Třikrát absolventské choreografie HAMU – vážná i odlehčená témata
Pojem „comfort women“ možná každý z diváků nezná. Je to ale očividný eufemismus, který automaticky vzbuzuje podezření, že se za ním skrývá něco, co má do klidu či utěšování velmi daleko. A také že ano. „Utěšitelky“ byly sexuální otrokyně japonských vojáků, které sloužily na okupovaných zemích a územích před a během druhé světové války k jejich uspokojení a odreagování. Jde o náročné téma, takže je v prvé řadě třeba vyzdvihnout odvahu choreografky se jím zabývat už v bakalářské inscenaci. Byl by to spíš námět na dlouhodobý historický výzkum a tvorbu celovečerního kusu, ale i v krátkometrážní podobě plní účel tím, že přináší znepokojivý obraz nedávné minulosti.
Choreografka Gabriela Galiová se inspirovala veřejným vystoupením jedné z obětí tohoto obchodu s lidmi, v závěru dokonce využívá filmového záznamu z tiskové konference, kde jedna z žen hovoří o své zkušenosti a o tom, jak ji tato životní etapa přiměla nenávidět svou vlastní zemi. „Japonsko dodnes popírá jakoukoliv vinu, argumentuje tím, že ženy si samy způsob obživy prostitucí vybraly. Armádní záznamy ale popisují ‚comfort women‘ jako dovážené zboží, nikoli lidské bytosti. Na počest těmto ženám bylo postaveno několik památních soch po celém světe, Japonsko si však soudním procesem vymínilo jejich demontáž. Označení ‚comfort women‘ dnes v Japonsku nenalezneme skoro v žádné ze školních učebnic, což je důvodem, proč mladí lidé o této části své historie nemají ponětí,“ píše mladá choreografka.
Jednoaktovka si jako výchozí bod bere právě jednu ze soch, symbolizovanou křehkou tanečnicí sedící na židli. Její expozice je zároveň překrývaná filmovými záběry z dokumentu o této soše, je to však trochu příliš mnoho vjemů najednou, protože do dění vstupují i další živé postavy, s hlavami zakrytými papírovými sáčky, aby byla zdůrazněna jejich anonymita či uniformita. (Možná by jen pomohlo jinak nastřelit projekci, aby se nepromítala na performery, ale jen na horní část plátna.) Socha z filmového dokumentu stojí v Kanadě, ta oživlá v kruhu veselících se figur, procesí, které jí zřejmě za zvuků břeskné hudby vzdává hold. Vše ale pomalu ustoupí stínům minulosti, když se scéna vyprázdní a pozornost publika autoři svedou na dva velké trojdílné paravány.
Tvůrci využívají stínové divadlo, paravány vypadají jako okna z papíru, to vše aby ještě víc podpořili reference k tradiční japonské kultuře (scéna a kostýmy Irina Vorobeva, světelný design David Vrbík). Efektní a příjemně estetické je červené nasvícení pravé části, kde prosvítají obrysy zavěšených lampionů, zatímco levá část toho světa skrytého za papírem je světlá. Mezi oběma se pohybuje křehká silueta ženy, jen štěrbinou mezi paravány je vidět přechod prostředí, jinak by byla iluze téměř dokonalá. Dívka stojí blízko stěny, takže v detailu vidíme jemná lomená gesta jejích paží, jako zobáčky papírových jeřábů.
Následuje ovšem přechod do tvrdé reality a z náznakovosti umělecké nadsázky k popisu a konkrétnímu zobrazení celého procesu výběru nevěstek, zavázání očí, únosu, pohození dvou žen do zkroucených póz na židle. Scéna je rozdělena na polovinu a dívky se snaží dorozumět skrze nově vystavěnou zeď. Vše je dosti lapidární a realistické, aby divák nebyl na pochybách, co se s obětmi děje a co bude následovat. Je to otázka stylu, vkusu a účelu, dovedu si představit, že přesně takový typ choreografie se třeba uplatní v muzikálu nebo v dějové taneční inscenaci, která má být přístupná a věcná. Nechybí explicitní scéna s vojáky, kteří využívají služeb zařízení, za marného odporu žen. Interpretace je uvěřitelná, i když mladí tanečníci ze sebe stěží mohou vydat negativní energii odpovídající mužům, které mají ztvárňovat. Množství rozsypaných kuliček na jevišti dokresluje nekontrolovatelnou ztrátu a zmar něčeho, co již nejde zastavit. (Nebo to byly lentilky? Praktická poznámka – pokud používám předmět, který má být pro každého rozeznatelný, měla bych se ujistit, že je poznatelný i z dálky a výšky poslední řady, případně zvážit velikost oné rekvizity.)
Spolu s výjevy se mění i hudba, kde především u explicitních duetů jitří nervy zvuky škrábání a praskání, pak se ovšem láme do tanečního rytmu. Choreografie postupuje dále až k finálním záběrům z dokumentu zachycujícího ženu, která promlouvá o svém osudu. Tady divák očekává konec, ale choreografka ještě dodala tečku s prosvíceným paravánem, poslední obraz červeně nasvíceného pokojíku. Obsahově to pochopitelné samozřejmě je a je jasný záměr skončit estetickým a klidným výjevem, ale dramaturgicky by bylo lepší zastavit celý kus ve chvíli, kdy končí video projekce, bylo patrné, že i diváci zůstali zmatení, jestli už je, nebo není konec. V každém případě ale šlo o kompaktní kus, který zůstává i díky práci se scénografií a světelnému designu v paměti.
Při sledování vtipně se odvíjející choreografie BIOrytmus Lukáše Homoly si diváci mohli naopak odpočinout a nechat se unést trochou absurdity. Choreografii je samozřejmě možné číst skutečně jako průběh dne s jeho etapami a setkáváním s lidmi a stereotypně se vracejícími činnostmi a pohyby, nebo si najít vlastní cestu, kterou nabízí třeba soustředění na rekvizity – jim vévodí velký kruhový stojan na oblečení, který je obtěžkaný jak o letním výprodeji v Bavorsku. Svůj den prožívá na scéně pět interpretů a nejrůznější převleky oděvů ho provází po celou dobu. Je zajímavé, že z této choreografie zůstává především ten hlavní dojem, že byla zábavná, odlehčená, i nápaditá, ale její průběh už není snadné přesně vyvolat.
V pohybovém materiálu je typické, že každý interpret má vlastní slovník, svůj arzenál, jsou na scéně individualitami, jako lidé v životě. Nejde o stylizaci a vytváření choreografie, která by měla po většinu času zvnějšku určenou pravidelnost nebo ornamentiku. Situace, kdy jsou tanečníci synchronizovaní nebo mají přesně určené dráhy například chůze, jsou řídké. Důležitý je rytmus a synkopa v pohybu, tělesně se často pracuje také s různými izolacemi. Inscenace je spojena z různých scén a výjevů, výrazná je například pasáž s mluveným slovem a looperem nebo velká scéna jedné z interpretek, která vypráví o peripetiích s přihlašováním na konkurzy a instagramové sebeprezentaci a zároveň zvládá krkolomné sólo i akrobatický duet s tanečníkem. Nebo dva páry, které si zřejmě užívají západ slunce, stylizovaný hudebně někam do teplých pláží Karibiku. Jiná tanečnice působí jako pronásledovaná svým vlastním tělem, s trochou divoké fantazie by třeba mohla symbolizovat spánkovou paralýzu.
Interpreti jsou motivováni k interakci a většímu herectví i po stránce výrazu, od začátku do konce jako různorodé osobnosti. Nejpůsobivější je scéna, v níž se jedna z tanečnic ocitá namísto stojanu na otočném soklu a postupně na sebe musí nechat nasoukat vrstvy oblečení, které ji téměř znehybňují. Výjev má i výtvarné kouzlo a v jeho závěru se dívka vymaní z tíže obleků, aby se její osvobozené torzo mohlo postavit do ticha. A tady by choreografie mohla skončit, stejný případ jako u prvního kusu. Spěje však k druhému finále, které jde cestou zcizení do civilu a roztančeného závěru. Obě choreografie tak měly svůj vrchol před koncem a za ním dohru, nejsem si ale jitá, do jaké míry to byl záměr.
Jako třetí se pak v samostatném večeru představila se svou ucelenou produkcí choreografka Ester Trčková. Magisterská práce Entropie rostla dlouho, měli jsme možnost vidět už její work in progress (reportáž zde), choreografie se proměnila ve všech svých částech, takže už ani nemá smysl se k loňské verzi příliš vracet. Rozhodující pro vývoj zřejmě byla rezidence ve Žďáru a také postupné krystalizování námětu. Ester Trčková přichází s tématem vztahu a komunikace mezi generacemi, mezi stářím a mládím, pohybem hovoří o nacházení společné cesty a společné fyzické řeči i o tom, jak si uvědomujeme nevyhnutelnost plynutí času, která nás navzdory tomu děsí a vyvolává (marný) protest.
Inscenace pracuje s úspornou vizualitou, kostýmy v neutrálních barvách, částečně zcela civilní, částečně z jemně nabraných či zřasených látek (kostýmy Klára Pavlíčková, Veronika Petrová) korespondují s bílým baletizolem i bílým horizontem a se světelným designem, který pracuje většinou jen s různou teplotou obyčejného světla, se směry a úhly světelných zdrojů a s kouřem, mlhou (světla Dominik Šimurda). Hned počátek inscenace se rozehrává do atmosféry svítání. Performeři, z nichž část je v seniorním věku, vstupují na scénu jako poklidné postavy s nachýlenými hlavami a choreografie začíná velmi klidnými a nestrojenými pohyby a gesty paží. První část celá postupně rozpracovává téma vzájemné opory, hledání rovnováhy v kontaktu dvou těl, evokuje téma důvěry, přenesení tíhy nejen doslovně, ale i metaforicky jako gesta odpočinku. Opora znamená i objetí, interpreti své protějšky pomalu poponášejí, nadzvedají, posouvají, zadržují vzájemně potenciální pády. Propojené mycelium generací odhaluje různé jevištní typy. Vedle zjevných laiků vystupuje mezi seniory také bývalý baletní sólista s „druhou kariérou“ fyzioterapeuta se zaměřením na gerontologii Petr Veleta (můžete si jej připomenout jako našeho hosta cyklu Rozhovor Plus), možná že odtud vane vítr i stran zapojení seniorů a nalézání vhodného pohybového slovníku pro ně. V choreografii je znát snaha vytvořit ji současně komfortní pro starší interprety a zároveň poskytnout mladým vrstevníkům dostatek prostoru k předvedení fyzické síly a dispozic.
Obsah a význam jedné velmi výrazné pasáže určují rekvizity – množství zarámovaných zvětšovacích čoček, které jsou postupně zavěšovány do prostoru jako výtvarné i funkční objekty (scéna Viktorie Drobná). Umělci s nimi manipulují, ale především se skrze ně můžeme zaměřit na detaily jejich tváří, mladých i starých, v akcentu nevyhnutelnosti, pohledu, jemuž se nelze vyhnout. Maximální přiblížení neustále proměnlivého povrchu lidského těla bylo přítomno i v první verzi, teď je zapracováno do větší pohybové akce v prostoru. Jedna z dívek má čočkami obklopenou dokonce celou hlavu, jiní jen nahlížejí skrze sklo jako zamlžené okno. Čočky ovšem pouze nezvětšují, ale také deformují, a všechny struktury povrchů zostřuje též nemilosrdné bodové světlo.
Na scéně nechybí ani humor. Ze setkání tři mladých lidí se rozvine malá hromadná taneční groteska, v níž je přátelsky karikováno ani ne tak stáří samo, jako spíš určitý zachmuřený životní postoj, vtělený do přemýšlivé pózy, z níž si ostatní, mladí i staří dělají legraci. Jiné výjevy, osamělá a vážná mezigenerační setkání, jsou zase melancholicky dojemné. A nadsázka s vážností se navzájem prolínají a navazují na sebe bezprostředně. V další výrazně zapamatovatelné sekvenci se jeden z tanečníků, David Králík, snaží v zápasu s vědrem vody vrátit co nejvíce tekutiny zpátky do nádoby, ale výsledkem je jen stále větší a větší potopa. Kromě toho, že je ta situace groteskně vtipná, nabízí také trochu jiný odstín, pokud se zamyslíme, co může ta voda unikající mezi prsty všechno symbolizovat a jestli si takhle nepočínáme v životě až příliš často ve snaze zachránit něco, co stejně utíká do dálky. Jednou vylitá voda se prostě do toho kýblu rukou nacákat nedá. Procesí všech zúčastněných v závěru, s prostou choreografií elegantních gest zas dokresluje provázanost generací a kontinuitu, a na konci nechybí efektní kontrast mladého ženského těla a suchých větví keře, z něhož dávno vyprchal život.
Náladu obrazů podporuje variabilní zvuková složka (Haštal Hapka), která se stále vyvíjí, figurují v ní různé nástroje a reálné zvuky, ať už zní barové piano nebo minimalistická hudba, akordeon nebo citera, ale třeba také zvuk větru nebo – snad – třepotání ptačích křídel. Organizace světla a prostoru, jak jsem už podotkla, je velmi výtvarná a čistá a choreografie využívá celé dispozice scény. Jen opět ryze praktická věc: když má někdo z tanečníků pohybovou akci bezprostředně před diváky, není na něj vidět shora. Pro neobvyklejší místa je lepší projít při zkoušce všechny úhly pohledu a všechny pozice v hledišti, aby bylo jisté, že choreografii uvidí stále všichni. To je ale jen otázka delší praxe. Entropie jako taková uzrála v choreografii, která může směle vykročit k reprízování, a vlastně i bakalářské práce Gabriely Galiové a Lukáše Homoly mají svůj inscenační tvar. Můžeme se těšit na další tvorbu.
Comfort Women
Choreografie: Gabriela Galiová
Hudba: Pavel Duda
Interpretace: Karolína Grygarová, Markéta Schacherlová, Kamila Harvotová, Alena Dvorská, Oliver Zabystrzan, Metoděj Vykydal
Dramaturgie: Anna Kroupová
Scénografie a kostýmy: Irina Vorobeva
Light design: David Vrbík
Projekce: Martin Matej
Produkce: Petr Maršál
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
Poděkování: BDS ACADEMY za poskytnutí prostorů, dílnám divadla DISK a Ksenii Mozar za realizaci scénografie a kostýmů // BDS ACADEMY for providing the rooms, the Disk Theatre workshops and Ksenia Mozar for the set and costume design
Premiéra: 4. 5. 2024, divadlo PONEC
BIOrytmus
Choreografie: Lukáš Homola
Hudba: Matěj Šíma
Interpretace a tvorba pohybového materiálu: Vanda Hejnová, Alžběta Mjartanová, Klára Tilcerová, Josef Veselý, Martin Leška
Asistent dramaturgie: Dina Ibragimová
Scénografie a kostýmy: Agáta Slámová
Light design: Martin Hamouz
Produkce: Lenka Pitronová
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
Poděkování: Taneční soubor Pop Balet za poskytnuti prostor na zkoušení, Jakub Mudrák, Petra Hauerová, Dipl. um., Andrej Kalinka, Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D., Mgr. Jan Kodet, Hugo Wirth
Premiéra: 4. 5. 2024, divadlo PONEC
Entropie
Choreografie a režie: Ester Trčková
Hudba: Haštal Hapka
Interpretace: Jana Hampl Maroušková, David Králík, Alena Laufrová, Julie Kubrychtová, Jakub Kohout, Tereza Holubová, Miroslav Maruška, Viera Pavlíková, Petr Veleta
Dramaturgie: Roman Poliak
Scénografie: Viktorie Drobná
Kostýmy: Klára Pavlíčková, Veronika Petrová
Light design: Dominik Šimurda
Produkce: Adéla Garabíková, Barbora Zajíčková
Trailer: Radim Vaňous
Pedagogické vedení: Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D.
Poděkování: Simona Dejmková, Eva Dryjová a holky ze Žďáru, Mgr. Jan Kodet, Žaneta Musilová, Dominique Rebaud, Šárka Říhová, Jakub Slovák, Kryštof Žucha, Vojtěch Sochor, Richard Juan Rozkovec, TS Magdaléna z. s.
Partnery projektu jsou: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, REZI.DANCE Komařice, Státní fond kultury, Lenka Vagnerová & Company, Akademie múzických umění v Praze, TEP39.
Premiéra: 5. 5. 2024, divadlo PONEC
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
