Když Bachovy suity v roce 2019 Alban Gerhardt natočil pro britský label Hyperion, časopis Gramophone napsal: „Gerhardt zní příjemně uvolněně, ať už se svižnou grácií hraje sarabandu nebo s radostnou jistotou tančí v menuetu či gavotě. A jeho zvuk je úžasný – stříbrný tenorový rejstřík (…) kraluje jeho bohatému zvuku, aniž by zněl neuměřeně.“ Nahrávku kompletu Gerhardt označil za svůj osobní výstup na Mount Everest. „Každý cellista sní o tom, že interpretací Bachových suit, které jsou považovány za ‚Bibli‘ violoncellového repertoáru, řekne něco smysluplného a jejich nahrávkou předá své poznání světu,“ uvedl k tomu. Zahrát je všechny na jediném koncertu vyžaduje velkou koncentraci a výdrž, a je jen málo cellistů, kteří si na takový úkol troufnou. Vždyť po dobu téměř tří hodin bude na pódiu jen on sám a violoncello, jímž je mimochodem překrásný nástroj z dílny benátského mistra Mattea Goffrillera z roku 1710.
Mimořádně úspěšná a umělecky bohatá kariéra Albana Gerhardta začala v roce 1991, kdy německý violoncellista vystoupil s Berlínskými filharmoniky a dirigentem Semjonem Byčkovem. Od té doby Gerhardt patří mezi nejuznávanější violoncellisty současnosti. Jeho repertoár sahá od hudby Johanna Sebastiana Bacha až po tvorbu těch nejvýznamnějších současných autorů, kteří své skladby napsali přímo pro něj.
Českému publiku je Gerhardt dobře známý z vystoupení na Pražském jaru 2010, kdy s Janáčkovou filharmonií Ostrava a dirigentem Petrem Altrichterem uvedl Koncert pro violoncello a orchestr h moll Antonína Dvořáka. V poslední době se do Prahy vrací jako pravidelný host Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jeho šéfdirigenta Alexandra Liebreicha.
Německý skladatel Johann Sebastian Bach (1685–1750) zkomponoval šestici suit během svého působení v Köthenu v letech 1717 až 1723. Suita jakožto barokní forma obsahovala čtyři základní tance, jimiž jsou allemande, courante, sarabande a gigue. Bach ve svých suitách pro sólové violoncello vložil navíc preludium, menuet, bourrée anebo gavotu. Původně byly tyto Bachovy suity chápány jako repertoár spíše instruktivní, po veřejném provedení jednoho z nejvýznamnějších violoncellistů 20. století Pabla Casalse se však staly oblíbeným programovým kusem. Právě Casals, tvůrce moderního způsobu hraní na violoncello (spočívalo v zapojení celého těla do hry), považoval Bachovy suity za vrcholný repertoár pro tento nástroj. Je rovněž autorem transkripce šesté suity pro současné violoncello, Bach totiž počítal s pětistrunným nástrojem namísto dnes používaných čtyř strun.
Casalsovo prvenství spočívá také v interpretaci těchto suit, neboť je začal hrát vcelku a nevybíral pouze samostatné tance. Byl zastáncem využívání moderního nástroje při interpretaci staré hudby: „Chceme-li v určitém okamžiku podniknout vzácnou a okouzlující – ač vždy velmi neúplnou – rekonstrukci hudebního ovzduší minulé epochy, souhlasím s tím, abychom se vrátili ke starým nástrojům. V každém jiném případě, při běžných provedeních, musíme využít nejlepších prvků, které máme v této době k dispozici, neboť úcta k hudbě musí mít přednost před jakoukoli jinou úvahou. Nejde o to podávat historii více či méně přesně, ale vyvolat co nejlepší účinek z hlediska hudebního. Kdybychom tedy chtěli získat ‚autentickou‘ reprodukci, museli bychom nechat flétny a hoboje hrát falešně a žádat na houslistech, violistech a violoncellistech intonační čistotu méně než prostřední. Podřídit se archaizujícím snahám by muselo jen uškodit géniovi jako je Bach, jehož hudba se vznáší nad minulostí, přítomností a budoucností,“ čteme v knize Hovory s Pablem Casalsem, která vyšla roku 1958. Tehdy ovšem byla poučená interpretace staré hudby teprve v počátcích. Od té doby se mnohé událo, a tak dnešní hráči mají k dispozici širokou paletu možností, jak Bachovu hudbu interpretovat.
