Třikrát berlínská Komische Oper: Schönberg, Puccini s Bartókem a Händel

Komische Oper Berlin zrovna nestojí v centru pozornosti zahraničních ctitelů opery, kteří navštíví německou metropoli – ti dají většinou přednost návštěvě v Staatsoper Berlín (již několik sezon hrající v Schiller Theater) nebo Deutsche Oper Berlin na Bismarkstrasse. Přesto však se jedná o mimořádný umělecký soubor – a důkazem toho je ocenění Opera Company of the year 2015, která byla v dubnu letošního roku propůjčena právě souboru Komické opery oper hodnotitelem International Opera Awards 2015. Moje motivace zhlédnout několik představení v Komische Oper byla dána jednak osobním doporučením přátel, jednak výše uvedeným oceněním souboru a v neposlední řadě k tomu vybízela samotná možnost vidět některé ze sedmi vrcholných představení souboru v rámci festivalu, který Komische Oper přichystala pro své diváky na začátku července letošního roku. Vesměs se jednalo o tituly, které měly premiéru právě v uplynulé sezoně. Produkce každého představení předcházely dramaturgické úvody osvětlující okolnosti vzniku díla, podněty, které vedly inscenátory ke vzniku inscenace, u některých inscenací ještě po představení následovaly diskuse s tvůrci a interprety inscenací. Někteří čeští diváci by možná pod pojmem „Komische Oper“ hledali divadlo produkující „lehčí“ hudební žánry, například singspiel, operu buffo, operetu nebo spieloper – ale název Komische Oper byl použit velkými osobnostmi tohoto divadla Hansem Gregorem a později Walterem Felsensteinem jako doslovný překlad francouzské Opéra comique. Bohužel německým překladem se ztratil jeden výrazný rys opéry comique – a to její lidový charakter, úzké spojení hudby se slovem. Nicméně i když název Komische Oper není úplně vystihující, poselství tohoto divadla zůstává věrné francouzské obdobě opéry comique. Komickou operou Berlín prošla i řada významných českých pěvců a dirigentů, za všechny je nutno jmenovat dirigenta Václav Neumanna (přímo blízkého spolupracovníka Waltera Felsenteina) a pěvce Rudolfa Asmuse a Janu Smítkovou.

Od původní tradice Komické opery zpívat všechny tituly v němčině se v současném období (zřejmě z důvodu vyšší konkurence schopnosti) ustupuje a díla studována převážně v jazyce originálu.Pro svoji návštěvu Komické opery Berlín jsem si vybral na celkem tři festivalové tituly, úvodním bylo nedokončené dílo Arnolda Schönberga Mojžíš a Aron. Inscenace měla premiéru v dubnu letošního roku a jedná se o zralou interpretaci náročného díla z dílny intendanta souboru – Barrie Koskyho, za dirigentský pult se postavil dirigent světové třídy – talentovaný Vladimir Jurowski.Na první pohled českého diváka zaujme, že na takový náročný titul je beze zbytku vyprodáno a to ještě před divadlem tradičně stojí diváci držící kartičku „Suche Karte“ – kdybychom v Česku inscenovali Mojžíše a Arona, asi bychom byly svědkem trochu jiné situace. Inu německé publikum je velmi vnímavé a vychované. Po hudební stránce inscenace byla vynikajícím způsobem nastudována a provedena, včetně výborně zpívajícího sboru a dobře sehraného orchestru. Představitel Arona John Daszak předvedl sice úctyhodný výkon, nicméně zažil jsem ho v minulých letech v lepší pěvecké kondici, interpret Mojžíše, britský basbaryton Robert Hayward, sám úspěšný představitel vrcholných barytonových a basových rolí (Wotan, Scarpia, Bludný Holanďan, Modrovous a podobně) se v tomto díle prezentoval vyspělým „hereckým“ projevem – nejedná o typický zpěvní part, nýbrž o takzvaný sprechgesang, on sám roli víceméně mluvil, v několika místech jeho mluvený projev přešel do zpívaného parlanda. Ostatně to je jeden ze způsobů jak se zvláštním partem Mojžíše vyrovnat. Režisér použil velmi silné emocionální prostředky pro sdělení biblického textu. Nejsilnějším momentem inscenace pro mne byla scéna návratu Židů ke starým bohům ve druhém jednání. Židové čekají již čtyřicet dní na úpatí hory Sinaj na Mojžíšův příchod z vrcholu. Po exotickém tanci do zlata oděné tanečnice (symbol Zlatého telete) výborně hrající sboristé manipulovali na jevišti s obřími hadrovými loutkami (dřívější bohové), aby je následně po Mojžíšově příchodu ze Sinaje drastickým způsobem opět zničili.Třetí dějství, které zůstalo po smrti Schönberga jako fragment (a uvádí se jako fragment či v čisté činoherní podobě) – nebylo v představení inscenováno.

Hodnocení autora recenze: 80 %
***

Následující den byla na programu dramaturgicky velmi nezvyklá kombinace dvou jednoaktovek – Gianni Schicchi od Giacoma Pucciniho a Hradu knížete Modrovouse od Bely Bartóka. Navíc oba kusy se hrály jako jedno představení, to jest bez přestávky. Zkombinovat oba tituly, najít společná témata pro tak rozdílné krátké opery (které mají zdánlivě společný jen rok své světové premiéry – 1918) se zdá nemožné, nicméně inscenátorům se podařilo vytvořit skutečně představení světové úrovně. Začíná komickým titulem Gianni Schicchi – divákům se nabízí na nesmírně malém hracím prostoru realisticky zařízený pokoj Buosa Donatiho, ve kterém pan Donati pár sekund po otevření opony naposledy vydechne. Na to čekají jeho draví příbuzní, aby začal nelítostný boj o dědictví po zemřelém. Jsme svědky až groteskních postupů, gagů, barevných kostýmů, mnohdy až „fekálního“ humoru – který však pojetí inscenace nijakým způsobem nedegraduje.Na rozdíl od tradičnějšího pojetí tohoto titulu na našich jevištích je berlínský Gianni Schicchi naplněn navíc až sexuální žádostivostí a neukojeností u některých postav (například Rinuccio – Lauretta, Gianni Schicchi – Ciesca). Z jeviště do hlediště přímo sálá radost všech účinkujících ze hry a zpěvu. Zpívá se italsky, srozumitelnost zpívaného slova je na velmi slušné úrovni. Poté, co Gianni Schicchi odkáže většinu majetku pana Donatiho sám sobě, pokoj se vyprázdní, orchestr na pár minut utichne, aby se zcela změnila nálada představení. Tak jako do našeho života patří humor, radost, ale i dravost po penězích, zostřené vztahy způsobené honbou za majetek – tak stejně do něj patří láska, nenávist, závislost…

Do pokoje přichází v saténovém pyžamu Kníže Modrovous, usedá na okraj postele pana Donatiho a za chvíli přichází i štíhlá Judith v baloňáku. Modrovous čte dopis obsahující mluvený prolog k Modrovousově hradu.Ze začátku se příběh dvou postav odehrává v naprosto stejném prostoru jako předchozí titul, ale postupně se tento prostor zvětšuje, generalizuje, má méně určité obrysy… Až na konci představení se ocitáme na úplně obnaženém jevišti. Režisér Calixto Bieito rozehrává Hrad knížete Modrovouse jako vztah dvou lidí, který se postupně vyvíjí, mění, postupně se v něm střídají se role obou aktérů. Pomyslné dveře Modrovousova hradu představují různé životní fáze jejich soužití – jsme tak svědky láskyplných objetí, vzájemného i fyzického ubližování, sebe týrání, otrocké poddanosti, vzájemného odporu, sexuální extáze. Vztah obou partnerů nemůže skončit jinak než tragicky – v tomto případě Judith umírá při nestandardních sexuálních praktikách.Z obou výborných interpretů tohoto náročného díla nese absolutní prvenství představitelka Judithy, sopranistka Ausrine Stundyte, která výborně zpívá a jejíž výkon snese i nejpřísnější činoherní měřítka.

Orchestr Komische Oper, v tomto případě řízený maďarským dirigentem Henrikem Nánásim, hrál velmi dobře a ukázal schopnost v jednom večeru předvést výrazný kontrast mezi oběma hudebními díly.

Hodnocení autora recenze: 95 %
***

Třetím titulem festivalové nabídky Komische Oper byla barokní opera Georga Friedricha Händela Giulio Cesare in Egitto. Srovnávat hudební úroveň toto představení s výkony specializovaných barokních souborů typu Les Arts Florissants, Les Talens Lyriques či Il Complesso Barocco by asi na tomto místě nebylo úplně fér. Jednalo se o představení souboru a orchestru Komische Oper s daleko širším hudebním záběrem – i tak ale nutno podotknout, že hudební produkce měla velmi slušnou úroveň.Orchestr řízený Konradem Junghänelem podal výborný výkon. Soubor Komische Oper nedisponuje žádným vhodným counter-tenorem do role Giulia Cesara, Tolomea či Sexta, a proto v duchu dřívější tradice byly tyto postavy ztvárňovány pěvkyněmi (mezzo), titulní role Giulia Cesara byla pak obsazena mladým barytonistou Dominikem Köningerem. Obsadit roli, původně určenou kastrátem – barytonem – není určitě v duchu soudobé moderní estetiky barokní opery, nicméně Dominik Köninger disponuje hezkým hlasem (jeho schopnosti koloraturního zpěvu jsou spíše průměrné), ale je vzhledem k svému mužnému atraktivnímu zjevu příkladným představitelem dobyvatelem Egypta. Rozhodně představitelsky nabízí divákům více testosteronu než například představitelé Giulia Cesara Daniel Daniels a Ann Murray dohromady. Styl inscenace (režie, kostýmy, dekorace) kolísá od záměrně použitých nabubřelých barokních kostýmů až po zcela civilní oblečení či rekvizity dvacátého století. Režisérka inscenace Lydia Steier staví do popředí inscenace postavu Kleopatry, která na rozdíl od jiných inscenací nežije jen ze dne na den, ale je si vědoma i budoucích stinných stránek svého života po boku Giulia Cesara (místo obvyklého happy endu se dostavuje skepse z brzké ztráty Giulia Cesara – který již pro ni nepředstavuje milujícího partnera, ale ikonu dobyvatele, který ji brzo opustí). Fyzický zjev představitelky Kleopatry a její herecko-pěvecké ztvárnění velmi připomíná tuzemskému divákovi pěvkyni Kateřinu Kněžíkovou.Výkon Valentiny Farcas nebyl z řady těch, které by měly být ozdobou těch nejprestižnějších operních domů, ale byl to výkon solidní a komplexní ve všech jeho složkách.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Arnold Schönberg:
Moses und Aron
Hudební nastudování a dirigent: Vladimir Jurowski
Režie: Barrie Kosky
Scéna a světla: Klaus Grünberg
Kostýmy: Klaus Bruns
Sbormistr: David Cavelius
Choreografie „Goldenes Kalb“: Hakan T. Aslan
Dramaturgie: Susanna Goldberg, Ulrich Lenz
Orchester der Komischen Oper
Chorsolisten der Komischen Oper Berlin, Vocalconsort Berlin
Premiéra 19. dubna 2015 Komische Oper Berlin Berlín
(psáno z reprízy 7. 7. 2015)

Moses – Robert Hayward
Aron – John Daszak
Junges Mädchen / 1. nackte Jungfrau – Julia Giebel
Junger Mann – Michael Smallwood
Ephraimit / anderer Mann – Tom Erik Lie
Priester – Jens Larsen
Nackter Jüngling – Johannes Dunz
Eine Kranke / 3. nackte Jungfrau – Karolina Gumos
2. nackte Jungfrau – Sheida Damghani
***

Giacomo Puccini:
Gianni Schicchi
Béla Bartók:
Herzog Blaubarts Burg
(A kékszakállú herceg vára)
Hudební nastudování a dirigent: Henrik Nánási
Režie: Calixto Bieito
Scéna: Rebecca Ringst
Kostýmy: Ingo Krügler
Světla: Franck Evin, Rosalia Amato
Dramaturgie: Pavel B. Jiracek
Orchester der Komischen Oper
Premiéra 1. března 2015 Komische Oper Berlin Berlín
(psáno z reprízy 8. 7. 2015)

Gianni Schicchi
Gianni Schicchi – Günter Papendell
Lauretta – Lavina Dames
Zita – Christiane Oertel
Rinuccio – Adrian Strooper
Gherardo – Christoph Späth
Nella – Mirka Wagner
Betto Di Signa – Stefan Sevenich
Simone – Jens Larsen
Marco – Nikola Ivanov
Ciesca – Anna Werle
Maestro Spinelloccio – Bruno Balmelli
Amantio Di Nicolao – Philipp Meierhöfer

Herzog Blaubarts Burg
Herzog Blaubart – Gidon Saks
Judith – Ausrine Stundyte
***

Georg Friedrich Händel:
Giulio Cesare in Egitto
Hudební nastudování a dirigent: Konrad Junghänel
Režie: Lydia Steier
Scéna: Katharina Schlipf
Kostýmy: Ursula Kudrna
Sbormistr: David Cavelius
Světla: Diego Leetz
Dramaturgie: Johanna Wall
Orchester und Chor der Komischen Oper
Premiéra 31. května 2015 Komische Oper Berlin Berlín
(psáno z reprízy 9. 7. 2015)

Giulio Cesare – Dominik Köninger
Cleopatra – Valentina Farcas
Cornelia – Ezgi Kutlu
Sesto Pompeo – Theresa Kronthaler
Tolomeo – Anna Bernacka
Achilla – Günter Papendell

www.komische-oper-berlin.de

Foto autor, Monika Rittershaus, archiv