Třináct let ve Vídeňské státní opeře

Jaroslav Štajnc (1943–2013)

Na tu scénu ze druhého dějství Pucciniho Bohémy si určitě všichni vzpomenete. Mimi, Rodolfo a jejich přátelé sedí na Štědrý večer v pařížské kavárně Momus. Připíjejí si na zdraví, když malíř Marcello s hrůzou pohlédne ke vchodu a zvolá: „Ch‘io beva del tossico!“, tedy „Dejte mi vypít jed!“. Do lokálu totiž právě vkráčela jeho bývalá milenka a stálá Múza i Siréna, zpěvačka Musetta… V libretu se o jejím vstupu do děje píše doslova toto: „Přichází Musetta, vyzývavě oděná a následovaná zámožným postarším ctitelem Alcindorem de Mitonneaux.“

A přesně to se stalo i 5. prosince 1984 ve Vídeňské státní opeře v už sto osmdesáté osmé repríze slavné inscenace režiséra Franka Zeffirelliho. Beznadějně vyprodané hlediště sledovalo, jak Rodolfo, jímž byl toho večera José Carreras, představuje svou novou lásku Mimi v podání Sony Ghazarian přátelům, ztvárněným Robertem Kernsem (Marcello), Reidem Bungerem (Schaunard) a Johnem-Paulem Bogartem (Colline). Marcellův výkřik a drsná taneční melodie poté přivítaly Suzanne Sonnenschein coby Musettu – a za ní se poprvé v roli „zámožného postaršího ctitele Alcindora“ přišoural na scénu neobyčejně vysoký muž. V jeho jednačtyřiceti letech nemohla být o nějakém stáří řeč, však také své blond vlasy musel zakrýt šedou parukou. Jmenoval se Jaroslav Štajnc a v tu chvíli ještě netušil, že ať už jako Alcindor nebo jako pan domácí Benoit odzpívá na prknech Státní opery v Bohémě plných čtyřicet osm představení po boku těch největších hvězd operního nebe. A už vůbec by ho asi nenapadlo, že právě s Alcindorem se s milovaným divadlem po třinácti letech také rozloučí. Ve třístém prvním představení téže inscenace 13. června 1997 zamával divákům na pozdrav účtenkou, jíž musel jeho hrdina na konci druhého aktu zaplatit mimo jiných také za Soile Isokoski (Mimi) a Neila Shicoffa (Rodolfo)…Co všechno dlouholetému angažmá basbarytonisty a pražského rodáka Jaroslava Štajnce (narozen 7. května 1943) prestižní světovou scénou předcházelo? Hned zkraje zkušenost, která budoucí operní kariéře nijak nenasvědčovala – vítězství v ostře sledované soutěži interpretů populární hudby Hledáme nové talenty v Praze v roce 1961. Konzervativně naladěnou porotu jeho procítěný přednes písně Granda sice dostal do kolen, ale hledači talentů v publiku, jistí pánové Suchý a Šlitr, si pro své divadlo Semafor mezi soutěžícími vybrali někoho úplně jiného. Těmi šťastlivci se tehdy stali Karel Gott a Milan Drobný, ten druhý paradoxně student operního zpěvu u Jaroslava Horáčka na Pražské konzervatoři…

„Když se Karlovo a moje jméno začalo objevovat po městě na plakátech, dali mi na konzervatoři jasně najevo, že se moje studia chýlí ke konci,“ vzpomíná Milan Drobný po letech a dodává: „ Tím pádem jsem brzy musel na vojnu, ale naštěstí jsem se dostal do Armádního uměleckého souboru – AUS – a tam už na mě jako mazák čekal Jarda Štajnc.“ Dvojice Drobný–Štajnc se pak setkávala zejména v programu Písničky a jazz, se kterým často veřejně vystupovala. Zajímavou vzpomínku na Jaroslava Štajnce z oněch časů si lze přečíst na webové stránce www.mujbibr.com jiného tehdejšího „ausáka“ Vojena Koreise:

„Jaroslav Štajnc, vysoký blonďák, téměř albín, jeden z mála nás, kteří jsme nastoupili na vojnu jako devatenáctiletí, měl už tehdy slušné jméno jako populární zpěvák — vyhrál předtím talentovou soutěž. Jeho ambice ležely ale docela jinde — začal si už před vojnou dělat konzervatoř a chtěl se stát operním pěvcem. Měl silný basbarytonový hlas, který mi připadal, jako by jím mohl dokázat bořit zdi. To jsem ale ještě toho moc nevěděl o tom, co s hlasem dokáže udělat dobré školení. Dlouho jsem také netušil, co se s Jardou stalo, doslechl jsem se jen, že vyhrál jakousi soutěž a že snad dostal angažmá ve Vídni. Teprve mnohem později jsem si na internetu přečetl, že měl velice solidní kariéru jako operní zpěvák, nejprve ve Volksoper a potom jako člen Vídeňské státní opery. O moc lépe už to asi nejde…“

Za uvedené „dobré školení“ zodpovídal po ukončení základní vojenské služby Jaroslava Štajnce opět Jaroslav Horáček, za nímž „vysokého blonďáka“ vyslal jeho někdejší student Milan Drobný. Vraťme se k jeho vyprávění: „Tehdy jsem Jardu na spoustu let ztratil z dohledu, a když jsem se na něj za pár roků zeptal pana Horáčka, kterého jsem v Praze náhodně potkal, odpověděl – Štajnc? Toho jsem poslal na pěveckou soutěž do Vídně, on ji vyhrál a už tam taky zůstal.“

Jaroslav Štajnc se tedy ve druhé polovině šedesátých let ocitl v rakouském hlavním městě, v němž se mu otevřela možnost studovat na Vídeňské hudební akademii. Talentovaného pěvce si brzy všimli ve Volksoper, kde v roce 1968 debutoval jako Poustevník ve Weberově Čarostřelci a zůstal této scéně věrný následujících šest let. V letech 1972–1974 současně působil i v opeře ve Štýrském Hradci a za zmínku stojí i jeho vůbec první vystoupení ve Wiener Staatsoper: 17. března 1972 zde zaskočil v roli Beneše v jedné z repríz Smetanova Dalibora. Dodejme ještě, že z uvedeného období pochází i jedna z mála dodnes dostupných nahrávek hlasu Jaroslava Štajnce na CD. V roce 1971 byl ve Vídni natočen živý záznam z koncertního provedení Meyerbeerových Hugenotů a pěvec v ní v jedné z menších rolí sekunduje například Ritě Shane, Nikolaii Geddovi nebo Justinu Diazovi. Štajnce pak čekalo krátké angažmá v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu (1974–1975), poté dlouhodobější ve Stadttheater Klagenfurt (1978–1983) a následně návrat do Opery Graz (1983–1986). V té době, tedy od sezony 1983–1984, se už stal ovšem i členem souboru Vídeňské státní opery.

Archivní záznamy slavného divadla hovoří o přesně čtyřiceti rolích, které Jaroslav Štajnc v letech 1984 až 1997 odzpíval ve čtyřech stech šesti představeních… Jsou to bezesporu úctyhodná čísla, a to i přesto, že zde ztvárňoval postavy vesměs malé a epizodní. Zmíněná dvojice Benoit/Alcindor patřila asi opravdu ke Štajncovým nejvýraznějším kreacím, z těch dalších připomeňme třeba Míchu ve Smetanově Prodané nevěstě (jako člen souboru v této roli Štajnc ve Staatsoper dokonce debutoval, a to 4. ledna 1984), Lorenza v Belliniho Montecích a Kapuletech, Wagnera v Gounodově Faustovi nebo Notáře ve Straussově Růžovém kavalírovi.

Nejčastěji pak Štajnc v průběhu svého posledního angažmá zpíval Antonia ve Figarově svatbě – celkem jednačtyřicetkrát. Vždy dobře naladěný a mezi kolegy oblíbený mistr malých rolí si ale na svůj osud nikdy nestěžoval: koneckonců málokdo z českých pěvců si třeba zrovna v Bohémě zazpíval s Mirellou Freni, Ileanou Cotrubas, Angelou Gheorghiu, Plácidem Domingem, Francescem Araizou, Petrem Dvorským nebo Robertem Alagnou…

K větším rolím se Jaroslav Štajnc dostával především při svých častých hostováních v mimovídeňských produkcích. Jeho Kecala v Prodané nevěstě, Basilia v Lazebníku sevillském, Dulcamaru v Nápoji lásky, Oresta v Elektře či Dikoje v Kátě Kabanové tak mohli spatřit diváci operních divadel od Athén přes Florencii třeba až po kanadský Vancouver. Jako Kuno ve Weberově Čarostřelci se Štajnc představil například na festivalu v Bregenzu či v Gran Teatre del Liceu v Barceloně, kde byl roku 1988 pořízen i televizní záznam.

Skvělý byl Jaroslav Štajnc podle dostupných záznamů i jako Fasolt, Fafner a Hunding ve Wagnerově Prstenu. Označení Štajnc – Walküre, Staatsoper Wien nese i jedna z nemnoha pěvcových portrétních fotografií, kterou opatruje rodina jeho sestry Aleny Vocetkové. Pozoruhodný je ovšem fakt, že právě ve Valkýře Štajnc ve Vídeňské státní opeře podle divadelního archivu nikdy nevystupoval. Možná se na některou z rolí připravoval, možná v ní v průběhu některého z představení zaskočil, možná zpíval ve Valkýře během jednoho z hostování vídeňského souboru v zahraničí – těžko říci. Snad se toto malé tajemství podaří někdy v budoucnu rozluštit… Zpěvák Milan Drobný se se starým kamarádem z vojny opět setkal až v porevolučních dobách, kdy ke svému překvapení zjistil, že jeho chalupa na Kokořínsku téměř sousedí s tou, do níž jezdil za odpočinkem i Jaroslav Štajnc. „Pořád to byl velký srandista a o slavných kolezích z Vídně povídal spoustu historek, které se bohužel nedají publikovat,“ podotýká pan Drobný se smíchem. Posmutní až ve chvíli, kdy si vzpomene na svou vůbec poslední příhodu se sousedem Jaroslavem. „Já teď čekám na telefon z Vídně, a až mi zavolají, budu se muset sebrat a vyrazit tam, řekl mi jednou. Copak, máš zase zpívat s  Domingem, zeptal jsem se ho. Kdepak, odpověděl – čekám, až mi zavolají z nemocnice, že mají pro mě novou ledvinu.“ Když zavolali, staří přátelé se rozloučili a znovu se už nesešli.

Více se můžeme o dalším osudu Jaroslav Štajnce dozvědět od jeho švagra Václava Vocetky: „Jarda si myslel, že po transplantaci ledviny už bude mít po zdravotních problémech, ale bohužel se mýlil. Začal se potýkat s cukrovkou, kvůli níž postupně přišel o několik prstů na noze a pak i o celou nohu. Z vídeňského bytu, kde bydlel s manželkou Brigitte, měl nemocnici skoro přes ulici, a v posledních letech v ní trávil víc času než doma.“Ve Vídni také bývalý sólista Vídeňské státní opery zemřel, a to krátce po svých sedmdesátinách 21. září 2013. Na pohřeb do Baden bei Wein, kde je pochován v hrobce rodiny své manželky, přijela spolu s manželi Vocetkovými z Čech také jedna dávná Štajcova kolegyně z vídeňských inscenací Andrea Chéniera, Fausta a Jenůfy. „Chystali jsme se na pohřeb a zavolala nám paní Gabriela Beňačková, jestli by se s Jaroslavem nemohla jet rozloučit s námi. Samozřejmě jsme jí s sebou rádi vzali,“ vypráví dojatě pan Vocetka.

Jaroslav Štajnc nepatřil k pěvcům, po nichž by zbyly stohy pochvalných recenzí či nepřeberné množství nahrávek. Kromě zmíněných Hugenotů z počátků kariéry si jeho hlas můžeme připomenout snad jen na deset let starém kompletu Lehárovy operety Der Rastelbinder společnosti CPO, nebo v populárním repertoáru na supraphonské desce Křesťanské songy s Martou Kubišovou a Josefem Lauferem. A co se týče článků v tisku a dalších médiích, dočkal se jich Štajnc ve větší míře v podstatě až letos. Zejména německy psané deníky si nejprve všimly jeho jarních sedmdesátin, aby téměř totožné texty použily o několik měsíců později i v nekrolozích. Na představitele Benoitů a Alcindorů se všeobecně vzpomíná určitě méně než na ty, kteří zářili na jevišti jako Mimi nebo Rodolfo. Na Jaroslava Štajnce bychom však přinejmenším v České republice zapomenout neměli. Krajanů, kteří se stali sólisty operního domu tak význačného, jako je ten vídeňský, jsme u nás vždycky měli jako šafránu. A snad je to řízení osudu, že v současné době jediný český pěvec v angažmá Wiener Staatsoper debutoval na scéně tohoto divadla právě v Zeffirelliho inscenaci Bohémy, ve které byl dlouhá léta doma Jaroslav Štajnc…

Foto: archiv, archiv Václava a Aleny Vocetkových, Robert Rytina