Zápisník Jindřicha Bálka (68)
Minulý týden se konaly v Praze hned tři koncerty, které na první pohled zaujaly svojí dramaturgií. A to se nestává tak často. První se konal v úterý na Břevnově – a opakoval se ve středu v Drážďanech a ve čtvrtek v Děčíně – první dva koncerty patřily do Hudebního mostu Praha–Drážďany, ten třetí byl na pozvání festivalu Lípa Musica. Most tentokrát vedl mnohem víc z Drážďan do Prahy, protože na programu byly Bachovy kantáty a díla dvou jeho předchůdců, z nichž zejména Heinrich Schütz je velkou, a u nás bohužel dost málo známou postavou. Právě Schütz, který většinu svého dlouhého života strávil v Drážďanech, je ve svém domovském městě právem oslavován. Je trvale v repertoáru drážďanského Kreuzchoru, kdysi vznikla dokonce Capella Sagitarria, podle latinské verze jeho jména, tedy Střelec.
Jeden z nejvýznamnějších drážďanských sbormistrů, dříve též člen Kreuzchoru, Hans-Christoph Rademann postupně natáčí jeho dílo souborně. A proč se o něj vlastně zajímat? Po mém soudu proto, že v hudebním světě připravil půdu Johannu Sebastianu Bachovi, který se narodil přesně o sto let později. A životní příběh samotného Schütze mi vždycky v něčem trochu připomínal Komenského – prožili stejně neutěšenou a postupně upadající dobu, a přesto přes ní dokázali přenést to nejsilnější, co v mládí poznali, a ještě k tomu něco přidat. Schütz byl o sedm let starší než Komenský a ještě ho o dva roky přežil. V mládí mohl studovat v Benátkách a fenomenálně si osvojil onen nekonečně bohatý svět italských pozdně renesančních madrigalů – studoval u Gabrieliho a musel poznat i dílo Monteverdiho. Po dalších cestách Evropou se usadil v Drážďanech a ve chvíli, kdy mohl přijít tvůrčí rozlet, vypukla třicetiletá válka, která mu i po svém skončení připravovala vlastně jedno utrpení za druhým – a přesto dokázal onen původně italský bohatý hudební svět přetavit do zcela jedinečného duchovního díla. Na Schütze je vždycky dobré si vzpomenout, když máme pocit, že bychom se chtěli narodit do nějaké jiné doby – a když si třeba i právem nad něčím zoufáme. Ale i bez těchto souvislostí je to jedna z nejpozoruhodnějších duchovních hudeb, které existují. Takže díky Collegiu 1704 za každé takové dramaturgické připomenutí a těšíme se na další.
Silný program ale měl v uplynulém týdnu také FOK. S Franckovou Symfonií d-moll a výběrem z oratoria Utrpení sv. Šebestiána Clauda Debussyho. Ten program by byl zajímavý, i kdyby jeho přidanou hodnotou nebylo loučení Serge Bauda s Pražskými symfoniky a replika stejného koncertu po pětapadesáti letech. Bylo opravdu svým způsobem dojemné číst takto starou recenzi Václava Holzknechta na první Baudův koncert a pak poslouchat ten poslední se stejným programem. Franckova symfonie je sama o sobě skvostné dílo, které spojuje kus francouzského smyslu pro barvu a beethovenovskou kompoziční dokonalost. A i když provedení co do souhry a zejména zvukové vyrovnanosti mělo své limity, hráči se ho zhostili s potřebnou vážností slavnostního koncertu. A pak neobyčejně zajímavý Debussy, ve kterém se neobvyklým způsobem potkává impresionismus a mystika.
A do třetice zajímavých programů vzpomeňme Českou filharmonii a Manfreda Honecka, který zcela logicky postavil vedle sebe Richarda Strausse a Gustava Mahlera – dva tvůrce, kteří žili ve stejné době a byli naprosto rozdílní. Strauss byl jistě dovednější a úspěšnější komponista, vedle kterého mohl Mahler vypadat jako nadšený amatér. A zatímco jeden se při dirigování do krve rozdával, druhý byl pověstný ledovým klidem a těmi nejúspornějšími gesty. A totéž platí pro jejich komponování. Mahler byl jen o čtyři roky starší, ale zemřel skoro o čtyřicet let dříve. Přemýšlet nad paralelami i protikladnostmi těchto dvou tvůrců je mimořádně zajímavé – i v zrcadle osudů jejich díla na koncertních pódiích či v operních domech. Také Manfred Honeck, který dirigoval trojici koncertů České filharmonie s výběrem z Chlapcova kouzelného rohu od Mahlera (Matthias Goerne) a Smrtí a vykoupením Richarda Strausse, dobře ví, jak postavit zajímavý koncertní program.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv, Petr Dyrc, Petra Hajská
