Tři současné choreografie v Hannoveru – o realitě a iluzi, o tápání a o samotě

Scéna hannoverské opery, na níž se večer konal, skýtá pro balet mnoho možností, choreograf se může rozmáchnout ve velkém prostoru, tanečníkům dává možnost skutečného rozletu. Ani jedna z uvedených choreografií ovšem prostor pro skoky či náročné baletní figury a duety nevyužila. Jeviště choreografové vesměs zaplnili vytvářením formací. A drželi se tentokrát překvapivě nízko při zemi.

Byť scénografii navrhovali různí lidé, byla shodně šedavá, případně černobílá včetně kostýmů. Všechny choreografie hojně využívaly současnou, především syntetickou hudbu s prvky techna, punk rocku apod., ale také hudbu vážnou; fungovala v zásadě jen jako kulisa, doprovod pohybů, které s jejím rytmem mnohdy vůbec nesouzněly. Tančilo se výhradně na nahrávky v kvalitním nazvučení přesně odpovídajícím prostoru scény. Preciznost provedení všech tří choreografií, absolutní přesnost pohybů, perfektní souhra u všech tanečníků a jejich koncentrace byla obdivuhodná, a to tím spíše, že se nemohli nechat vést hudbou.

Tagadà je ne právě bezpečná italská pouťová atrakce, je spojena se zraněními, dokonce úmrtími a některé země ji z tohoto důvodu zakazují. Jedná se o mírně nakloněnou točící se plošinu se zábradlím a sedátky kolem obvodu, jakýsi kolotoč, na němž sedí nepřipoutaní lidé, náklon má korespondovat s reprodukovanou hudbou ovládanou lidským operátorem. Lidé mohou vstávat i částečně popocházet a využívat odstředivou sílu ve svůj prospěch. Když jízda končí a lidé se chystají vystoupit, atrakce se může znovu rozjet, a pak mohou následovat pády. Právě tato atrakce se stala inspirací pro Sofii Nappi a její choreografii Tagadà. „Žijeme v iluzi, že máme vše pod kontrolou“ – z této premisy choreografka vychází.

Na ztemnělém spoře nasvíceném jevišti je znázorněn výsek nakloněné plošiny, k ní přicházejí a přibíhají civilně odění lidé (scéna a kostýmy Thomas Mika), pohybově vyjadřují dění na atrakci, aby se posléze z plošiny vypotáceli a doslova vypadli na volnou zem, to vše za zvuků elektronické hudby dvojice Daft Punk a Yarona Englera. Vzpamatují se však a v závěru se jejich skupinka při hudbě J. S. Bacha sjednotí v pohybující se masu. O tom, zda máme skutečně svůj život pod kontrolou, byť jsme o tom třeba skálopevně přesvědčeni, lze filozoficky uvažovat donekonečna a různými způsoby, jak se děje po mnohá staletí – současná pouťová atrakce je jedním z těchto způsobů; slučuje v sobě zábavu, prvek dominující v dnešní společnosti, a jednotlivce, touto zábavou pohlceného, s jeho přezíravým pocitem člověka-pána tvorstva. Choreografie je však v zásadě přesnou kopií konkrétní události, nemá v sobě odstup a nadhled, chybí jí tedy zásadní podnět, který by podnítil fantazii a rozvíjel tyto filozofické úvahy. Navíc pohled na tanečníky autenticky ztvárňující motající se návštěvníky atrakce působí komicky.

Mnohem přesvědčivější byla choreografie Tilt, jejímž autorem je Goyo Montero, s citátem Arthura Schopenhauera jako podtitulem „Osud míchá kartami, my hrajeme“. Tilt je označení pro stav mysli, v němž je hráč pokeru psychicky a emocionálně zmatený nebo frustrovaný na základě špatných předchozích událostí, a z toho důvodu se jeho následující rozhodování a výkon výrazně zhoršuje, což vede jen k novým a novým prohrám. On sám si ovšem důvod prohrávání neuvědomuje. Zcela nad sebou ztrácí kontrolu. Obrovské hannoverské jeviště je zcela volné, temné, shora jej ohraničují šikmo zavěšené rozměrné zrcadlové plochy, v nichž se odráží dění na jevišti, šikmé zavěšení eliminuje možnost odrazu hlediště (scéna Leticia Gañán Calvo a Curt Allen Wilmer). Zrcadlení navozuje pocit ireality a rozsvětluje prostor. Mezi zrcadly se v různých formacích pohybuje skupina tanečníků v černobílých kostýmech (Margaux Manns, Goyo Montero), kteří vystupují z celku v sólistických číslech, jež zvýrazňuje způsob nasvícení bílým světlem. Montero těmito prostředky vytváří nápadité pohybové divadlo. Zrcadlové plochy se v průběhu dění pohybují, uzavírají a drtí mezi sebou tanečníky, kteří se snaží uniknout. Prostor se otevírá, ale i úží, zrcadlo jen zdánlivě rozšiřuje obzory. Během výstupu prochází na jevišti lajnař se svým vozíkem, bílé lajny dělí postupně prostor jako hřiště, v němž si s námi osud podivně zahrává. Tančí se za doprovodu současné kompozice skladatele Owena Beltona složené na objednávku. „Ztráta kontroly může být také pozitivní, poněvadž nám dovoluje vnořit se do něčeho neznámého,“ říká v programu Montero. Je na divákovi, co si ze zborcených zrcadlových ploch odnese – zda to bude úvaha o ztrátě sebekontroly a nevědomé sebedestrukci, či myšlenka o tom, že právě neznámé nás děsí a přitahuje zároveň.

Jméno Marca Goeckeho je v současnosti skloňováno především s jeho skandálem s recenzentkou Frankfurter Allgemeine Zeitung, po níž v prostorách hannoverské opery mrštil psím lejnem. Jako ředitel baletního souboru byl suspendován (soubor nyní vede Goeckeho zástupce Christian Blossfeld), jeho choreografie však z plakátů nezmizely. V letošním složeném večeru byla uvedena jeho choreografie Walk the Demon, k níž navrhl scénu i kostýmy. Zajímavý výběr hudby zahrnoval americkou skupinu Antony and the Johnsons, pražského Pavla Haase (1899–1944) a finského skladatele konce 20.století Pehr Henrika Nordgreena (1944–2008). Premiéru měla tato choreografie v Haagu v září 2018. „Musíme se podívat démonům do očí, abychom poznali, že jsou jenom myšlenkami, které náš chtějí mučit. Tím, že se jim postavíme, ztrácejí nad námi svou moc.“

Tento citát z díla brazilského dramatika, novináře a textaře Paula Coelha je mottem pro Goeckeho choreografii. Na rozdíl od dvou předchozích je tato poněkud komornější a velmi kompaktní, lze v ní také určit čtyři hlavní představitele – dva muže a jejich démony. Tyto dvojice se na jevišti setkávají, míjejí, zápasí spolu, aby se v samém závěru smířily. Čtveřici hlavních aktérů působivě ztvárnili Özkan Ayik, Michelangelo Chelucci, Robert Robinson a Louis Steinmetz. Pohyby tanečníků jsou až vojensky přesné a strohé. Dění a souslednost výstupů je velmi silně koncentrovaná a tato koncentrovanost pohybů a výrazu celého těla dává projevu sugestivní údernost. Muži tančí jen v širokých kalhotách – ve světlých a v černých na prázdném tmavém jevišti. Tanec Goecke prokládá i textem mluveným přímo tanečníky na scéně. Především Goeckeho motto: „Celý život je Thank You, Hello a Good Bye“ je z tohoto hlediska pro jeho choreografii významné. Choreograf tedy kombinuje několik myšlenek, určující je však boj a smíření se se svými démony – tanečníci v závěru odcházejí se svým démonem ruku v ruce. U Gockeho byl rozpor mezi pohybem tanečníků a rytmem hudby nejmarkantnější – při pomalých sekvencích jsou taneční pohyby trhaně rychlé a naopak. Zřetelné to bylo především proto, že Goecke zvolil v poměrně dlouhé sekvenci výrazný hudební doprovod, působivou hudbu druhého smyčcového kvartetu Pavla Hasse (aranž. Marijn van Prooijen), s níž styl této choreografie nesouzněl. Celek byl ovšem choreograficky promyšlený do detailu a měl v sobě žádoucí gradaci a vývojový, skoro bychom mohli říci narativní, inspirativní oblouk.

Spiel des Lebens byly v sobotu 2. dubna provedeny jako úvodní představení prestižního hannoverského festivalu současného tance OsterTanzTage (Velikonoční taneční dny), který se v letošním roce konal ve dnech 2. 4. – 10. 4. OsterTanzTage už téměř dvě desetiletí přinášejí současný tanec z celého světa včetně nejčerstvějších představení Státního baletu Hannover. Letos se těchto Velikonočních tanečních dnů účastnily zahraniční soubory Tanztheater-Compagnie Peeping Tom z Belgie, Kamea Dance Company z Izraele a Adonis Foniadakis z Řecka. Program završila produkce Generation Tanz, která zahrnuje vystoupení od tradičního až po ryze současný tanec.

Hannoverský balet má na svém repertoáru řadu zajímavých současných choreografií, jeho tanečníci jsou technicky na mimořádné úrovni, absolutně přesní v provedení, jejich preciznost je obdivuhodná. Ve složených večerech přinášejí choreografie domácích i zahraničních tvůrců (připomeňme např. večer Wir sagen uns Dunkles, v němž byla provedena i choreografie Jiřího Kyliána Gods and Dogs, recenzi jsme přinesli zde). Premiéra nového složeného večera Spiel des Lebens plně odhalila zvláštní svět, který vídáváme v současných choreografiích. Pochmurný. Temný. Nepoetický. Neveselý. A černobílý. Jeho tvůrce zajímají celospolečenská témata, dostávají se však skrze ně k jednotlivci, jenž ztrácí oporu v současném světě bez řádu a pevného bodu. Jedná se spíše o pohybové divadlo bez prvků klasického tance, naopak s ryze současnými tanečními aspekty. Taneční projev sklouzává ke schematičnosti, pantomimě, spíše gymnastickému než tanečnímu slovníku. A z hlediska temporytmu je někdy vlastně jedno, jakou hudbu choreograf zvolí. Touto nezřídka použitou rytmickou disharmonií tanec v zásadě popírá sám sebe. Nazveme-li tyto postupy vývojem, jedním z nových trendů či modernou první třetiny 21. století, pak tento trend ukazuje na jediné – člověk je ztracen ve světě, jemuž chybí řád a jistoty. Sklouzává k černobílému vidění společnosti a utápí se v bezvýchodné temnotě. Má kolem sebe jen své běsy.

Tagadà (premiéra)
Choreografie: Sofia Nappi
Hudba: Daft Punk, Yaron Engler
Scéna, kostýmy: Thomas Mika
Světelný design: Sascha Zauner

Tilt (premiéra)
Choreografie: Goyo Montero
Scéna: Leticia Gañán Calvo / Curt Allen Wilmer
Kostýmy: Margaux Manns / Goyo Montero
Světelný design: Goyo Montero / Sascha Zauner
Hudba: Owen Belton

Walk the Demon
Choreografie, scéna, kostýmy: Marco Goecke
Světelný design: Udo Haberland
Hudba: Antony and the Johnsons, Pavel Haas, Pehr Henrik Nordgreen

Premiéra: 31. 3. 2023, Hannover. Psáno z představení 2. dubna 2023.