Tři prosincová jubilea: Žaludová, Řezníčková a Olšovský

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Adventní čas přímo vybízí k zamyšlení, k určité rekapitulaci. Není tedy vůbec od věci připomenout si některé významné osobnosti naší operní minulosti, a to nejen kvůli nim samotným a kvůli jejich nespornému přínosu pro české operní umění; chceme jejich jména připomenout v daném historickém kontextu se zřetelem na vývojové tendence v dějinách operního umění u nás.

Shodou okolností se během několika letošních prosincových dní shlukla tři výročí pěvců, kteří byli spjati především s brněnským divadlem (ale nejen s ním) ve dvacátých až padesátých letech minulého století. Na jejich uměleckých osudech můžeme dobře dokumentovat vývojové tendence české opery oněch let. Brno se v té době zbavilo převládajícího německého nátěru, jako zemské hlavní město, v němž existovaly v té době již čtyři významné vysoké školy. A v neposlední řadě i díky působení a vlivu mimořádně silných a respektovaných uměleckých osobností, jakými byli především Leoš Janáček a šéf opery František Neumann, se stalo svého druhu modelem, na který se snažila navázat progresivní vedení nově vzniklých operních scén v Ostravě, Bratislavě a Olomouci.

Oněmi třemi osobnostmi jsou sopranistka Marja Žaludová (7. dubna 1898 – 14. prosince 1985), mezzosopranistka Marie Řezníčková (18. prosince 1900 – 8. června 1972) a tenorista Emil Olšovský (19. prosince 1890 – 20. dubna 1945).

Slušelo by se dát přednost dámám a také by tomu odpovídalo časové pořadí dat jednotlivých jubileí, ale považoval jsem za vhodnější zvolit chronologické řazení podle období, kdy tito umělci zahájili svou činnost. Díky tomu se na první místo dostal Emil Olšovský.

Emil Olšovský
Emil Olšovský

Emil Olšovský, vlastním příjmením Knos, se narodil dne 19. prosince 1890 v Maloměřicích, které tehdy ještě nebyly částí Brna. Dlouho byl uváděn jako datum jeho narození 9. prosinec. Díky přepečlivé archivní badatelce a strážkyni brněnské minulosti Mileně Flodrové bylo toto datum opraveno a k opravě došlo i na náhrobku Emila Olšovského na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova (hrob číslo 46).

Vyučil se strojním zámečníkem a zpíval v amatérském sdružení Mošna na brněnském předměstí Husovice. Začal navštěvovat lekce zpěvu v brněnské pěvecké škole Miloslava Lazara. Ve svých dvaceti letech zkusil štěstí u kočovné společnosti Aloise Janovského, která provozovala i operetu a občas operu, Olšovský si zde zazpíval například Jeníka v Prodané nevěstě. V září roku 1912 se s ním už setkáváme v souboru Národního divadla v Brně, pod kterýmžto honosným názvem působilo divadlo v neútulné, ale českými občany Brna milované „Staré boudě“ na Veveří ulici. Vystoupil v něm v titulní postavě Smetanova Dalibora. Kritika jej přivítala příznivě, ale doporučila mu, aby se dále pěvecky školil. Omylem byl ale uveden v Almanachu Českého národního divadla brněnského 1912/13 pod jménem Josef Olšovský.

V Brně se dále úspěšně představil v postavě Radama ve Verdiho Aidě, Koziny v Kovařovicových Psohlavcích, Jiřího v Dvořákově Jakobínovi. Na konci brněnské stagiony, předtím než soubor vycestoval na pravidelné zájezdové turné na venkov, účinkoval v relativně velkoryse komponovaném cyklu českých oper, který brněnským operním ctitelům připravil ambiciózní ředitel František Lacina. Vystoupil na něm v rolích Vojtěcha v Blodkově jednoaktovce V studni, Šťáhlava v Libuši, Lorenza ve Foersterově Jessice a především dne 25. března 1913 v roli, která se stala posléze jeho profilovou, v Lacovi v Janáčkově Její pastorkyni. Profesor Jan Kunc pochválil jeho měkký, lahodný a ušlechtilý hlas, nicméně Olšovský Brno opouští a odchází k řediteli Frýdovi do Divadla sdružených měst východočeských.

Zde se opět představil jako Dalibor a v Pardubicích, jež byly neoficiálním hlavním sídlem divadla, zůstává i za jeho nástupce ředitele Jeřábka. Svůj repertoár si zde rozšířil mimo jiné o Ctirada ve Fibichově Šárce a o titulní roli v Offenbachových Hoffmannových povídkách, opět zde ztvárnil Lacu v Její pastorkyni.

Po neshodách s ředitelem Jeřábkem odešel Emil Olšovský v roce 1917 do Plzně, kde opět kritika pochválila jeho velmi zdatný hlasový fond, ale současně zdůraznila, „že bude ještě třeba mnohé doháněti ve způsobu zpěvu“. V Plzni zpíval Lacu při prvním tamějším provedení Její pastorkyně v březnu 1919. Téhož roku vystoupil Emil Olšovský v postavě Laci třikrát na jevišti Národního divadla, kde dirigentem představení byl Josef Winkler, který dirigoval již jeho první brněnské vystoupení v této roli. Kostelničku ve všech třech inscenacích ztvárnila Gabriela Horváthová. Je zajímavé, že ačkoli Olšovský v Praze poměrně často hostoval (Radames v Aidě, Heřman v Pikové dámě, Princ v Rusalce a další role), jako Laca už v Národním nikdy nevystoupil.

V roce 1919 bylo založeno nové české profesionální divadlo v Ostravě. Šéfem opery se stal zkušený operní dirigent Emanuel Bastl a Emil Olšovský zamířil do Ostravy. V Ostravě se mladému pěvci dostalo řady významných příležitostí. Vedle rolí, se kterými se již seznámil dříve, se s ním ostravští diváci mohli setkat na jevišti například v Jírovi ve Smetanových Braniborech v Čechách, v titulní postavě opery Karla Weisse Lešetínský kovář, mladý a mimořádně perspektivní dirigent Jaroslav Vogel si jej obsadil do role Massaniella v Auberově Němé z Portici a Heřmana v Čajkovského Pikové dámě, kterou režíroval choreograf Achille Viscussi. V roce 1923 konečně přišla vytoužená nabídka do rodného Brna. Do Ostravy se ale Olšovský vracel jako host. V třicátých letech zde slavil úspěch například v postavě Eleazara v Halévyho Židovce.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Související články


Napsat komentář