Třetina ostravského dne

Festival Ostravské dny 2013 si nebere servítky. A to je dobře. Osmihodinová porce Minimaratonu elektronické hudby představující sérii performancí, tentokrát poprvé na společné téma: Hommage à Luigi Russolo. Vytvoření dialogu současnosti s dobou před letos přesně sto lety či v podstatě s jakoukoli minulostí zde tedy bylo nasnadě. Galerie výtvarného umění či Dům umění, v němž se letošní Minimaraton odehrával, nabídl kvůli rekonstrukci přízemních prostor pouze dvě protilehlé místnosti. Střídání interpretů probíhalo poměrně plynule, prostoje příjemně odpovídaly času na občerstvení ve spodních prostorách kavárny či společnému cigaretovému dýchánku před budovou, odkud se daly zachytávat střípky horlivého demonstračního dne.

Čtyřicet-padesát sedacích míst bylo postupně zabráno a rozhovory publika utišily až první záchvěvy hluku linoucí se z novodobého intonarumori. Jonathan Garcia Lana – Tuni Panea se převléká do šamanského úboru. Performativní charakter a šamanská aura ovšem absolutně nevyužily svůj potenciál. Samotné překonávání bariér, které často udržují hudbu pouze na úrovni pouhé zábavy, jak uvádí sám autor, zde tedy svým sdělením jistě hrálo významnou roli, ovšem kvůli krátkosti svého vystoupení figurovalo spíše jako jakýsi zrychlený autorský exkurz.

Vypnuté svetlá, tma v ktorej aj človek vidí, oznámili začiatok ďalšieho vystúpenia, tentoraz českého autora. Milan Guštar, všestranná to osoba, pracujúca ako s hudobným, tak aj elektronickým a technickým materiálom v rôznych úrovniach, predstavil kompozíciu pre elektronicky manipulované virtuálne mikrotonálne mechanické piano Densatio in 128 edo (tiež sa vám nechcelo prívlastky inštrumentu, uvedených v brožúre, dočítať?). Skladba ako aj samotný autor sú značne ovplyvnení minimalismom. Bolo to vidieť na použití troch prvkov- klavír, basový hrmot, neskôr pridaný vysoký crngot. Jednalo sa o prepojenie týchto troch elementov v rôznorodých kombináciách a variáciách. Kompozícia s Milanom Guštarom, sediacim za stolom ako pán učiteľ za katedrou, bola tichou a skromnou hrou s možnosťami inštrumentu a výsledok bol príjemný aj ako dramaturgický kontrast k predošlej performance.

Amelia Cuni & Werner Durand atmosféru následne preniesli do úplne iného sveta, sveta indického. Hiss Mastered Noise (HMN) však nepredstavuj typickú indickú hudbu. Tú predstavoval hlavne Ameliin spev, spolupracujúci s rôznymi netradičnými inštrumentmi na zmenu/obohatenie hlasu, na text talianského futuristického básnika Ardengo Soffici (netradičné, speváčka však šikovne deklamovala text aj v týchto polohách). Atmosféru Indie vytváral aj elektronický doprovod. Do toho sa však pridal Werner s podomácky vytvorenými inštrumentmi. Nádherná nie len podívaná(hlavne na príjemný prednes Amelii), ale hlavne posluch prepojenia odlišných svetov. Jediné čo vadilo bol prechod ku koncu až do akéhosi improvizovaného free jazzu, ktorému som nepochopil.

Domenico Russolo And Other Ghosts, performativní přednáška o rodinném zázemí autora Umění hluku, se nesla ve zvucích hodinářských strojků a jinak živě nahrávaných a upravovaných zvuků a hluků. Synchronně s poněkud laciným obrazovo-textovým výkladem. Piotr Tkacz a Hubert Winczyk hovořili lidsky srozumitelným jazykem; jejich „dětský“ souboj s kusy plechu, neustávající tvorba nových zvukových efektů a ploch otvírala posluchačskou pozornost zase o kousek jiným, imaginativním a snivým, myšlenkovým směrem.

Jediný v ten večer vystupujúci účastník Institutu, Braxton Sherouse, si vzal tematiku hluku z inej perspektívy. Čarovne ukázal, že hluk nemusí byť len nezrozumiteľná masa ničiaca ušné bubienky a nervové spoje. Impulse Response Space a Nodes & Signs, dve veľmi tiché, čisté a osobité kompozície predstavovali jemnú a precíznu prácu s konkrétnymi zvukmi, napr. cinkanie, kľúče, pád guličky atď.(do toho nepretržitá klíma, pridávajúca nový nepredvídateľný rozmer, nádhera)Práca s formou mohla pripomínať niektoré Feldmanove práce, kde je daný veľký priestor tichu a sem tam sa objavujúcim a na seba nadväzujúcim zvukovým udalostiam. K druhej pridal ešte n-rozmernú redukcionalistickú vizualizáciu. Vytvoril úplne iný svet (aj s následným trojminútovým dodatkom) ako všetci ostatní ten večer a pre mňa bol rozhodne najsvetlejším a najosviežujúcejším článkom. Jediné čo však vadilo, bolo umiestenie do miestnosti s dverami a tak ich časté otváranie nepríjemne rušilo.

Čtyři pánové v černém stojící před čtveřicí macbooků, těkající plátno za třemi opravdovými intonarumori a vsedě Pavel Z. čtoucí úryvky z Russolova manifestu. The Noise of Art. Hluk umění. Dialog minulosti s přítomností vyjádřený jak před zraky, tak i sluchem obecenstva. Konfrontace první a druhé části, obě, ač historicky zrcadlově, tak odkazující na stálou aktualitu Russolova textu. Zajímavý koncept v celkovém důsledku ovšem působil poněkud kostrbatě. Vtáhnutí do procesu stálo velké úsilí, které na konci bylo odměněno několikaminutovou hlukovou bouří pokoušející hranice sluchu. Prolínání elektronicky vytvořené masy se zvukem intonarumori zůstalo opravdu ještě dlouho v nás.

Slyšíme „Jen pro ten dnešní den,“ Petr Kofroň, Ivan Bierhanzl a Ivan Acher zdvihají ruku na pokyn Janu Daňhelovi, s jehož VHS-obrazovou transformací bude předvedeno dílo Carduelis Remix. Aktuálně znějící přepracování staršího materiálu fungovalo výborně a zvukově velmi suverénně.

(Zde malé místo pro zhodnocení: náročné a okrajové polohy, do nichž se umělci po celé odpoledne a večer dostávali, byly až na drobné výjimky zvukově velmi dobře zvládnuté. U tišších poloh bylo ovšem třeba se k amplifikátorům i přiblížit.)

Celý půlhodinový Remix velmi živě rostl a přetvářel se od noisových poloh jasným jazykem až k proto-tanečním rytmům, jež následně vyrostly v až fyzicky poživatelnou hlukovou vlnu. Profesionální, chytré, hravé.

Na konci elektronického večera vystúpilo akustické duo String Noise. Ťažko povedať, ako je to dramaturgicky myslené, však minimálne z programu to vychádza ako akcia pod Minimaratónom elektronickej hudby. Pauza síce bola dlhšia ako pri predošlých veciach, ale program je nejednoznačne napísaný. Z toho vyplýva, že sa naozaj jedná o jednu akciu a v tom prípade absolútne nechápem dramaturgický zámer. Je pravda, že prvá skladba Roba Constabla Vicious Cycles zahŕňala elektroniku, ale tam to aj skončilo. U ostatných sa jednalo o čisto akustické kompozície. Vadiť by to nevadilo, bola to príjemná zmena, ale keďže názov celej akcie je jednoznačný vytvára to akýsi sporný moment. Všetky skladby večera boli napísané priamo pre toto špičkové duo. Po technickej stránke bola interpretácia vynikajúca, čo sa nemožno čudovať. Po kompozičnej stránke skladby pokulhávali, ale zbytočnosť by bola to rozoberať. Opäť ako pri Sherousovi bol zvolený priestor s dverami a to veľmi nešikovne. Prišlo mnoho ľudí, mnoho neskôr a tak to vytváralo nie práve najpríjemnejší okamih. Ešte keď sa k tomu pridá to, že druhá miestnosť bola menšia a teda ľudia sa tlačili výrazne, je nepochopiteľný výber miestností (pauza bola dostatočná, nie ako popoludní).

Hodnocení autorů recenze: 85 %

Ostravské dny 2013
Minimaraton elektronické hudby
(ve spolupráci s Galerií výtvarného umění a Bludným kamenem)
24. srpna 2013 Galerie výtvarného umění v Ostravě

Hommage à Luigi Russolo
Program: Petr Studený, Martin Klimeš
Tuni Panea (SPA), Timothy Schmele (SRN), Pavel Z. & Opening Performance Orchestra (CZ), Agon Orchestra (CZ), Hubert Wińczyk + Piotr Tkacz (PL), Werner Durand + Amelia Cuni (SRN, ITA), Milan Guštar (CZ), Braxton Sherouse (USA)

Pauline Kim Harris & Conrad Harris:
String Noise
Rob Constable: Vicious Cycles (2013)
David Rogers: Provocation Study No. 3 (2013)
Paul Reller: Piss Rows (2013)
Paul Marquardt: Angels (2013)
Drew Krause: Two Violins (2013)
Elizabeth Hoffman: Double Spaced (2013)
Eric Lyon: The Book of Strange Positions (2013)

www.newmusicostrava.cz

foto archiv, Neil Harris