazech, v proměnlivých vztazích, časem budované vzájemné důvěře, souhře a vytříbené citlivosti k pohybu a temporytmu inscenace.
K původní dvojici se postupně připojuje třetí tanečník, následně čtvrtý, pátý a šestý, až je jeviště zaplněno celou skupinou performerů. Toto pozvolné zabydlování prostoru nepůsobí jako pouhý nástup jednotlivých účinkujících, jedná se o promyšlenou choreografickou strategii. Každý nově příchozí přináší vlastní pohybovou kvalitu, energii i způsob komunikace s ostatními. Skupina se neustavuje naráz, ale vzniká před zraky diváků jako organismus, který se postupně formuje prostřednictvím vzájemných reakcí, drobných gest a pohybových dialogů. Každý z interpretů do společného obrazu vnáší vlastní tělesnou paměť a osobní stopu, které se postupně propojují do kolektivního vyprávění. Teprve ve chvíli, kdy je na scéně všech šest performerů, získává divák plný obraz souboru jako komunity založené na dialogu, vzájemném respektu a sdílené radosti z pohybu.
Choreografie přitom pracuje s několika výraznými prostorovými a významovými motivy. Jedním z nich je kontrast mezi dvěma herními poli: malým orientálním kobercem v přední části jeviště a rozměrným kobercem umístěným ve středu scény. Zatímco první vymezuje intimní prostor individuální výpovědi, druhý představuje pomyslné centrum společného dění. Právě zde se odehrávají taneční souboje a vzájemné konfrontace, k nimž však choreografie přistupuje uvážlivě a dramaturgicky funkčně. Velký koberec není vytíženou arénou, ale evokuje spíše jeden ze základních stavebních kamenů streetové taneční kultury.
Dalším výrazným motivem jsou místa k sezení. Dvě křesla a dva divany vytvářejí prostor, o který se šestice performerů neustále dělí. Stávají se tak zdrojem situačních her i nenápadného vyjednávání vzájemných vztahů. Nábytek zde neplní pouze dekorativní funkci. Tanečníci jej zvedají, přesouvají, vlečou po jevišti nebo naklánějí do nečekaných úhlů a proměňují jej v aktivního partnera scénické akce. Historizující podoba jednotlivých kusů současně odkazuje k prožité minulosti a nahromaděné zkušenosti. Scénický prostor stylizovaný do podoby obývacího pokoje se tak nestává realistickým prostředím, ale metaforickým místem sdílených vzpomínek, do nichž se postupně zapisují těla, pohyb i vzájemná setkání performerů.
Divák je po celou dobu konfrontován s neustálým řetězcem překvapení, ať už v podobě fyzicky téměř nadlidských výkonů, nebo obdivuhodné soudržnosti celého souboru. Merzoukiho choreografie je doslova přehuštěna mikrostrukturami i rozsáhlými skupinovými obrazy, přesto nikdy nepůsobí chaoticky. Každý pohyb má své přesné místo v promyšlené architektuře celku a každá akce se organicky rodí z předchozí situace. Divák s úžasem sleduje těla, která dokážou zdánlivě popřít fyzikální zákony, dlouhé vteřiny setrvávat v balancích na jediné paži, plynule přecházet mezi akrobatickou bravurou a jemnou pohybovou kresbou nebo rozehrávat několik paralelních dějů současně. Jeviště se proměňuje ve spletitý organismus, v němž se pozornost neustále přesouvá od detailu k celku a zpět.
Mnohovrstevnatost scénického dění přesahuje možnosti jednorázové percepce a postupně odhaluje další významové i pohybové detaily, rozprostřené napříč celou kompozicí. Mimořádný obdiv vzbuzuje rovněž preciznost izolací jednotlivých částí těla. V jednom z vrcholných momentů představení navozuje sólový výstup jednoho z tanečníků téměř dokonalou iluzi stroboskopického efektu. Divák má pocit, jako by jeho pohyb rytmizovaly světelné záblesky, ve skutečnosti však jde o fascinující demonstraci schopnosti rozfázovat pohyb do mikroskopických zastavení a nepatrných pauz. Tělo se před očima publika mění v soustrojí fungující mimo běžné biomechanické limity a virtuozita přestává být pouhou exhibicí. Stává se prostředkem k vytváření nových iluzí, nového vnímání času i samotné tělesnosti.
Navzdory ohromující technické virtuozitě působí interpreti na scéně přirozeně a nenuceně. Yann Abidi, Rémi Autechaud, Kader Belmoktar, Brahim Bouchelaghem, Sabri Colin, Rachid Hamchaoui a Hafid Sour nevystupují jako nedotknutelní atleti předvádějící sérii efektních triků, ale osobnosti s velkým jevištním charismatem. Na první pohled působí jako kompaktní drsňácká parta s tetováním nebo piercingy, která popírá mainstreamová klišé o vizáži mužů tanečníků. Respekt vzbuzuje skutečnost, že nejde o mladé interprety na vrcholu fyzických sil, ale o zralé muže, z nichž většina překročila čtyřicátý rok života, jeden dokonce padesátý. Dokazují, že taneční zralost nemusí znamenat ústup fyzických možností, ale naopak jejich prohloubení.
Praxe: dva dny plné tance
Neodmyslitelnou součástí festivalového organismu TANCE VALMEZ je intenzivní série workshopů, která proměňuje festivalové dění v živou edukační laboratoř. Náročný program festivalu nabízí intenzivní zážitek, pestře koncipovaný podle jednotlivých tanečních technik – od street artu a jazzu přes contemporary dance, nebo partneřinu až po DNS correct technique. Lektorské složení vynikalo výraznou mezinárodní rozmanitostí: prvním dnem účastníky provedli Francesca Amy Amante (IT), Paula Morejón (ES), Filip Staněk (CZ), Matúš Szeghö (SK) a Qaša (CZ), zatímco druhý den převzali štafetu Rémi Autechaud (FR), Andrea Opavská a Patrik Čermák (CZ), Veronika Mohylová (CZ), Klára Šútovská (SK) a Filip Staněk (CZ). Vzhledem k hodinovému časovému limitu jednotlivých lekcí nezbýval čas na samotnou choreografickou tvorbu; výuka se proto soustředila povětšinou na osvojování nových technických podnětů a obohacování pohybového rejstříku.
V pestrém spektru pedagogických přístupů rezonovaly podnětné myšlenkové impulsy jednotlivých lektorů: Filip Staněk otevřel otázku, jak zásadně dokáže vnímání pohybu proměnit volba hudebního doprovodu, zatímco Francesca Amy Amante poukázala na to, že v tanci neexistují nepřekonatelné překážky a že dech zmůže mnohé. Paula Morejón zdůraznila potřebu tříbit hudební citlivost nejen pohybem, ale i zapojením hlasu a Rémi Autechaud připomněl, že technická preciznost a emoční nasazení jdou ruku v ruce. Na základní principy partnerské práce – od vnímání tlaku a tahu přes cítění prostoru až po hledání rovnováhy při společném kontaktu – se zaměřili Patrik Čermák a Andrea Opavská. Zatímco jednotliví lektoři Matúš Szeghö, Klára Šútovská, Qaša a Veronika Mohylová věnovali pozornost technické stránce tance a kultivaci tělesného aparátu. I přes časová omezení, jazykovou bariéru či občasnou zdrženlivost účastníků při vystupování z komfortní zóny lekce poskytly cenný vhled do rozmanitých způsobů, jak o tanci přemýšlet, jak k němu přistupovat a jak rozvíjet vlastní pohybové možnosti.
Celý workshopový maraton pak symbolicky uzavřela beseda s Filipem Staňkem, která festivalovému dění dodala potřebný teoretický a myšlenkový rámec. Frekventanti zde dostali příležitost k odborné reflexi zhlédnutých inscenací i absolvovaných lekcí. Pod vedením zkušeného interpreta a lektora se zabývali tím, v čem spočívá vnitřní obohacení tancem, jak přistupovat k méně srozumitelným aspektům současného tance a jak rozvíjet dovednost kritické reflexe scénického tvaru i vědomé sebereflexe.
Mladí a tvořiví
V sobotní sekci Young Artist před festivalovým publikem zatančila dvě seskupení mladých tanečnic se svými několikaminutovými choreografiemi, které si vytvořily samy a následně je vybrala divácká nebo odborná porota. První choreografie Together autorské dvojice Věra Koňaříková a Karolína Pobořilová se soustředila na proměnlivé podoby mezilidské blízkosti a vzájemné závislosti. Duet obou interpretek stavěl na citlivé partnerské práci, neustálém vyjednávání prostoru mezi individualitou a potřebou druhého. Vyjevovaly se okamžiky podpory, nejistoty i vzájemného hledání. I přes krátkou minutáž choreografie dokázala překvapit výraznými obrazovými i pohybovými akcenty, které jí dodávaly potřebnou dynamiku. Tvůrkyně v ní tematizovaly sílu mezilidského pouta a lidskou schopnost setrvat při sobě navzdory překážkám. Výmluvným vyústěním kreace se stalo závěrečné objetí, jež stvrdilo základní sdělení díla: být spolu v dobrém i ve zlém.
Choreografie Drž se v interpretaci Adély Vaškové, Alexandry a Terezy Hejdukové, Alžběty Blažejové a Nely Vystrkalové byla představena v pořadí sekce Young Artist jako druhá. Pracovala s anglicky mluveným textem, který určoval její atmosféru i rytmus. Bylo patrné, že se interpretky s obsahem výpovědi silně identifikují; místy dokonce spolu s nahrávkou nenápadně artikulovaly jednotlivá slova. Tento detail sice občas přitahoval diváckou pozornost více, než by bylo nezbytné, zároveň však vypovídal o jejich silném osobním vztahu k prezentovanému sdělení. Právě tato bezprostřednost a upřímnost připomínala, že sledujeme generační výpověď mladých tanečnic, které hledají vlastní jevištní jazyk a způsob sdělení témat, jež se jich bezprostředně dotýkají.
Trio pro tanec, hudbu a sklo
Závěr festivalového programu patřil choreografii Smoke and Mirrors, společnému autorskému projektu Francescy Amy Amante a Václava Kuneše. Na jevišti se setkal tanec s živou hudbou flamencového kytaristy Filipa Zubáka, přičemž obě složky rozvíjely téma pomíjivosti, proměnlivosti a nejednoznačnosti lidského vnímání. Amante se pohybovala na pomezí viditelného a tušeného, mezi konkrétním gestem a obrazem, rozplývajícím se divákovi před očima.
Vizuální podobu inscenace utvářely řady skleněných tyčí zavěšených v pravidelných vertikálách, mezi nimiž se tanečnice pohybovala a které se díky promyšlenému světelnému designu neustále vizuálně proměňovaly. Spolu s jemně využívaným kouřem vytvářely vrstvený prostor plný odrazů, průhledů a optických posunů, v němž se tělo chvílemi ztrácelo a vzápětí znovu vystupovalo. Právě nestálost obrazu a nejistota percepce se staly jedním z ústředních témat představení. Obrazy vznikaly a mizely podobně jako odlesky ve skle nebo stopy kouře ve vzduchu.
Smoke and Mirrors je především duet tance a kytary. Průzračně znějící flamencové skladby v živoucí interpretaci Filipa Zubáka netvoří pouhý hudební doprovod, ale rovnocennou součást scénického dění. Kytarista, usazený vlevo v zadní části jeviště, po celou dobu pozorně sleduje pohyb „Amy“ Amante, stejně tak tanečnice reaguje na dynamiku jeho hudebního projevu. Jejich vzájemné napojení je natolik zřetelné, že ani jeden z nich nepůsobí jako doprovod druhého. Zvuk kytary prostupuje jevištěm s podobnou intenzitou jako světelný design a kouřové efekty, takže místy vzniká dojem, že se Amante nekoupe pouze ve světle a v kouři, ale také v samotném zvuku. Právě v těchto okamžicích dosahuje inscenace největší působivosti, kdy se pohyb, hudba a prostor spojují do jediného, organicky pulsujícího scénického celku.
Amante je zahalená do vrstevnatého šedého kostýmu z jemného mušelínu. Podobně jako použitý materiál působil i její pohyb v řadě sekvencí mimořádně měkce a splývavě. Postupem času se kostým viditelně proměňoval, tmavnul potem a stával se záznamem fyzického výkonu i plynoucího času. Ke konci představení Amante odkládá jeho svrchní vrstvu a zůstává v jednoduchých šatech bez rukávů splývajících přes kalhoty. Akt převlékání přitom není pouhou praktickou změnou kostýmu. Při rozvazování dlouhých šňůrek vzniká nenápadná vizuální vazba na scénografii, odkazující zejména k subtilním skleněným prutům umístěným v mobilních kvádrech na podlaze jeviště. Tyto tenké vertikály, připomínající zapíchnuté skleněné špejle, jako by se v jiné materiálové podobě vracely i do kostýmu samotné tanečnice a propojovaly lidské tělo s výtvarnou koncepcí celého díla.
Podobně jako interpreti pátečního večera disponuje i Amante mimořádnou citlivostí k pohybovým nuancím. S pozoruhodnou přesností artikuluje izolace jednotlivých částí těla, aniž by přitom narušila kontinuitu pohybového toku. V jedné z nejpůsobivějších sekvencí se spodní částí těla nadmíru ekonomicky posouvá po podlaze, zatímco paže plují prostorem s lehkostí a kvalitou připomínající samotný kouř prostupující scénou. Jednotlivé trajektorie jejího tanečního projevu na sebe navazují s elegancí připomínající principy bojových umění, z jejichž filozofie a tréninkových metod tanečnice dlouhodobě čerpá. Jindy její pohyb expanduje do širokých, energeticky nabitých sekvencí, v nichž se spojuje spontánnost s mimořádnou technickou disciplinovaností. Přestože je její projev vysoce stylizovaný, nepodléhá herecké přetvářce. Opakovaně vystupuje z taneční akce do obyčejné chůze, otírá si pot z čela nebo s odzbrojující přirozeností věnuje úsměv divákům. Právě tato schopnost plynule přecházet mezi performativní situací a civilní přítomností dodává její interpretaci značnou autenticitu. Závěr tvůrci vygradovali do náhlé a opakované hudební i taneční pauzy provázené setměním. Tento princip účinně navázal na celkovou poetiku díla založenou na odhalování a skrývání přítomnosti a mizení.
Výkon Francescy Amy Amante budí o to větší obdiv, uvážíme-li její nedávné zranění, které soubor 420PEOPLE přimělo odložit plánovanou premiéru. Na jevišti však nebyla patrná žádná opatrnost ani omezení. Naopak, její tanec vyzařoval soustředěnost, radost z pohybu a hlubokou vděčnost za možnost znovu sdílet svou práci s publikem. Tato vnitřní motivace byla čitelná. Neméně důležitou roli sehráli v představení také diváci festivalu TAENEC VALMEZ, jejichž bezprostřední a srdečná odezva interpretku viditelně povzbuzovala. Bylo patrné, že energie proudí oběma směry a že závěrečná část představení získává i díky této vzájemnosti na intenzitě.
Profesionalita, vášeň a vyhlížení jubilea
19. ročník festivalu TANEC VALMEZ potvrdil, že se z původně regionální iniciativy stal respektovaný projekt s celostátním dosahem. O to více je třeba děkovat organizátorům, především manželům Borovičkovým, jejich spolupracovníkům, technickému zázemí i manažerskému týmu. Přestože diváci obvykle vnímají především výslednou podobu festivalu, za hladkým průběhem stojí obrovské množství práce, která zůstává skryta. Letošní ročník navíc přinesl řadu organizačních výzev včetně komplikací se zpožděnými lety a příjezdy některých interpretů. Přesto vše fungovalo s pozoruhodnou profesionalitou, vstřícností a schopností rychle reagovat na nenadálé situace.
Stejnou péči organizátoři věnovali také účastníkům workshopů, kteří do Valašského Meziříčí a Zašové přijeli z tanečních škol napříč celou Českou republikou. Ať už šlo o výuku, technické zajištění, dopravu či běžné provozní záležitosti, vše bylo řešeno s ochotou a maximální snahou vytvářet podmínky pro smysluplné setkávání a tvůrčí práci. Právě tato atmosféra je jednou z největších hodnot festivalu.
Profitují z něj totiž všichni zúčastnění. Region obohacuje pravidelný kontakt se světovou i domácí taneční špičkou. Profesionální umělci mají možnost intenzivně sdílet svou tvorbu s publikem a přijímat bezprostřední zpětnou vazbu. Pedagogové si konečně vyčlení ve školním roce čas na diskuze s kolegy a výměnu zkušeností. Studenti i začínající tanečníci si odvážejí nové kontakty, inspiraci a motivaci k další práci.
Vyčkejme nyní, s jakou vizí vstoupí festival do svého jubilejního dvacátého ročníku. Pokud si udrží současnou dramaturgickou kvalitu, otevřenost a vysoký organizační standard, má TANEC VALMEZ všechny předpoklady zůstat jednou z nejvýznamnějších tanečních událostí svého druhu v České republice.
TANEC VALMEZ – Mourad Merzouki: Cartes Blanches
16. října 2026, 20:00 hodin
KD Zašová, Valašské Meziříčí
Realizační tým
Umělecké vedení a choreografie: Mourad Merzouki
Světelný design: Yoann Tivoli, asistent Nicolas Faucheux
Hudba: Armand Amar
Ve spolupráci s Hugem Gonzalezem-Piolim na představení „Barock“ a s AS’N pro titul „Freestyle“
Zvuková režie: Vincent Joinville
Scénografie: Mourad Merzouki, ve spolupráci s Yoannem Tivolim
Kostýmy: Emilie Carpentier
Účinkující
Yann Abidi, Rémi Autechaud, Kader Belmoktar, Brahim Bouchelaghem, Sabri Colin, Rachid Hamchaoui a Hafid Sour
TANEC VALMEZ – Young Artist
17. října 2026, 20:00 hodin
KD Zašová, Valašské Meziříčí
Program
Věra Koňaříková a Karolína Pobořilová: Together
Adéla Vašková, Alexandra Hejduková, Tereza Hejduková, Alžběta Blažejová, Nely Vystrkalová: Drž se
TANEC VALMEZ – Václav Kuneš: Smoke and Mirrors
17. října 2026, 21:00 hodin
KD Zašová, Valašské Meziříčí
Realizační tým
Choreografie: Václav Kuneš & Francesca Amy Amante
Hudba: Filip Zubák
Scénografie: Vladimíra Klumparová, Václav Kuneš
Výroba scény: Hynek Dřízhal
Kostýmy: Olo Křížová
Světelný design: Dominik Šimurda
Produkce: Zuzka Borová
Soubor 420PEOPLE
Premiéra: 24. & 25. &. 26. 10. 2025
Účinkující
Francesca Amy Amante, Filip Zubák
