Kritická glosa: repríza Dona Carla v drážďanské Semperoper

  1. 1
  2. 2

Repríza Dona Carla v drážďanské Semperoper dvanáct let po premiéře

Na reprízu Dona Carla v Drážďanech (27. června v 19 hodin) jsem se dostal až dvanáct let po jeho premiéře, a to, nebudu zastírat, především kvůli účinkování vynikajícího basisty René Papeho v roli krále Filipa II. Nicméně i samotné fotografie zdánlivě velmi efektního scénického řešení inscenace mne pozitivně navnadily, a tak jsem šel na představení s očekáváním, že mne čeká zajímavý a neotřelý divadelní zážitek.

V hodnocení samotného představení mne již předběhl kolega Pavel Horník (v recenzi z reprízy 1. července 2015, kterou najdete zde). S jeho náhledem na inscenaci vesměs souhlasím, proto se omezím spíše na osobní postřehy, případně na aspekty, kterými se představení od sebe odlišovaly.

Hned na začátku chci předeslat, že se nehodlám jakkoliv pouštět do hodnocení režie (Eike Gramss) a pohybového ztvárnění inscenace, protože nejsem schopen posoudit, co – nebo spíše zda ještě něco vůbec – během těch mnoha let „provozu“ v tomto představení zbylo z původního vkladu inscenátorů. V současné době se až na několik málo výjimek odehrává veškerý děj pouze na rampě, tudíž prostor veškerého zbylého jeviště zeje prázdnotou a prostorový efekt velmi nápaditě koncipované scény (Göttfried Pilz) tak vyznívá z 90 procent na prázdno. Opravdu velká škoda, představení tím „zahazuje“ opravdu velký inscenační potenciál.Jednoznačným kladem představení je naopak orchestr. V prvních tónech opery se sice objevila jistá nejednotnost v nástupech žesťové harmonie (s jedním drobným „kiksem“), ale to přičítám počátečnímu hledání koncentrace jednotlivých hráčů. Po zbytek představení jsem vnímal orchestr jako velmi jednotný ve zvuku, neuvěřitelně barevně i dynamicky plastický a fantasticky sehraný. Hráči s dirigentem Paulem Arrivabenim zde tvoří nedělitelný celek; všudypřítomná byla radost ze společného interpretačního „tvoření“ a proniknout všemi receptory vnímání do nádherných orchestrálních barev a přirozeně koncipovaných hudebních frází díla byla pro posluchače slast. Neuvěřitelná byla barva čtyř fagotů, ocenit zaslouží příkladná jednotnost violoncell a smyčcové sekce vůbec. Samotné violoncellové sólo v předehře ke čtvrtému dějství pak bylo po všech stránkách excelentní (neuvěřitelná intimita a zároveň bravura projevu).

Nástup jednajících postav byl impozantní, a to díky představiteli mnicha Mika Karese, který svou měkkostí, šíří a především hlasovým timbrem evokoval (nejen) wagnerovskou pěveckou legendu Simona Estese. Tento mladý finský basista se postaral o nádherný a velkolepý úvod do představení – rozhodně bych ho rád jednou slyšel v roli krále Filipa II., kterou v této inscenaci alternuje.U představitelů rolí Dona Carla (Nikolai Schukoff) a později Rodriga (Markus Werba) se ovšem již projevila nemilosrdnost prázdné scény bez jakýchkoliv akustických „odrazů“. I když dirigent orchestr tlumil, jak mohl (někdy až na úkor přirozené stavby hudební gradace), oba zpěváci se ve větší dynamice a v „tutti“ orchestrálním „posazu“ ztráceli. Již od počátku byla také znát hlasová nepohoda tenoristy Nikolaie Schukoffa, která byla dovršena ohlášením indispozice pěvce na začátku druhé půlky představení. Snad právě tento enormní tlak na pěvce, aby vůbec „přezpívali“ orchestr, nutil oba interprety (třeba nevědomky) přesunout veškerý svůj akční rádius co nejblíže k rampě a herectví omezit na minimum – v podstatě, budu-li upřímný a objektivní, kromě několika šablonovitých prázdných gest jsem nezaznamenal jakoukoliv snahu o herecký či alespoň přirozeně pohybový projev. Bylo zřetelné a poznatelné, že všudypřítomný akcent na pěvecký výkon u těchto dvou pěvců předem dehodnocuje během celého představení prakticky jakýkoliv náznak herecké akce.

Jak již jsem zmínil, tenorista později ohlásil indispozici a tou lze mnohé vysvětlit, nicméně i při poslechu barytonisty Markuse Werby jsem se nemohl ubránit pocitu, že by jeho role rozhodně snesla širší, dramatičtější a především větší či znělejší hlas. Zpěvák se postupně sice více rozezpíval, nicméně jeho zpěv postrádal (snad díky vědomí nedostatečnosti hlasového materiálu) jakékoliv dynamické rozlišení a emoční projev. V podstatě stál na rampě a posílal své tóny do publika; v pravou chvíli pak udělal nějaké to naučené bezobsažné gesto (například poklek při duetu s Carlem, zhroucení se po výstřelu v árii a podobně). Obsazení tohoto umělce do role markýze Posy je, podle mého, velkým handicapem inscenace. Dokážu si ho sice představit jako skvělého Papagena, ale takto ploše, v jedné dynamice (tedy hlasově neustále „na plno“) a bez jakéhokoliv vnitřního ponoru odzpívat (doslova!) jednu z nejniternějších částí celé opery, tedy scénu Rodrigovy smrti, jsem ještě asi nikdy na profesionální operní scéně neslyšel. Dlužno ovšem přiznat, že při závěrečné děkovačce měl Markus Werba opravdu veliké ovace od publika, které málem předčily aplaus fenomenálnímu René Papemu. Z tohoto pohledu se pak jeví moje hodnocení jako velmi subjektivní a odlišně od vkusu většiny. A je také možné, že oblíbenost pěvce u místního publika již dána minulými inscenacemi – opravdu nevím…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Don Carlo (Semperoper Drážďany)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Související články


Komentáře “Kritická glosa: repríza Dona Carla v drážďanské Semperoper

  1. Kritiku Petra Matuszka doporučuji k přečtení nejen proto, že její autor pochválil v poslední době v komentářích dva moje texty (díky za to!), ale především z toho důvodu, že je skutečně výborně napsaná. Jedná se o fundovanou recenzi od profesionála, který je sám pěvcem, hudebníkem a pedagogem, takže prostudovat si článek těchto kvalit je pro mě pokaždé školou i potěšením.

Napsat komentář