Trio zamyšlení a trio Dvořákovo

V mlhách je nádherný klavírní cyklus Leoše Janáčka, který skvěle souzněl s atmosférou výše uvedeného impresionistického mistra. Ivo Kahánek se s originalitou sobě vlastní pustil do barviček, se kterými jsme z Šimona a Judy odcestovali na chvíli do snové krajiny, kde nic není jisté, vjem střídá vjem, je to blud či přelud? Ne, je to stále Janáček ve své realitě, kterou ovoněl náznaky něčeho kouzelného… Život, vášeň, mládí, nadšení a „dětská“ zvědavost, které jsme už my dospělí málokdy schopni… to, co Janáček ztělesňuje, a co si představuji, že vyzařoval, srší z každého jeho díla. Mlhy jsou pohádka, Kreutzerovka naturalismus. A přece jsou si tak blízké a jedna bez druhé nemohou být! Jako dobro a zlo. Svět nikdy nebude jen čistý, růžový a plný lásky. A asi je to tak dobře. Kontrasty jsou pro vnímání nezbytné…

Jedna paní se po koncertě na chodbě nechala slyšet, že Klavírní trio Clauda Debussyho, dílko rané a kouzelně romantické, které zaznělo jako poslední, pro ni bylo pohlazením. A že to na ni bylo dnes jinak moc bouřlivé. Já to chápu… ale… Jen ať bouří! Ravel, Debussy, Janáček, milenci mého srdce! Nic není horší než šeď a uniformita… Nepatříte nikam, jste bez vášně, intenzity a života… Nestavím se za originalitu za každou cenu. Vlastně se mi příčí. Jsem za to, aby člověk prostě byl, co je. On asi vždycky je. Ale někteří tu vyjadřovací potřebu mají větší a někteří menší. Asi to jde ruku v ruce s mírou citlivosti jedince.

Dost filozofie. Je tu jaro, probrali jsme se z hlubin rybích impresí, prchavých dojmů, citů a nastává čas konat, jít vpřed po beransku! Ať se každému v dalším cyklu daří podle jeho myšlení a cítění. To přeji i skvělému Dvořákovu triu!