Tramvaj do stanice Touha: Cesta do minulosti aneb Déjà vu

Rekonstrukce baletního díla po čtyřech dekádách od svého vzniku bezesporu přinesla taneční výzvu domácímu tělesu, jak z hlediska choreografického rukopisu, tak technické náročnosti, a příležitost k setkání s dramaturgicky invenčním pojetím stejnojmenné činoherní klasiky. John Neumeier navázal svou tvorbou na Johna Cranka a stal se dalším velkým jménem neoklasického dějového baletu 20. století. Mezi jeho nejproslulejší díla patří Dáma s kaméliemi nebo Iluze, jako Labutí jezero, známé jsou jeho shakespearovské balety i fascinace osobností Václava Nižinského. Pražské Národní divadlo sáhlo po psychologicky náročné inscenaci, která vyžaduje nejen vynikající taneční techniku, ale také hluboký herecký vklad všech interpretů ústředních postav.

Způsob tvůrčího uchopení Williamsova příběhu napsaného roku 1947 poukázal na jeho tematickou nadčasovost a jistou naléhavost. Tramvaj do stanice Touha je řazena mezi poválečnou špičku amerického psychologického dramatu. Děj Tennessee Williams zasadil na konečnou tramvajové linky do dělnické čtvrti New Orleans, kam po ztrátě manžela, zaměstnání a rodinného sídla přijíždí Blanche DuBois. Její mladší sestra Stella se tam provdala za Stanleyho Kowalského. Ústřední trojúhelník, přecitlivělá a v iluzi žijící Blanche, živelná Stella a živočišný Stanley, pak doplňují zmínky o lidech z původního domova obou žen, jako je hrdinčin zesnulý manžel Allan Gray, nebo postavy z nejbližšího sousedství, mezi které patří Harold Mitchell, Steve a Eunice, Pablo ad. Z textu zřetelně vystupuje emoce strachu z „ujíždějícího vlaku“, dále společenská kritika mezilidských vztahů, domácí násilí, homosexualita, pokrytecké chování vůči přistěhovalcům, a především závislosti, a to na alkoholu, sexu i hazardních hrách. Duševní onemocnění je akcentováno v polohách od poeticky iluzivní až po krutě manipulativní a provokující. Otevřený střet éterické Blanche DuBois s pudově přímočarým Stanleym je však i dnes kontroverzním vyústěním nesnesitelnosti situace a klíčovou prověrkou zvolené inscenační cesty. A zatímco Williams násilné scény původně umístil mimo přímý pohled publika, traumatizující scénu znásilnění Neumeier zcela flagrantně roztančil. Americký choreograf vsadil na tvůrčí otevřenost, konkrétně dramaturgickou invenci, scénografickou zkratku a ve své době atraktivní baletní vyprávěčský styl.

Rozpor mezi snem a skutečností, křehkostí a surovostí, chorobným sebeklamem a horkokrevnou sebestředností vystihl choreograf Neumeier využitím divadelní retrospektivy a také mnohými reminiscenčními a snovými vsuvkami, u nichž však (by) mohl nesečtělý příjemce propadnout zmatení nebo se poddat pocitu záhad a tajemství. Celek zároveň zacyklil u nemocničního lůžka psychiatrického oddělení, kde Blanche našla nedobrovolné zázemí pro své vzpomínky i traumata. První polovina představení se odehrávala v Mississippi na panství Belle Reve a zobrazovala střípky již minulého privilegovaného života. Vykreslila uhlazené prostředí, v němž se postupně vše živé i hmotné proměňovalo v chřadnoucí, skomírající, konečné. Rozpad krajiny dětství, sebevražedný čin mladičkého homosexuálního manžela tehdejší učitelky Blanche, následně její nespoutaná sexuální dobrodružství, definitivní ztráta domovského sídla dláždily její cestu k popření reality, k nesplnitelné touze po lásce a klidu, ve výsledku k propuknutí duševní choroby. Kašírovaný svět se rozplynul.

Ve druhé části, vizuálně připomínající výtvarné vidění Edwarda Hoppera, se Blanche ocitla v letním dusném prostředí, v pronajatém bytě u své sestry a švagra. Do centra pozornosti vstoupil zjevný konflikt životních postojů, genderových předsudků a lidských neřestí. Hodnotové systémy poněkud schematicky zobrazovaných postav byly zřetelně podrobovány konfrontaci, ať šlo o snahu navázat milostný vztah Blanche s Mitchem, nebo se „jen“ zařadit k normované většině. A přichází paradox, kdy nonverbální pojetí jako by zde nedostačovalo k emočně hutnému sdělení a nutně tak eskalovalo ilustrativními prostředky do esteticky zvrácených póz naznačujících krutou přízemnost. Úskalí roviny labilní vetřelkyně – machistický pán domu se přehouplo v psychodramatický souboj dvou vypěstěných ego, jenž v tomto jevištním provedení sklouzl až ke zbytečné obscénnosti pod stropními větráky. V protikladu k přímočaře vedenému pokoření ženy se pak v první části jevila multiplicita výstřelů, metaforicky odkazující k nešťastné sebevraždě Allana, jehož Blanche přistihla v intimním dialogu s přítelem.  

Neumeierovo taneční zpracování literární předlohy oceněné Pulitzerovou cenou nebylo ojedinělé, první pokusy se za oceánem objevily hned v padesátých letech po uvedení filmové adaptace režiséra Elia Kazana. U nás taneční drama například uvedlo v roce 2018 Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Věhlasného díla se tehdy režijně a choreograficky ujal Libor Vaculík. Jeho výpravná pohybová inscenace propojila od všeho hrst – klasický balet, moderní tanec, pohybové divadlo i herectví, scénografie tehdy přetékala rekvizitami a v rovině interpretace se opřela o sílu věrné chronologie, kterou však bez uzardění narušilo vlastní vyústění dramatu! Odvážný počin ve formě dějově košatého baletu předestřel řadu překážek a nástrah, kterými se dobře vystavěné drama může vzpírat převodu do odlišného žánru bez nalezení vhodných prostředků odpovídajících zvolené destinaci. To se výrazněji zdařilo americkému tvůrci Neumeierovi, jenž pro převyprávění vykonstruoval vlastní svět s vědomím specifického přístupu, jakkoli dnes může vzdáleně připomínat dokonce melodram. Navzdory Williamsovi však učinil z Blanche především oběť, a přitom ve výchozím materiálu je právě její mnohovrstevnatost a rozporuplnost tak bohatým interpretačním zdrojem, její postava je pobuřující i vzbuzující soucit.

Neumeierův koncept byl mnohokrát prověřen na světových jevištích a dodnes má potenciál oslovit, nebo minimálně zaujmout díky dramaturgii, atmosféře a archeo-choreografickému výzkumu. Svým postavám vtiskl charakterotvorné prvky, modifikující se v tempu, postuře, izolacích a vazbách, díky nimž hlavní hrdiny funkčně odlišil jak od sebe, tak sborů. V pohybu vsadil na kontrapunkt i ladnost, expresivní rozpětí a také sílu a výmluvnost gestiky. V duetech nezřídka akcentoval silovou převahu (například sexuální akt Stanleyho a Stelly), nebo soulad a sychronicitu (Blanche a Allan v Belle Reve) a princip křížení až zrcadlení (duet Allana s přítelem). U sólových partitur Blanche, jejíž jinakost autor podtrhl i kostýmními výstřelky typu liška či líbivými pozlátky, metaforicky s neúnavnou repeticí jako by rozpínal struny k prasknutí. Často přecházela přes extenze a ecarté a od ostatních postav ji charakteristicky odkláněl právě důraz na čistší neoklasiku, jako by aplomb znamenal povznesení se nad pozemskou realitu, jako kdyby bylo možné se pomocí bourré vyhnout fyzické špíně městských ulic. Touha nechat se partnery provádět v promenádách v sobě nesla zprávu o křehkosti a příkaz k poskytnutí kavalírské opory, elegantní arabesky hovořily o majestátní vznešenosti, nebo aspoň představě o ní. Blanchestřídavě zaměňovala výraz dívčí naivity (pitvoření) s ženskou polohou femme fatale (snahou o důstojnost).

V první premiéře tančila Blanche Nikola Márová, která v roli zúročuje talent a zkušenosti primabaleríny na vrcholu sil i hluboké porozumění vůči postavě, již ztělesňuje. Své vynikající dispozice využívá jakoby mimoděk a rozehrává širokou škálu emocí a prožitků, chvíli ztracena ve vysněném světě svých vzpomínek či iluzí (v nichž se jí mimo jiné stále vrací podoba nešťastně zesnulého manžela), rozrušená a tápající v novém prostředí, jež ji leká svou animalitou a hrubostí, a přitom v tomto pojetí zůstává koketní, dívčí i důstojná zároveň. Důležitým partnerem je jí ve druhém dějství John Powers coby představitel Mitche, muže, který se jako jediný pokouší najít cestu k jejímu srdci a odložit slupku neohrabané hrubosti, do své role vkládá školáckou nesmělost i něhu. Stanleyho velmi vitálně ztvárnil Danilo Lo Monaco, s vervou a surovostí příslušející jeho postavě.

Jeden z nejpůsobivějších obrazů Neumeierovy adaptace se odehrál ve vysvíceném čtverci, v němž stály židle, na nichž seděly černě oděné postavy. Zemřelí nebo umírající předkové opouštěli sídlo impozantně minimalistickým způsobem – pádem ze židlí, sesunutím, poklesnutím a jinými způsoby, kterými ale udrželi vážnost i noblesu. Efekt vyvolávající postupnou bolest ze ztráty připomínal podtětí sekvojí a jejich následné vyrvání i s kořeny. Obecně však vítězila estetika a atmosféra, absence slovesnosti, nebo adekvátní transkripce, oploštila děj o významotvorné detaily vypětí, o věčné balancování.

Baletní drama Johna Neumeiera nabídlo příležitost k setkání se světovou legendou moderní choreografie, návrat do osmdesátých let, a také vyvolalo otázky, jak organicky a také funkčně „destilovat“ činoherní klasiku pro tak konzervativní pohybový systém, jakým je balet.

Tramvaj do stanice Touha
Choreografie, režie, scéna, kostýmy, světelný design: John Neumeier
Hudba: Sergej Prokofjev (Visions Fugitives, op. 22, instrumentace Rudolf Baršaj, nahrál Moskevský komorní orchestr) a Alfred Schnittke (Symfonie č. 1, zvukový záznam z premiéry s Gorky Philharmonic Orchestra pod vedením Gennadije Rožděstvenského)
Premiéra: 15. 12. 2022, Stavovské divadlo

Obsazení 1. premiéry:
Blanche DuBois: Nikola Márová
Stella, Blanchina sestra: Romina Contreras
Allan Gray, Blanchin Manžel: Jakub Rašek
Allanův přítel: Basil Schwerzmann
Příbuzní: Nelly Danko, Alexej Afanasiev, Michaela Černá, Tereza Podařilová, Radek Vrátil
Stanley Kowalski: Danilo Lo Monaco
Harold Mitchell (Mitch): John Quincy Powers
Shaw, zásobovač: Fraser Roach
Voják: Mathis Deneux
Kiefaber, obchodník: Marek Svobodník
Poslíček: Jakub Rašek
Sestra: Michaela Černá
Lékař: Jakub Rašek