A ta má v jejich interpretaci tři kontrastní polohy: první (Angélica Acuña, soubor vede společně s Omarem Carrumem) je rozumná, dospělá až cynická, komentující svůj osud s odstupem a kriticky, druhá (Ivana Sofía Pacheco) je vřelá a laskavá, připravená obětovat se pro rodinu, třetí (Natalia Barragán) je dívčí zamilované já, které se na vztahy dívá idealistickým pohledem raného mládí. Všechny vzpomínají na stejný život, stejnou rodinu, stejné události, na osudové setkání s partnerem, o němž se vede mnoho řeči – a tance – ale který se na scéně nikdy neobjeví. Hlavní hrdinka již nežije, sáhla si zřejmě na život. Ale její příběh žije ve výpovědích a fyzických prožitcích jejích alter eg.
Fragmentace postavy do dílčích figur není na celé inscenaci to nejneobvyklejší. V literatuře ani dramatu to není neznámý postup, ostatně člověk se jako osobnost neustále mění a vyvíjí a nechává za sebou svá stará „já“ s jejich někdejšími vírami, pocity, překonanými přesvědčeními, nezkušeností, naivitou, zásadní povaha se sice nemění, ale zkušenost dramaticky proměňuje to, jak člověk pohlíží na sebe i na svět kolem a jak zpětně reinterpretuje své činy i vnější události. Pro divadlo, kde se mohou taková jednotlivá já zhmotnit a koexistovat vedle sebe v jednom čase, je to perspektiva samozřejmě lákavá.
Zážitkem, který se vymykal tomu, na co jsme divácky zvyklí, byla tak spíše syntéza činohry a tanečního divadla a s ní spojená interpretace, protože všechny performerky, především pak skvěle hlasově vybavená Angélica Acuña, přecházely mezi žánry naprosto bez zaváhání. V inscenaci je mnoho textu, který je sice deklamován anglicky, ale přece jen jej občas zatěžuje přízvuk, takže se divák v detailech může ztratit. Postupně však pochopí, že na detailech vlastně nezáleželo, že se zde stavěla především mozaika obrazů a situací, jejichž plocha se neustále zkracuje a zhutňuje – zatímco na začátku jde o delší monology, postupně se výjevy a motivy střídají čím dál rychleji a rychleji. Pokud jde o taneční a pohybový projev, není ale od mluvy oddělený, většinou ji rovnou doprovází, syntéza spočívá právě v tom, že se obě složky překrývají.
Pohybový materiál vychází z moderny, ale jak inscenace pokračuje, je čím dál dynamičtější, surovější, přibývá rychlých změn, pádů a partneřiny. Nemůžeme říci, jestli se díváme na herečky, které tančí, nebo tanečnice, které hrají, protože dojem je kompaktní a univerzální. A to je právě to neobvyklé – většinou se setkáváme se skvělými tanečníky, kteří když na jevišti promluví, ztratí inscenace okamžitě napětí a punc profesionality, nebo s herci, na kterých při fúzi žánrů prostě poznáme, že si tanec osvojili jen pro účely té které inscenace. Snad kromě některých performerů Farmy v jeskyni, kde se také s fúzí pracuje cíleně. Zde ale nebyly rozdíly patrné, zřejmě i proto, že mají všichni zažitý styl a rukopis choreografa.
Zcela minimalistická je i scéna, vystačí s několika předměty. Tři bílé židle spolu se třemi prázdnými fotorámečky jsou stavebním materiálem pro celou scénografii, kterou přetvářejí samy interpretky – změní se v okamžiku z lavice v parku v domeček pro panenky, zpovědnici, porodní lůžko nebo vězení. Několik dalších rekvizit už jen situace dokresluje, stejně jako změny světelného designu, který hodně pracuje s vrchními bodovými světly a případnou proměnou barvy do rudé, barvy lásky i krve. Prostředí se postupně střídají, časové osy slévají a z lineárního příběhu se stává síť situací a jejich zpětných interpretací, vždy prismatem jedné stránky osobnosti na škále od odevzdání se osudu až po společenskou kritiku patriarchátu. Není nouze o dramatické i humorné momenty, vyzývavost i laskavost. Jedině by snad bylo dobré, kdyby si diváci mohli alespoň elektronicky přečíst text, protože jde skutečně napůl o divadelní hru.
Zpočátku se zdá, že sledujeme sezení u psychiatra nebo policejní vyšetřování. Výchozí situací jsou tři židle, tři světelné sprchy a tři postupně vcházející performerky. Začíná se první monolog o lásce (Angélica Acuña), o osudovém seznámení, o tom, jaké to je, když žena dovolí muži ovládnout její život i tělo. Židle zastupuje prostředí i člověka, k němuž herečka pomyslně hovoří, slovo a pohyb se začínají nenásilně prolínat a doplňovat. Slovo má taneční rytmus, téměř deklamativní charakter. Tato třetina osobnosti pomyslné hrdinky mluví v metafoře divadla světa, nemocnice či ložnice je pro ni divadlem, ženské tělo a jeho tajemství jsou jevištěm a hereckou akcí, která má svého diváka. Jako druhá se zapojuje Ivana Sofía Pacheco nejprve písní a tanečním duetem, navazuje však také monologem, propojeným ústrojně s pohybovou akcí. Hovoří se tu o vztahu k otci a o zemřelé matce, o podvádějícím manželovi, rudé světlo nasvěcuje násilné myšlenky. Performerka dochází v příběhu k fázi sebezraňování z potřeby naprostého vyprázdnění duše a totální relaxace, symptomu tolik se rozšiřujícího u dnešní mládeže. Navenek usměvavá matka chystající pro dcerku čokoládový dort s růžovou polevou… Nejmladší já (Natalia Barragán) vzpomínající na své nevinné city má textu nejméně, neznamená to ale, že by snad jeho představitelka byla upozaděna, jen každá poutá pozornost jinou osobností.
Přestavby jsou taneční, žádný pohyb není mimovolný a navíc, vše je narežírováno. V jedné pasáži je využita synchronizace, kdy žena promlouvá hlasem jiné, a tak se svědectví překrývá a komplikuje. Mísí se idealistické vzpomínky na osudové setkání s těmi, které evokují první red flags, rodinné události, které změnily atmosféru, nucené izolace. V jedné sekvenci se mladší tanečnice pohybují mezi místy k sezení a nejstarší cynická vrstva osobnosti je neviditelným poutem zachytává, ocitneme se ale také v nočním klubu, který se mění v zápasnický ring. U nás není kultura boxu tak rozšířená jako jinde, takže reference nemusí „docvaknout“ hned na začátku. Ve druhé části představení se také více manipuluje s rámečky, jež mohou být stejně tak okny jako třeba displejem. Tematizuje se ženská sexualita, objevují se motivy porodu, rostoucího dítěte, které hledá oporu, ale také mantinelů a manipulace. Mění se myslím i perspektiva prostoru, ve kterém se díky lanu stává horizontála vertikálou. Do příběhu vstupují nové motivy a realismus se střídá s metaforou. Červené lano slouží jako opratě i obrys těla, které dopadlo na zem. Klasickým obloukem stoupá dynamika akcí směrem k vrcholu, choreografie se rozvolnila více do skoků nebo floor worku a kontaktních pasáží. Hudební složka je nevtíravá, jen tam, kde je potřeba podpořit rytmus nebo atmosféru, prostor slova ale neruší. V závěru se z reproduktoru line dívčí sbor, v refrénu, který připomíná křehkost člověka. Ženy se semknout nad obrazem té, která už není, jako by se protnuly časové roviny.
Choreografie zkoumá fragmentárnost identity i relativitu vzpomínky a jejího zobrazení, ať už slovem nebo pohybem. Vzpomínka se vtěluje a někdy zůstává autentická, někdy se i v těle samém proměňuje, ačkoliv fyzická stopa bývá autentičtější než to, co si pro sebe uchová racionální mysl jako vlastní interpretaci prožitého. Vzpomínky nejsou kontinuum, ale záblesky, jejichž bílá místa zaplňuje mozek nevědomky fantazií a pravděpodobností, zapomíná omylem i záměrně a reinterpretuje prožitky. A tak se v různé životní fázi mohou vzpomínky na tutéž událost a prožitek jevit v jiném charakteru, vyzdvihují jiné pocity a detaily. Jako v těchto třech rozlišných příbězích, které se nakonec sbíhají u jednoho života a smrti, které možná existovaly, a možná ne, ale na divadle je to jedno. Technicky je inscenace především studií syntézy slova a pohybu, které koexistují a doplňují se, aniž by jedno druhé ilustrovalo. Zdá se, že pohyb a hlas vycházejí ze stejného centra, stejným impulzem, a proto jsou tak sourodé. Rozhodně inspirativní.
Omar Carrum: JIGSAW: Fragments of Identity
20. dubna 2026, 19:30 hodin
Rock Café, Praha
Realizační tým
Choreografie a koncept: Omar Carrum
Hudba: Omar Carrum
Účinkující
Angélica Acuña, Natalia Barragán, Ivana Pacheco
