Tři přání Bohuslava Martinů v Ostravě

Svět oper Bohuslava Martinů je více než přepestrý, co opera, to jiná „operní“ forma, komponovaná se skladatelovou konkrétní představou o způsobu její jevištní realizace. Tento český skladatel s bohatou zahraniční zkušeností nejen bere v úvahu, že opera je teprve tehdy operou, dostane-li svou inscenační podobu, on její jevištní tvar spontánně vkomponovává přímo do svých partitur. Pochopitelně, že divadelní optika Bohuslava Martinů odpovídá době, v níž skladatel žil, avšak jeho přehled o nejrůznějších aktuálních inscenačních možnostech je mimořádný. Tvorba Bohuslava Martinů byla nedílnou součástí meziválečné umělecké avantgardy, k níž se rádi vracíme a z jejíchž bohatých vyjadřovacích prostředků často čerpáme inspiraci. Skladatel sám neváhal zkoušet ty nejnovější podoby tehdejšího technického pokroku, a tak napsal opery rozhlasové (Hlas lesa a Veselohra na mostě, 1935) a dvě opery televizní (Čím lidé žijí a Ženitba, premiéry 1953) a také operu-film, jíž jsou právě Tři přání (1929), jeho třetí opera v pořadí po Vojákovi a tanečnici a Slzách nože.

Tři přání – opera ne zcela kompaktní, o to však experimentálnější. Její rozeklaný tvar jako by vybízel k dramaturgickým úpravám, které by dílu zcela jistě mohly posloužit, avšak plně chápu záměr inscenátorů, kteří si přáli, aby seznámili sebe i diváky s takto zajímavým dílem v podobě, jakou mu dal jeho autor. Není divu, že byla opera u nás provedena dosud jenom dvakrát (Trojí přání – Státní divadlo v Brně 1971, Národní divadlo 1990), vyžaduje totiž pro svou komplikovanou strukturu značný interpretační aparát.

Libreto Georgese Ribemont-Dessaignese je bohatým odrazem dobových tendencí filozofických a uměleckých, je mnohovrstevnaté a mělo-li by si zachovat svou pečlivě propracovanou hierarchii tak, aby jeho kolážovitost byla sevřena do určitého samonosného divadelního tvaru, je to úkol nadlidský. Inscenátoři si toho byli velmi dobře vědomi a je tentokrát velmi zajímavé, jakými slovními vyjádřeními svůj úhel pohledu doprovodili v programu k inscenaci.

Přečteme-li si libreto pozorně, nemůžeme si nevšimnout jeho výrazných surrealistických rysů, které však snadno unikají do neznáma, doprovodí-li je snad až příliš bohatě instrumentovaný orchestrální part (zejména v prologu k opeře, který předvádí až živelný zmatek ve filmovém studiu, kde budou operu natáčet). Nekoordinovaný souzvuk mluvených textů (Telefonistka, Režisér), zpívané pasáže sólistů a sboru, překřikování, důležitá sdělení pro divákovu orientaci zanikají pod překrývající hrou orchestru. Prolog jako klíč ke Třem přáním dveře k inscenaci neotvírá, spíš je přibouchne.

Režisér dává pokyn: „Pozor! Připraveni? Jedem!“ a účinkující představitelka Indolendy Nina Valencia a Justa Artur de Sainte Barbe vstupují na své pódium – do prostorné manželské postele. Za ní je umístěno velké filmové plátno, které doprovází dění na jevišti s patřičným zpožděním (postavy otvírají ústa značnou chvíli po jevištní akci). Současné video-snímání nepříliš složitých situací je tu pouze jakýmsi lineárním duplikátem a nepřináší výraznou inscenační kvalitu. Když tento videozáznam později o přestávce sestříhají do krátkého němého černobílého filmu, který později promítnou, divák tuto technickou vymoženost vlastně ani nepostřehne, protože není čitelné, že vidí situace, které se na jevišti před jeho očima skutečně odehrály. Domnívám se, že možnost synchronního videozáznamu, ve skladatelově době zcela nepředstavitelná, výkladu jeho svérázné a zvláštní opery příliš nepomohla.

Opera Tři přání byla poprvé uvedena roku 1971 v Brně, dvanáct let po smrti Bohuslava Martinů, takže on sám ji na jevišti nikdy neviděl. Připomeneme-li si, že Řecké pašije, které po jejich nepřijetí v londýnské Královské opeře Covent Garden skladatel zcela přepracoval a vytvořil vlastně jiné dílo, je pravděpodobné, že by asi byl i svá raná Tři přání podrobil revizi. Osud mu však tuto možnost neposkytl, a Tři přání zůstala pro inscenátory tvrdým oříškem. Už sama různorodost hudebních prostředků, které dílo přináší, je pro operní orchestr těžko zvládnutelná. Jak se vypořádat s tak stylově pestrou hudbou (typickou pro meziválečné období), která přináší mnoho jazzových ploch (hrají mimo jiné saxofony, flexoton, harmonika), taneční formy, mluvené texty, operní zpívání v sousedství názvuku na hudební komedii a podobně? Ve třetím dějství pak najdeme ke svému překvapení jak ryze komorní hudbu k sestříhanému němému filmu, tak čistě symfonickou muziku pro Odjezd – seriózní a zdánlivě bez jakékoli vazby k lehkonoze hravým hudebním rysům předchozího průběhu opery. Jako by si skladatel nemohl nebo nestačil vybrat, co v díle ponechat, a čeho se zbavit. Opera nějak nemůže a nemůže skončit, na jeviště se vrací podváděný partner Arthur, a také ta zamilovaná dvojice, Nina a Serge, donekonečna zpívá o lásce, aby nás o její opravdovosti (jistě záměrně) vůbec nepřesvědčila. Kouzelné vokální kvarteto opakovaně zpívá svou píseň o zlaté lodi, „všeho dost, jen lásky ne, lásky ne!“ a v ní tušíme tu zábavnou a přitom tak ironickou opakující se myšlenku: „Věřte dámy, páni, lépe rozhodně jest mít plnou peněženku spíš nežli srdce.“ Jak aktuální…

Navštívila jsem v Ostravě druhou premiéru Tří přání a předpokládám, že někteří účinkující na první premiéře mohli svou stylovou (spíš stylistickou) schopností po této stránce poněkud nepřesvědčivé vyznění inscenace značně modifikovat. Ráda bych viděla například alternantku paní Petry Perly Nôtové Lucii Kašpárkovou jako Ninu Valencii / Indolendu, nebo Evu Dřízgovou místo Marianny Pillárové, která si nad postavou Eblouie / Žebračky neudržela nezbytný nadhled. Rozhodně se na první obsazení ještě půjdu podívat.

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě pokračuje ve svém dramaturgicky nevšedním trendu a jsme pořád velmi zvědaví na pracovní výsledky pozměněného vedení operního souboru. Pro nového hudebního ředitele ostravského souboru Jakuba Kleckera jsou Tři přání už osmou operou Bohuslava Martinů, pro režiséra Jiřího Nekvasila sedmou, ostravské inscenaci však předcházela jeho inscenace této opery v německém Rostocku (2007). Na výsledné podobě opery Bohuslava Martinů Tři přání je jasně patrné tvůrčí zaujetí všech zúčastněných, nesmíme zapomenout ani na úspěšnou práci Jurije Galatenka se sborem. Nápaditá scénografie Daniela Dvořáka a kostýmy Sylvy Zimula Hanákové spolu s čistě jevištním svícením vytváří patřičně proměnlivé prostředí pro tuto hru o skutečnosti, realitě a nereálnosti, o snění, o hravosti, poezii, o pohádce spojené s moralitou. Je superobtížné vybalancovat inscenaci tak, aby bez jakéhokoli dramaturgického zásahu působila zcela vyváženě, když ji Bohuslav Martinů nepodrobil závěrečné revizi, nejsa k tomu donucen realitou divadelního provedení. Ostravské publikum reagovalo vstřícně a doufejme, že svůj zájem o nevšední operu bude projevovat i nadále.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Bohuslav Martinů:
Tři přání aneb Vrtkavosti života
Dirigent: Jakub Klecker (alt. Robert Kružík)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Videoprojekce: Marika Haklová-Bumbálková, Otakar Mlčoch, Tomáš Picka, Zuzana Studená
Pohybová spolupráce: Lenka Dřímalová, Jana Tomsová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 15. října 2015 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z 2. premiéry 17. 10. 2015)

Arthur de Sainte Barbe / Juste – Jiří Hájek (alt. Josef Škarka)
Nina Valencia / Indolenda – Petra Perla Nôtová (alt. Lucie Kašpárková)
Serge Eliacin / Adolf – Peter Račko (alt. Jorge Garza)
Eblouie Barbichette / Žebračka – Marianna Pillárová (alt. Eva Dřízgová-Jirušová)
Adelaida, služebná – Erika Šporerová (alt. Lucie Hilscherová)
Lilian Nevermore / Víla Nulle – Lenka Čermáková (alt. Jana Hrochová)
Majordomus / Barman – Lukáš Hacek (alt. Václav Morys)
Kapitán – Petr Urbánek (alt. Roman Vlkovič)
Generál – Petr Němec (alt. Aleš Burda)
Černoška Dinah – Barbora Martínková-Polášková (alt. Veronika Holbová)
Ministr – Václav Živný (alt. Michal Onufer)
Hlídka / Hlas – Martin Holík (alt. Jiří Halama)
Argentinský zpěvák – Tomáš Savka
Telefonistka – Miroslava Georgievová
Režisér – Přemysl Bureš
Jazzový vokální kvartet – Lukáš Červenka, Jaroslav Kotyk, Ondřej Sikora, Jan Zieleznik
Dáma – Pavla Morysová (alt. Bohdana Šindlerová)
Vnitřní hlasy (Nina Valencia, Serge Eliacin) – Ivan Dejmal, Petra Lorencová
Klavírní sólo – Jozef Katrák (alt. Michal Bárta )

www.ndm.cz