Třikrát o Joyce DiDonato v Operním kukátku
Joyce DiDonato jako Romeo
Jen superlativy provázely výkon mezzosopranistky Joyce DiDonato v koncertním provedení Belliniho opery I Capuleti e i Montecchi v berlínské Deutsche Oper 3. března 2016. Kritiky jednohlasně velebí nejen její excelentní vokální výkon se skvělou technikou belcantového zpěvu, ale taktéž vynikající výraz a schopnost prožití postavy i v rámci koncertního provedení. Zpěvačka se pohybuje po pódiu a velmi empaticky, mimikou a gestikou předává pocity a charakter mužské postavy posluchačům.
Partnerkou jí byla zatím ne tak známá ruská sopranistka Venera Gimadieva, která ovšem raketově odstartovala především v roli Violetty Valéry na významných scénách (Velké divadlo v Moskvě, Opéra national de Paris, festival v Glyndebourne, v současnosti v Covent Garden v Londýně a v této sezoně ještě v Drážďanech). Ruská zpěvačka se mimo Verdiho hrdinky soustředí především na koloraturní party Belliniho (Amina a premiérově Elvira) a Donizettiho (Lucia). Koncert dirigoval Paolo Arrivabeni.
Recitál Anny Netrebko v Met
Ruská sopranistka Anna Netrebko nadchla svým písňovým recitálem v neděli 28. února. Program se převážně sestával z písní Sergeje Rachmaninova, Petra Iljiče Čajkovského a Nikolaje Rimského-Korsakova. Rozsáhlý program byl velmi podobný skladbě písňového koncertu pěvkyně na salcburském festivalu roku 2009, kde ji doprovázel Daniel Barenboim. Obdobný program předvedla před dvěma týdny i na koncertu v Baden-Badenu. V New Yorku s ní vystoupil slavný klavírní doprovazeč Malcolm Martineau.
Koncert byl i pečlivě vizuálně připraven, diva nadchla i svou róbou, která připomínala exotický filmový kostým dvacátých let dvacátého století, a také dokázala využít květinovou dekoraci na scéně k evokaci jara. Součástí programu byla i árie Marfy z opery Rimského-Korasakova Carská nevěsta a program uzavřely dvě písně neruských autorů. První z nich byla Dvořákova píseň Když mě stará matka zpívat učívala a druhým přídavkem pak Cëcilia Richarda Strausse. Koncert byl nadšeně přijat posluchači.
Anja Harteros debutuje v Maškarním plesu
V neděli 6. března debutovala v roli Amelie Grimaldi Anja Harteros, Riccarda v mnichovské inscenaci Verdiho opery zpíval polský tenorista Piotr Beczała, do jehož repertoáru hrabě Riccardo patří již několik let. Hudebně dílo nastudoval Zubin Mehta, který dílo dosud provedl pouze koncertně a nikoliv scénicky.
V dalších rolích vystupují George Petean jako Renato, Okka von der Damerau coby Ulrica a Sofia Fomina jako Oscar. Scénicky dílo nastudoval německý operní režisér Johannes Erath, který děj přeložil do dvacátých nebo třicátých let dvacátého století. Dílo chápe jako napínavý thriller se zápletkou manželské nevěry. Pro Anju Harteros a Piotra Beczału oba dva party představují pro svou dramatičnost hraniční role, jak sami uvedli v předpremiérových rozhovorech.
Operní Tři sestry
Soudobá úspěšná opera Tri Sestri nebo Drei Schwestern maďarského skladatele Petera Eötvöse (narozen 1944) z let 1996-1997 (se světovou premiérou v Lyonu roku 1998) měla premiéru na scéně Wiener Staatsoper v neděli 6. března 2016. Dílo nastudoval sám skladatel, který vystupuje také často jako dirigent svých děl. Peter Eötvös též převedl společně s Clausem Hennebergem Čechovovu stejnojmennou hru (1901) do čtyřaktového libreta v ruském jazyce. Role tří sester Prozororových zpívají tři mladé ruské pěvkyně: Aida Garifullina (Irina, soprán), Margarita Gritskova (Máša, mezzosoprán) a Ilseyar Khayrullova (Olga, mezzosoprán). Režie je dílem Yuvala Sharona.
Norma v Neapoli
Neúnavný dirigent, klasik italské opery Nello Santi, kterému letos v září bude neuvěřitelných pětaosmdesát let, diriguje v Neapoli Belliniho Normu. V hlavních rolích se střídají Mariella Devia a Graziella Schillaci, Adalgisou je Anna Goryachova a Pollionem Stefan Pop. Inscenace sklízí vynikající kritiky nejen pro hudební nastudování a pěvecké výkony, ale také pro vizuální krásu scény, která je dílem jiného klasika italského (a světového) nejen operního divadla. Jejím tvůrcem je Ezio Frigerio (narozen 1930), který vytvořil imaginativní scénu s tematizací živlů pomocí skvělých projekcí a s použitím archetypálních kultovních předmětů ve zvětšení.
Scénografické řešení podporují klasické historizující kostýmy Francy Squarciapino (narozena 1940), mimo jiné také nositelky Oscara za návrhy kostýmů k filmu Cyrano de Bergerac (1991).
Händelův Orlando v Londýně
Prvotřídního hudebního nastudování se dostalo nepříliš často uváděné opeře Orlando Georga Friedricha Händela v koncertním provedení dirigenta Harryho Bicketa se souborem The English Concert. V hlavní roli nadchl kontratenorista Iestyn Davies, v dalších rolích vystoupily sopranistky Erin Morley (Angelica), Carolyn Sampson (Dorinda) a Sasha Cooke (Medoro, mezzosoprán). Jde o pěvce s velkými zkušenostmi se stylovou interpretací barokní hudby.
Opera bude provedena i na dalších evropských pódiích v rámci koncertního turné. Premiérové uvedení v londýnské Barbican Hall se konalo 1. března 2016.
Osekaná Carmen v Kammeroper Wien
Silně redukovanou verzi Bizetovy Carmen nastudovala scéna Kammeroper ve Vídni. Hudební a dramaturgická úprava (Tscho Theissig) nemilosrdně škrtá všechny vedlejší postavy, takže zůstává jen pět sólistů (Carmen, Micaela, Don José, Escamillo, Zuniga), navíc bez sboru. Orchestrace vyžaduje jen tři nástroje (kontrabas, violu a akordeon). V režii Andrease Zimmermanna v sérii představení během března 2016 vystupuje v hlavní roli mezzosopranistka Natalia Kawalek.
Bizetova opera snad nejčastěji láká k nejrůznějším úpravám. Tuto vlnu zásadně odstartovala minimalizující adaptace La Tragédie de Carmen (Tragédie Carmen) Petera Brooka z roku 1981, která byla inscenována na řadě evropských i zámořských jevišť. Později byla Brookem i zfilmována ve třech verzích s různým obsazením (1983) a film následně obdržel prestižní cenu Emmy. Současná vídeňská Carmen v této oproštěné verzi spíše sází na mladé diváky s údernou silou, se kterou se soustředí na hlavní téma příběhu – vznik a zánik milostné vášně.
Gun-Brit Barkmin nahrazuje Krassimiru Stoyanovou
Německá sopranistka Gun-Brit Barkmin, dobře známá z četných vystoupení v Praze, zastupuje v nové vídeňské sérii Straussovy Ariadny na Naxu stále nemocnou Krassimiru Stoyanovou.
V této roli debutovala na scéně Wiener Staatsoper 4. března 2016, skvělými partnerkami jí byly Sophie Koch jako Komponista a Daniela Fally jako Zerbinetta. Cornelius Meister (také debutující jako dirigent této Straussovy opery na scéně Wiener Staatsoper) řídí v měsíci březnu čtyři představení (4., 7., 15. a 23. března).
Ildikó Komlósi září jako Amneris
V budapešťské Aidě značný úspěch sklízí maďarská dramatická mezzosopranistka Ildikó Komlósi v roli faraonovy dcery Amneris.
Tuto roli zpívala na mnoha scénách světa a pravidelně s ní vystupuje i ve veronské aréně. Amneris spolu s dalším verdiovským partem Azuceny a rolí Judit v Bartókově Hradu knížete Modrovouse patří k jejím profilovým rolím.
Adrineh Simonian – z operní pěvkyně pornoproducentkou
Rakouská mezzosopranistka arménského původu Adrineh Simonian opustila před dvěma lety operní jeviště, aby se mohla věnovat nové profesi – produkci pornografických snímků pro ženy. Adrineh Simonian byla úspěšnou zpěvačkou, svázanou v letech 2001-2015 především s vídeňskou Volksoper, kde vytvořila řadu vedlejších i hlavních rolí, mimo jiné i Carmen, Cenerentolu, Cizí kněžnu, Suzuki a také několik mozartovských rolí (Zerlina, Annio, Cherubino, Donna Elvira). Dále vystupovala například na festivalu v Rentzu, kde se poněkud symbolicky rozloučila v červenci 2014 se starým zaměstnáním hlavní rolí ve Vivaldiho oratoriu Juditha triumphans. Svůj zájem zaměřila na produkci specializované „experimentální, umělecké pornografie“, jak sama uvádí. Její cykly kratších snímků Blind Date a Black Box, se odvolávají jednak na americkou filmovou avantgardu sedmdesátých let (a také na filmovou produkci Factory Andyho Warhola) a také na filmy příslušnic takzvaného „feministického porna“ jako jsou Petra Joy a Erika Lust. Její produkce byla letos v lednu předvedena i na přehlídce Art House Vienna.
Podle současného rozhovoru umělkyně neuvažuje zatím o návratu na operní scénu.
Vzrušující plánované debuty
Joyce DiDonato po roli úspěšné zpěvačky, která se vrací do rodného města, aby vzkřísila znovuobjevenou belcantovou operu a také svůj osobní život, v soudobé opeře Great Scott v dallaské opeře, se chystá na další role.
Na letošním salcburském festivalu má vystoupit ve dvou koncertních provedeních (27. a 30. srpna 2016) opery Il templario (Templář; 1840, premiéra v Turíně) německého skladatele Otto Nicolaie podle světoznámého románu Walthera Scotta Ivanhoe. Partnerem její postavy Rebeccy bude Juan Diego Flórez jako Vilfredo d’Ivanhoe. Dále se proslýchá, že tato skvělá rossiniovská diva se chystá také na roli nejnáročnější – na Rossiniho Semiramis, kterou by snad měla premiérovat v Mnichově v příštích sezonách. Celou řadu nových rolí plánuje zařadit sopranistka Marlis Petersen.
Již na podzim 2016 má vystoupit v Theater an der Wien ve světové premiéře nové opery německého skladatele Anna Schreiera (narozen 1979) Hamlet (komponováno 2014/2015). Ztvární roli Hamletovy matky Gertrudy, která je napsána pro soprán (přičemž part Ofélie pro mezzosoprán). Zajímavostí je, že Marlis Petersen zpívala velmi úspěšně Ofélii v Thomasově Hamletovi v Metropolitní opeře (kde jí Gertudou byla mezzosopranistka Jennifer Larmore). Ve Varšavě pak v květnu 2017 bude zpívat svoji první Mariettu v Korngoldově Mrtvém městě. V následujících letech chce zařadit i Leonoru z Fidelia, Hannu Glawari z Veselé vdovy a vyvrcholením by měla být její první Salome v Bayerische Staatsoper v Mnichově pod řízením Kirilla Petrenka v květnu 2019.
Film týdne
Joyce DiDonato, převzala roli v částečně hraném celovečerním dokumentu o Florence Foster Jenkins, „nejhorší zpěvačce všech dob“, která ovšem díky společenským kontaktům a penězům dokázala naplnit americké koncertní sály. Tento podivuhodný fenomén operní interpretace, který se stal inspirací nejen pro divadelní hru Jak je úžasná, známou nám z českých i slovenských jevišť, dvou filmů (Marguerite a dosud neuvedený film s Meryl Streep), zkoumá nyní dokumentární drama režiséra Ralfa Plegera The Florence Foster Jenkins Story. Slavná americká mezzosopranistka ztělesňuje celebritu v několika rekonstruovaných situacích – především během koncertních vystoupení. Film využívá řadu původních zvukových záznamů, filmových záběrů, dokumentace i dosud nezveřejněných fotografií. Záměrem tvůrců byl pokus o zachycení profilu Florence Foster Jenkins nikoliv jako karikatury, ale excentrické ženy snažící se o vlastní umělecké vyjádření. Práce na natáčení začaly v lednu 2016 a film bude uveden na podzim tohoto roku.
Nahrávka týdne
Honneger, Arthur; Ibert, Jacques – L’Aiglon (Orlík). Orchestre symphonique de Montréal, dirigent Kent Nagano. Decca (2 CD). Jen velmi málo oper vzniklo v přiznané spolupráci dvou rovnocenných významných skladatelů. Jednou z nich je právě nepříliš známé francouzské pětiaktové hudební drama Orlík podle stejnojmenné činohry Edmonda Rostanda. Hry, která byla dobově populární, ale nikdy nedosáhla úspěchu jeho Cyrana de Bergerac. V kalhotkové roli slavila velký úspěch Sarah Bernhardt a pro její turné s touto hrou navrhl plakát i náš Alfons Mucha. Orlík se občas objevuje na francouzském činoherním jevišti, zvláště při příležitosti napoleonských výročí. Námětem hry jsou totiž nelehké osudy Napoleonova jediného legitimního syna, vévody Zákupského (kam se ale mladík za krátkého života ani nepodíval), Napoleona Františka Josefa Karla Bonaparteho (1811-1832), který zemřel na tuberkulózu hrtanu. Libreto Henriho Caïneho i původní hra se ale zabývají i galantními dobrodružstvími mladého muže a intrikami, které vedly k jeho smrti. Opera, s premiérou v roce 1937 v Monte Carlu, vznikla právě při příležitosti napoleonských oslav. A vzhledem k množství práce, které měl Arthur Honneger s jinými zakázkami, rozdělili si zhudebnění společně s uznávaným Jacquesem Ibertem, který zkomponoval první a pátý akt opery a práci na centrálním třetím aktu s klíčovou plesovou scénou si rozdělili. Opera, vyžadující velkou výpravu, se několikráte objevila na scéně například Velké opery v Paříži (1952) nebo v Toulonu (1962). Dostupná byla dosud francouzská rozhlasová nahrávka z roku 1956, která vyšla na gramodeskách. Oběma skladatelům se podařilo scelit jejich hudební jazyk tak, že posluchač necítí rozdíly mezi jednotlivými akty. Hudba je velmi francouzsky delikátní, ale ozývají se v ní i motivy rakouské hudby, jak lidové, tak především vídeňských valčíků. Současná nahrávka ve vynikajícím nastudování dirigenta Kenta Nagana v Montrealu vznikla sestřihem ze tří provedení díla začátkem roku 2015.
V hlavní roli Orlíka (= syna orla), psaného také jako velká kalhotková role, exceluje lehký soprán Belgičanky Anne-Catherine Gillet. I ostatní role jsou obsazeny pěvci z frankofonních oblastí, čímž je zajištěna jazyková autenticita díla. Nahrávka významně rozšiřuje povědomí o Honnegerově scénické tvorbě a zaujme vytříbeným orchestrálním zvukem. Námět je ovšem velmi francouzský, což poněkud stěžuje možnosti uvedení na mimofrancouzských scénách.
Hudební úsměv
Nedávno velmi vtipně odpověděla skvělá finská sopranistka Camilla Nylund na dotaz novináře, co dělá během druhého jednání Straussova Růžového kavalíra (tedy dějství, kdy v roli Maršálky vůbec nevstoupí na jeviště): „Vyplňuji daňové přiznání.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
