Třicet let prvním tenorem v Národním. Miroslav Švejda slaví pětasedmdesátiny

Jiří Fuchs, 07.12.2014 0:00

Osobnosti české opery

Pro nás, kteří jsme znali začátky oslnivé kariéry tenoristy Miroslava Švejdy, je doslova neuvěřitelné, jak čas rychle plyne. Je neuvěřitelné, že tento vynikající český tenorista slaví právě dnes sedmdesát pět let. Jakmile se vysloví jméno Miroslava Švejdy, potom se mi okamžitě vybaví měkký, kulatě znějící, příjemný lyrický tenor s předností mimořádně suverénních výšek. Miroslav Švejda – skvělý výškař, to je ona zkratka, která se mi nabízí jako stručná charakteristika. Pro Miroslava Švejdu bylo vysoké há i cé nejen naprostá samozřejmost.

Těžko pro jeho suverenitu výšek hledat příměr, snad Oldřich Lindauer, který udivoval zákulisí, když na požádání ukazoval vysoká cé i cis, která doslova sypal z rukávu. Ano, Miroslav Švejda byl ten mimořádně vzácný typ lehkého tenoru, který se na nejvyšší tóny rozsahu doslova těší, což legendární dirigent Rudolf Vašata vylíčil příznačně: „Na vrcholu árie Rudolfa z Bohémy podvědomě každému tenoristovi zrychluji tempo, abych to usnadnil, ale jak je na jevišti Švejda, tak ho z toho céčka nemohu sundat…” Málokdy se zjeví na českých operních scénách výškový Ladislav Podhajský ze Smetanových Dvou vdov, který by byl pěvecky tak „nad věcí“, jako byl právě Miroslav Švejda. Měl totiž nadstavbu celé tercie nad požadovaným rozsahem Smetanovy partitury, tenorová poloha s nadváhou hlavové funkce mu byla vrozena, obdobně typicky jako v naší pěvecké historii Beno Blachutovi.Miroslav Švejda se narodil 7. prosince 1939 v Brně, tedy v roce, kdy přestalo existovat Československo a nahradil ho Protektorát Böhmen und Mähren. Pěvecký obor, tak jako u řady jiných pěvců, si zvolil až po získání diplomu stavebního inženýra. Jak se říkalo, mít základ ve „slušné profesi“… Do hudební kultury vysoké míry kultivace jej uvedl amatérský sbor Moravan, pod vedením vynikajícího sbormistra, profesora Josefa Veselky. Pěvecky získával techniku soukromým školením u brněnské profesorky Marie Řezníčkové, poté se stal soukromým žákem barytonisty Teodora Šrubaře, který měl pro jeho pěvecký vývoj zásadní význam. Se špičkovým sbormistrem Josefem Veselkou se setkal opětovně v Praze roku 1969, kdy zvítězil v konkurzu na místo sólisty Pražského filharmonického sboru, tehdy sboru při České filharmonii. Přijímal ho právě Josef Veselka, již legendární šéf profesionálního sborového tělesa špičkové evropské úrovně. Švejdovi bylo třicet let, což je optimální věk pro plný rozjezd kariéry prvooborového tenora. V témže roce se stává sólistou opery Národního divadla v Praze pro lyrické tenorové obory.

Miroslav Švejda od počátku imponoval zmíněnou suverenitou nejvyšších tenorových poloh. Pro Národní divadlo byl šťastným objevem. Nový ředitel Přemysl Kočí stál v sezoně 1969/70 před úkolem omlazení souboru, zejména u „mladých“ oborů – sopránu a tenoru. Obor lyrický, tedy výškový typ lehkého tenoru obstarávalo po léta v Národním divadle trio Viktor Kočí, Zdeněk Švehla, Jan Hlavsa. Ivo Žídek šel již cestou k hrdinným oborům, Viktor Kočí i Jan Hlavsa byli v roce 1970 hlasově na sestupu a postupně si začali hledat cestu k charakterním oborům, po vzoru Beno Blachuta. Nejen dnes, ale již tehdy byl problém pro dirigenty, kým mají obsadit vysoko posazeného Ladislava ve Smetanových Dvou vdovách. Miroslav Švejda byl tudíž spasením, neboť představoval hned na začátku kariéry Ladislava pěvecky ideálního. Řekl bych osobně, že Ladislav se stal tak říkajíc Švejdovou glanzpartií na mnoho let. Jako by ji snad Bedřich Smetana polohově psal s vidinou hlasu Miroslava Švejdy…

Poprvé ale na sebe v úvazku Národního divadla Miroslav Švejda upozornil jako Pinkerton v Pucciniho opeře Madama Butterfly. Brzy přišlo doobsazení do rolí Rudolfa v Pucciniho Bohémě, která se tehdy hrála již řadu let na scéně Tylova (dnes Stavovského) divadla, obdobně poté následoval Alfred ve Verdiho Traviatě, rovněž v inscenaci po léta hrané. V inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty v režii Přemysla Kočího a pod taktovkou mimořádného šéfdirigenta Jaroslava Krombholce vstoupil poprvé do role Jeníka v září 1971. Po Gabriele Beňačkové a Ivu Žídkovi coby Mařence a Jeníkovi první premiéry se tehdy po boku Miroslava Švejdy objevila jako Mařenka Daniela Šounová, další mladá posila Opery Národního divadla.

Miroslav Švejda postupně ovládl celý smetanovský lyrický obor, stal se dědicem Ivo Žídka v rolích Junoše v Braniborech, zmíněném Jeníkovi a Ladislavovi, v ideálně lehkém a kantabilním Vítovi v Tajemství, ale také v roli Jarka v Čertově stěně. Ve všech těchto partiích dostal šanci, krom zmiňovaného Jeníka, zvěčnit kouzelný svět Smetanovy lyriky v tehdejších televizních inscenacích. Ze světa Dvořákova operního odkazu byl Švejdovi blízký Jiří v Jakobínu. V tvorbě dvacátého století vynikl zejména v dílech Bohuslava Martinů, kde se stal báječným, snovým Michelem v Juliettě a Manoliem v Řeckých pašijích. Viktora Kočího, dlouholetého výtečného Borise v Janáčkově Káti Kabanové Krombholcova stylového nastudování, nahrazoval generačně právě Miroslav Švejda. Vypjatý part Borise byl pro Švejdu další výraznou partií také po stránce jevištního ztvárnění. Ve světové tvorbě dvacátého století velmi zaujal interpretací Oidipa Igora Stravinského, předního autora moderní hudby, který ovlivnil mocně celé století, i jmenovaného Bohuslava Martinů.

Pochopitelně zde byl široký světový repertoár, kde se Miroslav Švejda profiloval ve svém oboru vedle staršího, pěvecky stále disponovaného, elegantního Zdeňka Švehly. Vstupoval tak do světa děl Giuseppe Verdiho Vévodou z Mantovy v Rigolettovi, brzy se objevil v inscenaci Simona Boccanegry jako Gabriele Adorno na jevišti Národního divadla, spolu se svým profesorem – Teodorem Šrubařem – v roli titulní. Role skoro šitá na míru byl Manrico v Trubadúru se svojí céčkovou slavnou strettou. Vedle Zdeňka Švehly se představil jako nový, mladý typ Lenského v Čajkovského Oněginovi. Imponoval jako Gounodův Faust, ale typem svého hlasu byl přímo předurčen pro svět Donizettiho, Rossiniho, ale jistě i pro Mozarta. Byl výborným Ernestem Dona Pasquala, Almavivou Lazebníka sevillského. V klíčovém díle Mozartově, kde se pravý lyrický tenor etabluje lehkostí polohy, schopností instrumentálního vedení frází, se mi velice líbil v roli Ferranda v Così fan tutte, kdy árii Un aura amorosa vyperlil jako báječnou „chuťovku“. Byl rovněž pozoruhodným Ottaviem Dona Giovanniho, ale i Taminem Kouzelné flétny. Blýskl se také koloraturní partií titulní role Tamerlána opery Josefa Myslivečka, kde exceloval tónovou lehkostí, dlouhodechým frázováním (oblast, kterou uměl Teodor Šrubař své žáky racionálně naučit!), tím i dobrou stylovostí.Zdálo by se, že tak ohromný talent, jakým Švejda byl, se nebude zajímat o další školení. Ale opak byl pravdou. Své již zralé umění prohlubuje stážemi v Itálii u proslulého Ettore Campogallianiho na sienské Academia Chigiana. Patrně to vedlo k výrazově prohloubené interpretaci tenorového partu ve Verdiho Requiem, kde dokázal vyvrcholit závěr slavného Ingemisca vskutku úctyhodně! Švejdův kulatý, ale velmi nosný typ sametového témbru byl dirigenty vyhledávaný. Proto pěvec účinkoval na mnoha koncertech jako málokterý jiný tenorista jeho doby. Tenorové party Beethovenovy Missy solemnis, Berliozova Te Deum, Brucknerovy Mše f moll, Orffovy kantáty Carmina Burana, samozřejmě, že Requiem Dvořákova i Mozartova, Janáčkova Amara, jistě též Glagolské mše či Martinů Gilgameše. V interpretaci slavného Zápisníku zmizelého Leoše Janáčka mi připomenul charakter tónu a interpretace Beno Blachuta s jeho vyvrcholením finále skladby na vysokých cé – Zefka na mne čeká, se synem v náručí… Podobně pěvecky dokonalý závěr na úzkém „Í“ vokálu, jako u legendárního Blachuta, jehož registrální struktura hlasu byla podobně lyrická, měkce nadlehčená v přechodové tenorové kvartě d – g (es – as).

Miroslav Švejda je příkladem pěvce, který vstoupil na prkna zlaté kapličky přímo, bez teze, že je nutné začínat na krajských scénách, tam si vytvářet repertoár a oborově se vyprofilovat. Švejdův hlavní učitel pěveckého řemesla – Teodor Šrubař – budoval svoji uměleckou dráhu také přímo v Národním divadle. Pro hlasy oborově zřetelněji vyprofilované je to lepší řešení. Na oblastních scénách by se byl Miroslav Švejda musel vyrovnávat s oborově pro jeho typ hlasu neadekvátními rolemi, kdežto v Národním divadle byla jeho oborová profilace od počátku zřetelná. Etabloval se jako typicky výškový tenor rolemi českého repertoáru, stal se po Žídkovi nejadekvátnějším představitelem české lyriky – Jeníka, Víta a Jarka. Vynikl v interpretaci klasicistního odkazu interpretace děl Mozartových a Myslivečkových, byl výborným představitelem partů lyrického italského repertoáru, nejtypičtěji pro mne Rudolfa, Pinkertona, Vévody z Mantovy, Alfreda, Gabriela Adorna, Manrica.V tvorbě veristů krom Pucciniho byl skvělým Turiddem Mascagniho Sedláka kavalíra, k mému údivu vstupoval i do Cania Leoncavallových Komediantů. Takže i Švejda zde překračoval, ale jen letmo a nárazově, svůj hlasový obor. Ostatně, který z tenoristů nezatouží po zdánlivě oslnivém lesku spinto a dramatických oborů italské literatury? Ke konci své aktivní dráhy si vyzkoušel i menší charakterní role, jako byl Principál ve Smetanově Prodané nevěstě nebo podloudník Remandado v Bizetově Carmen. Tak se vlastně ocitl v pozici těch svých starších kolegů, které v sedmdesátých letech v prvních oborech začal nahrazovat – Viktora Kočího či Jana Hlavsy. Pedagogicky působil na staroslavné Pražské konzervatoři.

Miroslav Švejda zůstane v historii české operní interpretace zapsán především jako vynikající výškový, lyrický tenorista, představitel smetanovsko-dvořákovské interpretace, kde generačně navázal na odkaz Ivo Žídka a Zdeňka Švehly, s nímž ho spojoval i výborný obor mozartovský, jakož i obsáhlý lyrický italský obor. Typicky pěvecký typ, s propracovaným, moderním typem hereckého projevu. Na svých uměleckých výjezdech účinkoval v Německu, Rakousku, Dánsku, Francii, Finsku, Španělsku, v Itálii, ale i v Kanadě a USA.Přeji Miroslavu Švejdovi za sebe i za Operu Plus mnoho životního optimismu a štěstí do následujících let.