Tremula třesoucí se i pevně ukotvená

Prvotní pohyb, který na scéně vidíme, je jemný třes. Většinou jej máme zafixovaný jako defektní, ne zcela ovladatelný, nechtěný pohyb, který mimovolně reaguje na nějakou neurodegenerativní příčinu. Performerky mu vkládají jiný smysl i estetiku. Eliška Brtnická v bílé minimalistické sportovní soupravě sestávající z mikiny z oděvního neoprenu, mini šortek a stejnobarevných tenisek, se na scéně tímto zdánlivě spontánním a nekontrolovatelným pohybem nechá vést. Zároveň ho však naplno kontroluje. Dokazuje to plynulým a jasně ohraničeným přemístěním tohoto třesu po celém těle, chvěje vždy jen jeho vybranou a akcentovanou částí.

V pravé části scény je umístěn reproduktor, respektive zvuková sekce, kterou tvoří skladatel, hudebník a kytarista Ian Mikyska, bubeník Jakub Švejnar a tanečnice Markéta Vacovská oděná stejně jako Eliška Brtnická. Vacovská se ze své soustředěné nehybnosti probouzí k trhaným, křečovitým, izolovaně vedeným pohybům, přecházejícím v třesení za strunného doprovodu zdánlivě nahodilých tónů, které však skvěle koherují s pohybem na scéně a jsou dokonale rytmicky propojené s činely.

Se zintenzivňujícím hudebně-rytmickým doprovodem se performerky z jemných vibrací dostávají k silnějšímu třesu, který nechají přecházet přes prsty na dlaně, ruce, ramena a postupně na celá svá těla. Pohyb se zvětšuje, stupňuje na síle a zpod bílých mikin, šortek a bot tanečnice vyklepávají stále větší objem pilin, které byly dosud skryty v komplexu jejich sněhobílých outfitů. Protože piliny dobře vážou vodu a chrání půdu před nadměrným odparem a zlepšují tím její kvalitu, odkazuje sypání těchto drobných kousků dřeva po celém prostoru na utváření takzvaně „lepší půdy pod nohama“. Jejich vrstvení symptomaticky obhajuje i další kusy dřeva na scéně, které postupně vcházejí do hry.

Třesavý pohyb se postupně mísí s tancem a akrobatickými prvky. Tanečnice začínají ilustrativně ovládat svá těla, berou do rukou končetiny a hýbou s nimi jako s loutkami, jako by byly oddělenými objekty. Vydělování a transformace ze subjektivity do objektivizace přechází v téměř jurodivý tanec, v jehož rámci dochází k eskalaci, vyvrcholení dynamičnosti akce, kdy se obě performerky krkolomnými pohyby jedna po druhé dostávají na sedátko židle postavené vprostřed scény. Na tomto kusu dřeva uzpůsobenému k sezení a opoře těla obě náhle strnou. Přichází moment totálního zklidnění. Divák slyší hlasité oddechování přerušené zadušeným zajíknutím se zadržovaným dechem. Obě ženy přitom upřeně hledí do diváků, ticho je dusivé, nepříjemné, hranice trapnosti a vtipu se mísí a prolínají. Vtom židle vrzne. Nejde o náhodu, ale o součást zvukové kompozice. Vrzne znovu a ještě jednou, vrzání se opakuje a zintenzivňuje hlasitostně i frekvenčně, až se z rytmického zvuku zrodí hudba Iana Mikysky a Jakuba Švejnara a celý zvukový obraz do sebe infiltruje.

Oproti premiéře Tremuly v libeňském Studiu ALTA se při repríze v Alfredu ve dvoře hudba stává mnohem integrovanější součástí fyzické akce na scéně, také pohyb je s tancem propojenější, což velmi prospívá výslednému dojmu a celou inscenaci progresivně posouvá. S přibývajícími frekvencemi vrzání židle se performerky vychylují ze svých těžišť, přecházejí k rotaci a akrobacii kolem ní, přičemž se objektu stále dotýkají, zachovávají interakci dvou subjektů a vzájemný kontakt.

S přibližujícím se finále si Vacovská oblékne jakési šedé umělé roucho a začne obkládat Brtnickou dřevěnými deskami. Jedná se o puzzle parketové krytiny různých tvarů o obsahu přibližně kolem metru, které dosud byly rozmístěné po prostoru. Jejich seskupením vzniká dřevěná matérie, v níž i Vacovská následně spočine. Obě těla se nyní stávají nehybnými Tremulami. Hudebník Ian Mikyska vstává, jme se je obestavovat dále a dokončuje kompletní obklad těl tak, aby v něm byly obě performerky dokonale uzavřeny. Nakonec vstává i bubeník Jakub Švejnar, nechává hrát ambientní, meditativní hudbu ze sequenceru a dokončuje pevnost z parket, čímž celou akci završuje. Za postupného doznění nyní již nehybné performance diváci pozorují nasvícený objekt – křehká těla performerek ukrytá v tvrdých a do sebe pevně zaklesnutých puzzlí parketových krytin. Po chvíli se hlediště odhodlá k potlesku. Teď už je však celá akce na divácích. Do vysvobozování spících Tremul z dřevěné pevnosti se zapojí téměř všichni. Představení tedy de facto končí až po aplausu, poté, co se i přihlížející aktivně zapojí do akce a performerky vysvobodí z objektu, a jde tedy o divácky-participativní dílo.

Ústředním tématem i hnacím motivem inscenace je čas, jeho plynutí a vnímání. Tanečnice si hrají se zpomalením, zastavením, setrváním na místě. V etudě se židlí vystavují všechny přítomné, při zakoušení stavu naprostého a nevysvětleného ticha prosyceného přerývaným dechem, dokonce i krátké zkoušce trpělivosti. Co je stálé, trvalé, co určuje naši stabilitu a co nám dává oporu, na níž se můžeme v hmotném světě spolehnout – to jsou témata, která v čisté fyzikalitě tvůrkyně postupně rozvíjejí v naprosto organické rytmické spolupráci s hudebním a zvukovým komponentem.

Říjnová premiéra Tremuly ve Studiu ALTA možná dávala až moc velký důraz na detail, pomalé tempo a příliš sázela na silnou vizualitu instalace. Dubnová repríza pod povrchem Alfredu ve dvoře nechává diváky nahlédnout i zažít Tremulu něžnou, citlivou, zadumanou a přitom temporytmicky vyváženou. Z umně vycizelovaného, systematicky a funkčně vrstveného díla s ústrojnou a živou integrací pohybu, zvuku a obrazu organicky vyplývá pozvolné sblížení performance a instalace, jejichž finální prolnutí je nabíledni. Instinktivní touhu po zastavení, které se povede spíše tehdy, soustředíme-li se na objekty, než na dynamické choreografie a příběhy, dnes v sobě pociťuje mnoho z nás a okamžik zklidnění hledá. Tuto zástavu dokazuje hravá Tremula přímou demonstrací ve scénickém prostoru.

Tremula
Koncept a tvorba: Martina Hajdyla, Eliška Brtnická, Jana Stárková
Interpretace: Martina Hajdyla / Markéta Vacovská, Eliška Brtnická
Hudba: Ian Mikyska
Scénografie a světelný design: Pavel Havrda
Kostýmy: Petra Vlachynská
Pohybová spolupráce: Kristián Mensa
Hudební interpretace: Ian Mikyska, Jakub Švejnar / Jaroslav Čermín Noga
Technická spolupráce: Sebastián Vích 
Produkce: Eva Roškaňuková, Jiří Hajdyla / ME-SA
Partneři projektu: Studio Alta, REZI.dance, Cirqueon, SE.S.TA
Premiéra: 19. 10. 2023, Studio ALTA, Praha

Psáno z reprízy 7. dubna 2024 v divadle Alfred ve dvoře.