Tranzmutace – osobní výpověď se silnou pointou

Tranzmutace (dle slovníku cizích slov) Proměna, proměnlivost, proměnitelnost; jaderná přeměna; změna stavu hmotného systému (zpravidla nevratná), v alchymii to je přeměna obyčejných kovů na zlato. 

V autorském zpracování Andrey Miltnerové a Jana Komárka je Tranzmutace obrazem „mezi destrukcí nanebevstoupením“ (tak zní první podtitul). Je neviditelnou „brutalitou skutečnosti“ (druhý uvedený podtitul), která mění náš život a vnímání, aniž bychom si toho všimli. Nevratně.

Duo Miltnerová–Komárek již nějakou dobu představuje pro českou taneční scénu specifickou osobitost tvorby založenou na systematickém zkoumání těla a jeho výrazu zpracovávaného do výsledné podoby sólových představení Andrey Miltnerové s podporou režijního odstupu a scénického i zvukového designu Jana Komárka. V jejich společném zaujetí pro křehkost detailu není prostor pro křiklavou efektnost či nekonkrétní všednost. Jejich společné komorně laděné práce (Fractured 2009, Tanec magnetické balerinky 2012) pracuje s vnitřní intimností vztahu mezi divákem a performerem. Nicméně jejich spolupráce, která nese znaky elegantního vkusu spojeného s citlivým vnímáním světa, začala už daleko dříve.Ohlédneme-li se zpět, vidíme, že jako sólová performerka na sebe Andrea Miltnerová výrazněji upozornila právě při spojení jejího tance s jevištním vnímáním Jana Komárka. V tvůrčí součinnosti nyní zraje jako interpretka, přiznává veřejně své proměny, pracuje s nimi, a tím s každým dalším titulem nově překvapuje. Protože Jan Komárek používá své osvědčené scénické prvky (například zavěšené baňkové žárovky, fragmentovanou projekci, stroboskopické efekty), je experimentální rovina přinášející originalitu každého díla více směřována ke skutečné inovaci v taneční a pohybové rovině interpretace.

Vzlétnout jako nezadržitelné přání. Metafora veškerých tužeb vnitřních i vnějších světů. Pokusy, které končí pády. Nárazy proměňující jádro i hmotu do draze hodnocené zkušenosti. Taková je Tranzmutace.

Představení dává tanečnici ve dvou částech možnost opustit sebe samu a následně i změnu pohledu okolí na ni samotnou. Nálada osciluje mezi tajemností snění a beznadějí v osamělosti ztmavlého pokoji. Napětí udržované aranžmá zkreslením zvuků akcentujícího vybrané momenty. Scénické zpracování využívá vyváženosti kontrastu mezi vizuální efektivností konkrétních rekvizit a jednoduchostí linií pohybu těla. Jak je u Jana Komárka zvykem, snoubí se v jeho scénách stylová čistota s nostalgicky laděnou poetickou náladou.

Těžká pštrosí pera z vějířů skoro více táhnou k zemi, než aby pomohla tanečnici k letu. Stejně tak korpulentní křeslo připomínající dávné časy zvýrazňuje lidskou reálnost dějové situace. Cílená snaha o netaneční pohyb přinášející zásadní emotivnost v divadelním projevu je u Andrey Miltnerové překvapující a příjemná. Stroze se projevující „magnetická balerinka“ po zvýraznění ženskosti prostřednictvím jednoduchého kostýmu včetně lodiček se najednou objevuje coby zcela neznámá žena se známou tváří a skutečnou lidskou existencí. Od začátku je dramatická, plná emocí a elegance.Při první repríze se ještě projevovaly drobné rezervy ve výrazovém projevu i režijním provedení, které se zcela jistě odstraní dalším uváděním. Až se role usadí, tanečnice bude moci případně odlehčit atmosféru v zásadních momentech, při kterých divácké překvapení způsobuje skoro patetičnost některých scén. Ona dramatičnost, která je nastavená hned od první vteřiny expresivního začátku, odvádí pozornost od podstatného a chvílemi působí až zbytečně těžce. V polovině děje je dokonání proměny uzavřeno nečekaně konkrétním nasazením škrabošky, takže chvíli trvá, než se diváci vzpamatují a zvyknou si na nečekanou zvířecí masku. Posléze ale mají možnost zažít novou dimenzi vnímání těla tanečnice na jevišti, překvapující svou estetičností v pohybu, stejně jako nevulgární rafinovaností oděvu. Není nutné hledat skryté sdělení, proměna je dokonána. Nanebevzetí se ale v brutalitě skutečnosti nekoná.

Tranzmutace přináší v dnešní choreografické záplavě společenských témat se snahou o originalitu provedení zajímavý a příjemný pocit bezpečnosti v tématu osobní výpovědi se silnou pointou a ukazuje všechny přednosti obou performativních umělců.

Program večera zahájila starší, již zmiňovaná choreografie Fractured, která okamžitě nastartovala vnímání neskutečného potenciálu zkušené tanečnice, jež nyní prožívá vrchol svého tanečního i tvůrčího působení a zcela boří mýty o životě tanečnic a jejich možnostech uplatnění. Vyzrálost jejího pohybu v detailu nabídla precizní expresivitu prostřednictvím zad tanečnice a bezděčně vyvolala vzpomínky na nedávné uvedení hostující premiéry v divadle Alfred ve dvoře s názvem Backstories od kanadsko-anglicko-americké trojice performerek Beautiful Confusion Collective. Toto jejich dílo, odkazující k podobnému námětu, působilo v konfrontaci s prací Andrey Miltnerové jako přehrávání zapomenuté videokazety špatně vedeného amatérského souboru z devadesátých let. I mistr tesař (v tomto případě pravděpodobně programové vedení divadla) se někdy utne. Na druhou stranu alespoň si diváci a vůbec všichni mohli udělat obrázek o tom, jak si český tanec (i když Andrea Miltnerová je částečně Britka) vede v rámci širšího kontextu. Lichotivý výsledek.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

Andrea Miltnerová & Jan Komárek:
Fractured
Námět a choreografie: Andrea Miltnerová
Světelný a zvukový design: Jan Komárek
Tančí: Andrea Miltnerová
Premiéra říjen 2009

Tranzmutace (brutalita skutečnosti…)
Námět a choreografie: Andrea Miltnerová
Režie, světelný a zvukový design: Jan Komárek
Tanec: Andrea Miltnerová
Premiéra 14. května 2015 Alfred ve dvoře Praha

(psáno z reprízy 15. 5. 2015)

Foto Alfred ve dvoře