Trio zamyšlení a trio Dvořákovo

Hudební občasník jedné flétnistky (20. března 2018 kostel sv. Šimona a Judy Praha)

19. března
Sluneční paprsky pronikají mým oknem a dopují mě energií, kterou už tolik všichni potřebujeme a s nadšením očekáváme zrození nového. Musí se mu ale připravit cesta a (od)pustit to, co už nepotřebujeme a  s díky zanecháváme za sebou, abychom mohli psát další řádky cesty. Uvědomuji si, jak moc je důležité zůstat s myšlenkou, že jisté cykly v životě jsou jedinou jistotou. Příroda je dokonalá a my na ní nic nezlepšíme, ač se o to neustále nějakým způsobem snažíme nebo do ní minimálně maximálně zasahujeme. Je to úsměvné. Příroda a respektování jejích zákonů zatím zůstává tou největší moudrostí zde na Zemi a vlastně i mimo ni. Je to bezpochyby umění, najít rytmus s oním proudem, občas se nad něj povznést a podívat z větší perspektivy, abychom pochopili příčinu a následek ve svých životech.

To vše učí i hudba a její barvy… Zlaté teplo, ozařující mé rozběhané prsty po klávesnici a hřejivost Debussyho houslové sonáty v podání Perlmanova umění. Je senzační, kolik nahrávek je všude k dispozici. Samozřejmě to zahrnuje opět schopnost najít si tu sobě milou v záplavě desek velmi dobrých muzikantů. Kolik je ale těch vynikajících? Je to jako s lidmi obecně. Musíte neustále oddělovat zrna od plev a být hlavně bdělý a ve střehu. Pro snílky jako já to platí dvojnásob. Máme rádi pohádky, fantastické světy a palety nekonečných odstínů krás. Jsem v transu při Ravelovi a Debussym… Pak ale přijde pan Janáček a pěkně mi to nasolí se svým naturalismem. Padají mé růžové brýle a já si pomilionté kladu otázku – proč?

Otázka proč? je bezvadná. Vytrhává ze spárů nevědomosti a ignorantství. Vede k pochopení.

20. března
První jarní den. Všichni už jsou nedočkaví, a i když ještě oblékáme kabáty a polovička národa si ruší účesy kulichy, nejradši bychom už byli jen v tričku a slunili se v trávě, jak nám některé slečny naznačují svými holými kotníky, které vystavují na odiv i v teplotách pod bodem mrazu…

Dnes je to takové nadechnutí se před skokem do vody. Víte, že voda bude asi studit, pak se to ale zlepší, zvyknete si a ten moment bude tak intenzivní, že ve vás zanechá onen pocit “v tuto chvíli jsem byla skutečně naživu”. Když se ohlédnete, nevnímáte už onu nepříjemnost chladu, ale prožitek. Ať už je takový nebo makový. Dívám se teď takto i na svůj rok, za kterým se zavírají dveře. Vždyť jaro je nový cyklus, počátek! Voní novotou, životem, mládím… To vše tolik symbolizuje Debussyho a Janáčkova hudba! Teď, žít to, co cítíme, že máme žít, chutě, vůně, vjemy… Dnes potřeba takových malých – velkých prožitků nabírá, mám pocit, ještě více na hodnotě. V době maximální propojenosti s událostmi díky médiím vnímáme silněji přítomnost hrůz ve světě a možná v rámci harmonie nám potom vůně květiny, ptačí zpěv a vrnící a tulící se kočka připadá ještě krásnější. Nechápeme, klademe si otázku proč je ještě stále na světě tolik zla. Jenže ono zlo je nezbytné pro vnímání krásy a lásky. Kolikrát nechceme vidět tento fakt, bráníme se tomu a chceme jen zaplout do Janáčkových Mlh, barev impresionistů, zapomenout na ošklivé. Možná proto je tolik lidí vyhraněných proti soudobé hudbě s absencí tonality, bez čisté, opojné melodie, jak je jí tak často vytýkáno. Asi je to stále ještě reakce na onu pohádkovost a snovost romantiků a impresionistů. Hrůzy dvacátého století a jejich realita se musí někde odrážet. Ano, hudba má hladit a těšit. Ale také reflektovat, jako umění obecně. Co je dobrá hudba? Ta, která se mě dotkne tam, kde žádný dotek ne. Odnášíte si prostě zážitek, který nemusí být přijemně opojný, ale každopádně velmi živý a silný. To je třeba právě Janáček a Kreutzerovka.

21. března
Linka Beethoven-Tolstoj-Janáček vyústila včera večer v dramatický a vášněmi nabitý první smyčcový kvartet L. J. „Kreutzerova sonáta“. Tolstého román o vraždě ze žárlivosti (feat. Beethovenova houslová sonáta jako tmelící prostředek dvou zamilovaných) a tématu, co je staré jako samotné lidstvo, patří k nadčasovým literárním dílům, o kterých můžeme stále vést diskuze.

Linka Kahánek-Fišer-Jamník se jako Dvořákovo trio zhostila provedení úpravy smyčcového kvartetu do klavírního tria. Janáček z podnětu Tolstého díla vlastně zkomponoval i ono trio, prozatím ale jako celek zůstává a asi i zůstane ztraceno. Nádherná souhra ansámblu potvrdila jeho vysokou interpretační úroveň co do zvuku a hudebního výrazu. Bravurní pianista Ivo Kahánek, čistý a aristokratický houslista Jan Fišer a violoncellista Tomáš Jamník, kteří se v úvodu večera v rámci komorní řady FOK představili každý se sonátou Clauda Debussyho, přesvědčili, že nejsou jen skvělí sólisté, ale umí se zaposlouchat do druhého a vycítit, kdy se projevit ve své parádě a kdy dát prostor druhému. To není vůbec samozřejmost. A velmi markantní to bylo v případě Tomáše Jamníka. Jeho nesmírná citlivost a přirozená muzikalita, kterou už v Debussyho sonátě předestřel, paradoxně v komorní hře, kdy se projevem jakoby stáhl, neztratila nic ze své intenzity. Elegantně plul, a když vystrčil růžky, okamžitě upoutal nenuceně posluchačovu pozornost. Nejsem odbornice na strunné nástroje a nepasuji se do role nějaké kritičky (spíše nějaké dojmové pisatelky), nicméně musím konstatovat ze svého pocitu, že Jamník, jako nejcitlivěji komorně hrající, byl nejvýraznější. Platilo to i v případě jeho sólového výstupu. Nechápejte mě špatně, mým cílem není umělce nějak zjednodušeně a prvoplánově srovnávat. To je nesmysl. Nicméně píšu, co mé uši slyšely a hlavně pocity našeptávaly. V případě violoncellisty má pozornost neopadla ani na maličký okamžik, posluchačovu pozornost si umí přitáhnout prostě svou „nevydřenou“ hudebností a nenechá vás odpočinout, vnímáte každou notu. S kým se vám to stává?

V mlhách je nádherný klavírní cyklus Leoše Janáčka, který skvěle souzněl s atmosférou výše uvedeného impresionistického mistra. Ivo Kahánek se s originalitou sobě vlastní pustil do barviček, se kterými jsme z Šimona a Judy odcestovali na chvíli do snové krajiny, kde nic není jisté, vjem střídá vjem, je to blud či přelud? Ne, je to stále Janáček ve své realitě, kterou ovoněl náznaky něčeho kouzelného… Život, vášeň, mládí, nadšení a „dětská“ zvědavost, které jsme už my dospělí málokdy schopni… to, co Janáček ztělesňuje, a co si představuji, že vyzařoval, srší z každého jeho díla. Mlhy jsou pohádka, Kreutzerovka naturalismus. A přece jsou si tak blízké a jedna bez druhé nemohou být! Jako dobro a zlo. Svět nikdy nebude jen čistý, růžový a plný lásky. A asi je to tak dobře. Kontrasty jsou pro vnímání nezbytné…

Jedna paní se po koncertě na chodbě nechala slyšet, že Klavírní trio Clauda Debussyho, dílko rané a kouzelně romantické, které zaznělo jako poslední, pro ni bylo pohlazením. A že to na ni bylo dnes jinak moc bouřlivé. Já to chápu… ale… Jen ať bouří! Ravel, Debussy, Janáček, milenci mého srdce! Nic není horší než šeď a uniformita… Nepatříte nikam, jste bez vášně, intenzity a života… Nestavím se za originalitu za každou cenu. Vlastně se mi příčí. Jsem za to, aby člověk prostě byl, co je. On asi vždycky je. Ale někteří tu vyjadřovací potřebu mají větší a někteří menší. Asi to jde ruku v ruce s mírou citlivosti jedince.

Dost filozofie. Je tu jaro, probrali jsme se z hlubin rybích impresí, prchavých dojmů, citů a nastává čas konat, jít vpřed po beransku! Ať se každému v dalším cyklu daří podle jeho myšlení a cítění. To přeji i skvělému Dvořákovu triu!