Triumf v Met: Massenetova Manon

V repertoáru newyorské Metropolitní opery má Massenetova Manon – jako bezesporu jedno z nejzdařilejších operních zpracování Prévostova románu – své nezastupitelné místo. Její poslední inscenace se tam z dnešního pohledu v přece jen poněkud přezdobeném, věrně realistickém pojetí Jean-Pierra Ponnelleho, jemuž v titulní roli vévodila Renée Fleming, hrála po dlouhá dvě desetiletí, když naposledy za ní spadla opona před šesti lety. V této souvislosti lze jen litovat toho, že u nás se ani jeden z více než dvou desítek často rozhodně pozornost si zasluhujících operních titulů tohoto předního představitele francouzské opery trvale neuchytil. Tím spíš je třeba ocenit nedávné úspěšné ostravské nastudování Werthera a také Dona Quijota v pražské Státní opeře; ani se tomu nechce věřit, že třeba v Národním se Manon (původní pařížská premiéra 1884), stejně jako i Werther (poprvé Vídeň 1892) naposledy hrály před druhou světovou válkou.Od posledního březnového pondělí, kdy se uskutečnila premiéra nové inscenace, slaví Massenetova Manon v newyorské Metropolitní triumfální návrat, jehož svědky mohli být díky dalšímu z řady přenosů Live: Met in HD i zahraniční diváci v kinech. V široce pojaté koprodukci Met, londýnské Královské opery, milánské La Scaly a také opery v Toulouse se nového nastudování Manon ujal francouzský inscenační tým v čele s příslušníkem mladé režisérské generace Laurentem Pelly. Znovu se přitom – tak jako třeba právě při Pellyho, resp. Donizettiho Dceři pluku – potvrdilo, že právě z nejednoho aspektu výhodná koprodukce mezi ekonomicky silnými operními domy má nejen šanci dát tomu kterému titulu prakticky vše, co jeho jest, ale také že z pohledu Met může podobná koprodukce i výrazněji pomoci v rozčeření tamních letitých stojatých vod mnohdy už přežitých inscenačních přístupů nejednoho z dosavadních tamních inscenátorů. Laurent Pelly, jeden z nejúspěšnějších současných operních režisérů (připomeňme alespoň vedle již zmíněného Donizettiho alespoň ještě třeba z dlouhé řady jeho pařížských inscenací Rameauovu Platée, Pucciniho Triptych či Straussovu Ariadnu na Naxu, odjinud pak celou sérii Offenbachových titulů či báječnou Massenetovu Popelku z londýnské Covent Garden). Laurent Pelly – tentokrát v Metropolitní opeře – opět zvítězil na celé čáře, Od emoce a tužby svírajícího, mezi šedivými zdmi utopeného zájezdního hostince, přes snad až kdesi v oblacích se nacházející podkrovní pokojík s oním později s takovým dojetím vzpomínaným stolečkem, vzdušný pařížský bulvár v elegantním meziválečném stylu Art deco či naopak s city (a kovovou postelí) kontrastující obří sloupoví kláštera, hernu – doupě se strhující atmosférou hodnou psychothrilleru, až po závěrečnou, takřka prázdnou scénu s mrazivě šedivým horizontem – to vše tvoří až rafinovaně jednoduchý, výtvarně neobyčejně čistý rámec pro rozehrání působivého příběhu s neodvratným tragickým finále (autorem scény je Chantal Thomas). Pelly přitom ani tady svůj charakterický rukopis nezapře: pohybově často velmi výrazně stylizované aranžmá (choreografie Lionel Hoche), plné trefných nadsázek a groteskních zkratek, staví do kontrastu s emočně vypjatými místy. Nemalou měrou mu v tom pomáhají i efektní, barevně záměrně strohé kostýmy (návrhy Laurent Pelly). Scén, které divákovi zůstanou ještě dlouho uloženy v paměti, je celá řada – zmiňme alespoň finále druhého jednání, až groteskně vygradované dějství třetí, na samou dřeň citů obnažený vrchol klášterního obrazu či samotné i přes svoji tragičnost očistně vyznívající a tím spíš na city diváků působící finále.Pro Annu Netrebko je Massenetova Manon v dosavadní poměrně již různorodé řadě pěveckých příležitostí, ke kterým se dostala, určitě rolí životní. Je to především ona, kdo celé více než čtyřhodinové představení „táhne“, výtečná pěvecky i herecky, prakticky bez jediného místa zaváhání (že v Gavottě byla podvakrát lehce pod tónem, lze v celkovém kontextu jejího výkonu učitě tolerovat). Netrebko naprosto přesvědčivě tlumočí vnitřní svět Manon, její pohnutky i ono našeptávání svého horšího já, které zná ostatně každý z nás – i třeba o tom tahle inscenace je. Byť Manon má Netrebko již dokonale „ozpívanou“ – mimo jiné z produkce vídeňské i berlínské, znovu i tentokrát potvrdila své nemalé pěvecké kvality a také nevšední herecké vlohy a neomylné divadelní cítění.

Ostatní protagonisté Netrebko vlastně jen sekundovali, jakkoli především o výkonu Piotra Beczaly – s perfektní hlasovou technickou, smyslem pro výraz a také uměním si patřičně rozvrhnout síly – lze také mluvit jen v superlativech (byť jsem se na jednom dvou místech přece jen nemohl ubránit dojmu, že pro polského tenoristu je Des Grieux aspoň v současné době rolí hraniční).

Výtečný byl i americký basbarytonista David Pittsinger coby Otec, brazilský baryton Paulo Szot jako Lescaut, že není malých rolí dokázal Christophe Mortagne v úloze Guillota. I tentokrát naprosto spolehlivě hrající orchestr Metropolitní opery a a jeho hlavní dirigent Fabio Luisi ovšem byli vším tím výtečným děním na jevišti a pěveckými výkony tak trochu upozaděni; i tak ale nešlo přeslechnout potřebnou výrazovou plasticitu – jiskru i švih na jedno straně i tklivou zasněnost na straně druhé, stejně jako i opojnou barevnost, se kterou partituru tlumočili. Pochvalu určitě zaslouží i sbor Met, a to i za bravurní naplnění stanoveného pohybového aranžmá.

Myslím, že bez jakéhokoli přehánění a s čistým svědomím lze říci, že tato Massenetova Manon byla zdaleka nejen v této sezoně operních přenosů z Met jednou z nejzdařilejších produkcí, které i diváci u nás dostali příležitost si aspoň v řadách kin vychutnat.

Jules Massenet:
Manon
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Laurent Pelly
Scéna: Chantal Thomas
Kostýmy: Laurent Pelly
Světla: Joël Adam
Choreografie: Lionel Hoche
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Koprodukce Metropolitan Opera / Royal Opera House, Covent Garden, London / Teatro alla Scala, Milan / Théâtre du Capitole, Toulouse
Premiéra 26. března 2012 Metropolitan Opera New York
(Live: Met in HD 7.4.2012)

Manon – Anna Netrebko
Des Grieux – Piotr Beczala
Lescaut – Paulo Szot
Count des Grieux – David Pittsinger
Guillot – Christophe Mortagne
Brétigny – Bradley Garvin
Poussette – Anne-Carolyn Bird
Javotte – Jennifer Black
Rosette – Ginger Costa-Jackson
Innkeeper – Philip Cokorinos
Guard – Alexander Lewis. David Crawford
Maid – Kathryn Day

www.metopera.org