Kylián a další choreografové v Hannoveru

Scéna hannoverské Státní opery je pro balet inspirativním místem, v němž má choreograf i tanečník velkou příležitost k tvůrčímu rozletu, a to míněno obrazně i prakticky. Pro představu – po několika poválečných přestavbách (během 2. světové války bylo divadlo částečně zničeno) má hlediště se třemi balkóny kapacitu 1 207 míst; portál je široký 13,5 m a vysoký až 10,5 m; jeviště je široké 26 m, jeho hloubka je 17 m a výška 23 m. Takový prostor skutečně skýtá řadu příležitostí pro velké a rozmáchlé choreografické práce. Přitom vlastní soubor není tak početný, jak bychom pro scénu tohoto významu mohli očekávat. Čítá 12 dam a 13 pánů, během celého večera Wir sagen uns Dunkles tančilo 6 dam a 9 pánů. Všichni z nich na vynikající technické úrovni – ztvárnění náročných moderních choreografií kladlo na všechny vysoké nároky ve vztahu k preciznosti, souhře a celkovému provedení jednotlivých prvků. To všechno provedli tanečníci výtečně bez sebemenšího zaváhání.

Tyto tři choreografie spojuje i způsob inscenování – tančí se na volné scéně s působivým elegantním nasvícením bez násilných barevných efektů. Gods and Dogs / Bohové a psi (premiéra 2008 Nederlands Dans Theater) Jiřího Kyliána, dnes už klasika moderního nedějového baletu, útočí na obrazotvornost diváka a podněcuje jeho fantazii, ať jsou provedeni kdekoliv. Ostatně tak, jako jeho další choreografie. Centrálním tématem Gods and Dogs je lidské tělo, jeho odolnost, kondice fyzická i psychická, pohybování se na samé hranici možného, snaha překonávat sebe samého a onu hranici dále posouvat. Tak daleko, že se dostává až k absurditě, k abnormalitě. Kde je hranice mezi těmito dvěma světy? Takovou otázku si klade Kylián a o té je jeho choreografie. A koneckonců ji reflektuje i název – God je zrcadlově Dog. Prostupnost či blízkost obou světů představuje vlnící se stříbřitý závěs z řetízků vytvářející během večera nečekanou zadní stěnu jeviště. Ten je novou hranicí, lákavou hranicí, která jako by sama „tančila“; doplňuje ladný pohyb tanečníků a podtrhuje magický rozměr inscenace, který už můžeme tušit díky rozsvícené svíčce umístěné na forbíně.

Vše umocňuje světelný design (Kees Tjebbes) laděný ve studených odstínech, hra světla a stínu; sugestivní je černobílá projekce velkého psa, jež se řítí na diváky a vytrhne je ze zamyšlení, ale neodpoutá pozornost od tance. Ideu podtrhují civilně laděné kostýmy – světlé blůzky, kalhoty (Joke Visser). Tančí se na vynikající nahrávku Smyčcového kvartetu op. 18 č 1, F dur Ludwiga van Beethovena, do výsledného tvaru upravenou Dirkem Haubrichem. Kylián má jedinečný smysl pro detail i celek – obdivuhodně pracuje s velkými plochami a zároveň nikdy nezapomíná na jednotlivce. Tanec je s hudbou v perfektní symbióze, meditativní ráz střídají dynamické pasáže, originální prvky a asociace se vrství jedna na druhou. Gods and Dogs precizně a se zaujetím tančily Ana Paula Camargo, Lilit Hakobyan, Chiara Pareo a Michéle Stèphanie Seydoux; jejich mužskými protějšky byli Francisco Baños-Diaz, Conal Francis-Martin, Maurus Gauthier a Giovanni Visone.

Po Kyliánově zkoumání hlubin lidské duše a její snahy po posouvání hranic byla po přestávce zařazena rozverná a vtipná Skew-Whiff / Šejdrem španělské tanečnice a choreografky Sol León a britského tanečníka a choreografa Paula Lightfoota, dlouholetých členů Nederlands Dans Theater (NDT). Lightfoot byl v letech 2011–2020 šéfem NDT a Sol León jeho uměleckou poradkyní. Jako choreografové pracují společně od roku 1989. Skew-Whiff vznikl v roce 1996, pochází tedy z počátků jejich úspěšné choreografické dráhy, během níž získali celou řadu ocenění. Choreografové navrhli ke Skew-Whiff rovněž scénu a kostýmy – trikoty tělové barvy. Vtipný Skew-Whiff sami charakterizují jako „ódu na krásu a bláznivost našeho vrtkavého motýlího bytí“. Toho šťastného, nekomplikovaného, veselého a bezstarostného.

K přemýšlivému Kyliánovi byla tato rozverná choreografie vynikajícím kontrastem a zároveň překvapivě styčným bodem – neboť i její choreografické prvky, jakkoliv působily hravě, kladly na tanečníky vysoké nároky. A svým způsobem i ona byla o posouvání hranice možného. Komediálnímu rázu choreografie odpovídala i volba hudby – z nahrávky zněla předehra k opeře Gioacchina Rossiniho Straka zlodějka. Tanečnice Giada Zanotti a tanečníci Francisco Baños-Diaz, Davide Sioni a Louis Steinmetz se překonávali; choreograficky pečlivě vystavěný celek působil jako spontánní gejzír ztřeštěných nápadů, které se nečekaně propojují, rozrůstají a jsou inspirací pro nové a nové. Iluzivnost a žádoucí atmosféru odpoutání se od reality dává choreografii fascinující světelný design Toma Bevoorta, autorkou jeho nového provedení je Jolanda de Kleine. Bevoort Pracuje brilantním způsobem s prostorem, jako by otevíral jeho další dimenze.