Ruskou sopranistku Julii Novikovu a ukrajinského tenoristu Dmytro Popova bylo možné nedávno slyšet na naší první scéně už ve dvojprogramu Stravinského Slavíka a Čajkovského Jolanty, v nichž vystoupila pěvkyně v titulní roli první z oper a pěvec jako Vaudémont ve druhé. Spolu se ale jako protagonisté téhož příběhu sešli v Praze až 5. dubna 2017, kdy ztvárnili Violettu a Alfreda ve Verdiho La traviatě. A zatímco Eyvazov a Beczała měli co do činění s nedávno nasazenou jevištní podobou Andrey Chéniera, respektive s osm let starou, ale stále působivou inscenací Rusalky, stanuli tentokrát Novikova a Popov jako nešťastní verdiovští milenci v kulisách vskutku archivních. La traviata v režii Jany Kališové byla poprvé uvedena na jaře roku 1998 a patří tak s přehledem k nejstarším produkcím, jakými v současné době Národní divadlo disponuje (s tím, že skutečným rekordmanem je ještě o deset let starší inscenace Rigoletta, převzatá ze Státní opery). Osobně jsem viděl uvedené ztvárnění až dosud jen v jeho tehdejší premiéře, takže jsem na něj po téměř dvaceti letech hleděl jako na jakousi nostalgickou vzpomínku z časů už opravdu hodně vzdálených.
Takto pojatá La traviata asi dodnes dokáže potěšit mnoho konzervativně naladěných diváků nejen přehledným aranžmá, ale i vizuální atraktivitou půlkruhového patrového interiéru, představujícího stabilní pozadí pro celý příběh. Mám nicméně za to, že o mnoho více než ona vnějšková dekorativnost už toho z někdejší režijní koncepce nezbylo – o charakterech a motivacích ústředních postav se toho v ní příliš nedozvíme, takže už je většinou jen na představitelích samých, jak si s nimi poradí.
Narazí-li ovšem divák na sté šedesáté sedmé (!) repríze inscenace právě na takové obsazení, jaké bylo v Národním divadle k vidění a slyšení včerejšího večera, nemusí být taková premisa úplně ke škodě věci…
Mladou sopranistku Julii Novikovu si budou milovníci opery patrně pamatovat zejména z televizní adaptace Verdiho Rigoletta, vysílané v roce 2010 z autentických míst děje z italské Mantovy. Vedle Plácida Dominga v hlavní roli se tehdy ještě neznámá pěvkyně neocitla v roli Gildy náhodou: o rok dřív získala první cenu i cenu publika na jím vedené prestižní pěvecké soutěži Operalia. Soutěžní úspěch i publicita, jíž se dostalo rigolettovskému projektu, pak otevřel pěvkyni brzy dveře nejprestižnějších světových scén včetně Vídeňské státní opery, operních domů v Berlíně či Paříži nebo Salcburského letního festivalu. A je určitě dobře, že jsme ji ve vrcholné formě mohli poznat i v Praze, protože pověsti o jejích kvalitách rozhodně nebyly přehnané. Jako Violetta totiž oslnila lyrickým sopránem s atraktivním zabarvením, jemuž umožňuje výborná pěvecká technika bezpečně proplout všemi nesnadnými, ba i zákeřnými okamžiky partu ústřední hrdinky. Je to možná výkon spíše vokálně spolehlivý a přesvědčivý než v pravém slova smyslu výjimečný (konkurence mezi Violettami je momentálně ve světě přece jen značná), ale ani to myslím rozhodně není málo.
Z árie Sempre libera vytvořila Novikova parádní sólové číslo, které dokonce publikum přerušilo nadšeným potleskem už po vstupní části, skvěle vyzněl její velký a pro celý děj důležitý duet s Giorgio Germontem, s přehledem se zmocnila i celého třetího dějství, v němž hlasově obdivuhodně vyjádřila oblouk od zlomené a nemocné hrdinky přes euforii, vyvolanou návratem milované osoby, až po tragické finále.
To vše má přímou spojitost i s představitelským pojetím Violetty: zpěvaččin sympatický zjev a štíhlá postava činí ze zpěvačky uvěřitelnou Violettu už vizuálně, ale Julia Novikova umí Verdiho hrdinku i stejně přesvědčivě zahrát. Nehledejme nic víc, než je psáno v libretu: totiž smrtelně nemocnou ženu s poněkud frivolní minulostí, která věnuje poslední chvíle svého beznadějně se krátícího života skutečné lásce, aby kvůli předsudkům a nedorozuměním bolestně přišla i o ni. Zpěvačka však evidentně rozumí každému slovu libreta a na patřičných místech to dokáže dát najevo; v roli působí každopádně nesmírně přirozeně a samozřejmě.
V podstatě tatáž superlativa by bylo možné adresovat i jejímu jevištnímu partnerovi v roli Alfreda, tenoristovi Dmytro Popovovi. Také on byl v roce 2007 vítězem Domingovy Operalie a také on už má za sebou řadu angažmá v prestižních divadlech, přičemž po hostování ve Vídni, Drážďanech, Mnichově, Paříži či Londýně je v letošní sezoně očekáván i jako Rodolfo v Bohémě v newyorské Metropolitní opeře. Usměvavý pěvec dokazuje, že mu není cizí lyrický ani dramatický repertoár, a spíše než charakteristická barva hlasu je to u něj opět bezpečná pěvecká technika a obdivuhodná schopnost pracovat s dynamikou svého vokálního projevu, co z něj patrně činí tak žádaného umělce.
Všechny uvedené přednosti předvedl Dmytro Popov i v Praze jako Alfredo; díky inteligentnímu rozvržení sil bylo například finále druhé scény druhého dějství (tedy maškarní ples u Flory) v podstatě jeho velkým sólovým výstupem. Živý a intuitivní herecký projev zajistil pěvci nesmírně mladistvého vzezření u publika spontánní úspěch, takže jeho pojetí Alfreda jako zbrklého a překotně jednajícího mládence, který až příliš pozdě pochopí dosah svého jednání, lze hodnotit jako komplexně nesmírně působivé.
Tak jako v případě Andrey Chéniera s Eyvazovem a Rusalky s Beczałou, ani tentokrát nezahodili možnost blýsknout se vedle hostů ani „domácí“. Ačkoliv zrovna Vladimíra Chmela bychom mohli díky jeho mezinárodně úspěšné kariéře, v níž nechybí ani opakované účinkování v Metropolitní opeře, postavit oběma zahraničním umělcům na roveň. I když je zřejmé, že po nedávném vážném úrazu není ještě barytonista ve své obvyklé formě, předvedl po vokální i herecké stránce v roli Giorgia Giermonta rozhodně obdivuhodný výkon a zejména v duetu s Violettou ve druhém dějství dokázal věrohodně postihnout těžko skrývané pokrytectví a omezenost postavy, která si přeje na okolí působit důstojným a úctyhodným dojmem.
Maximum ale vytěžili ze svých nevelkých rolí i ostatní: Kateřina Jalovcová byla nepřehlédnutelnou (a v nejlepším slova smyslu i nepřeslechnutelnou) Florou, což se se v úloze Anniny podařilo i spolehlivé Yvoně Škvárové. Výrazného Gastona ztvárnil Václav Lemberk a typově i vokálně přesní byli Ivo Hrachovec jako Markýz, Aleš Hendrych jako Baron a Oleg Korotkov v roli Doktora Grenvilla. Svou nemalou úlohu v opeře zvládl i Sbor Národního divadla pod vedením Pavla Vaňka. Orchestr Národního divadla hrál tentokrát pod vedením hudebního ředitele Jaroslava Kyzlinka velmi soustředěně a bez slyšitelných kazů; vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy slyšel v Praze některou z Verdiho oper v tak stylovém a komplexně uspokojivém hudebním provedení.
Nadšený aplaus a obecně vynikající nálada v hledišti provázely protagonisty představení po celou dobu jeho trvání, takže se opět prokázalo, že projekt Světové operní hvězdy letos skutečně splnil, co se od něj očekávalo: zprostředkoval možnost seznámit se se současnou světovou pěveckou špičkou jinak než jen na koncertech a stal se i významným impulsem pro postupné zvyšování úrovně všech uměleckých složek Opery Národního divadla. Za takových okolností je pak samozřejmě pro milovníky opery radostí vyrazit znovu i na návštěvu inscenace, kterou viděli naposledy v minulém století… V příští sezoně se v rámci téhož projektu představí na jevišti Národního divadla dlouho očekávaná Edita Gruberová v roli Normy, Pavel Černoch jako Jeník, Adam Plachetka coby Mozartův Figaro a Štefan Kocán opět po čase jako Mefistofeles. Nerad bych výběr pro příští rok srovnával s tím letošním, ale mám za to, že ve všech případech bude opět stát za to přijít se podívat do Národního divadla osobně.
Hodnocení autora recenze: 70%
Světové operní hvězdy
Giuseppe Verdi:
La traviata
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Jana Kališová
Scéna: Miloň Kališ
Kostýmy: Jan Růžička
Sbormistr: Pavel Vaněk
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Balet Národního divadla
Premiéra 21. února 1998 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 5. 4. 2017)
Violetta Valéry – Julia Novikova
Alfredo Germont – Dmytro Popov
Giorgio Germont – Vladimír Chmelo
Flora Bervoix – Kateřina Jalovcová
Gaston – Václav Lemberk
Baron Douphal – Aleš Hendrych
Markýz d’Aubigny – Ivo Hrachovec
Annina – Yvona Škvárová
Doktor Grenville – Oleg Korotkov
Giuseppe – Roman Janoušek
Sluha – Valentin Alabozov
