Triumfální prolog Pražského jara

Mši h moll považují někteří za jedno z největších hudebních děl, která kdy byla napsána. Kompozice Bachovi trvala dlouho (1724 – 1749) a stále je kolem ní několik nezodpovězených otázek : luterské či katolické určení, pro koho vlastně Bach finální podobu mši skládal, zda to byl vůbec on sám, kdo jednotlivé díly pospojoval atd. Fakt, že kompozice trvala tak dlouho a Bach při ní využíval své starší skladby vedla Sira J. E. Gardinera k tomu, že mši na tiskové konferenci v Praze označil téměř za monumentální „puzzle“.

Sir John Eliot Gardiner také uvedl, že při interpretaci Mše se snaží vyzdvihovat na jedné straně monumentalitu díla, na druhé straně jeho intimitu: „Je tam podle mě důležitý kontrast mezi veřejným a soukromým.“ A to se mu povedlo dokonale. Snad ještě nikdy jsem neslyšel sbor zpívat v tak úžasném pianissimu, doslova jsem cítil v uších to nejlehčí chvění – jen o kousek méně, říkal jsem si – a již by vše umlklo. V jiných částech (Cum sanctu spiritu, Et resurrexit) naopak sbor zpíval s plným nasazením. Naprosto dokonalé vystižení rozdílu mezi osobním vztahem k Bohu a velkolepostí jeho veřejného opěvování. Osm členů a členek sboru provedlo sólové party a potvrdili vysokou úroveň Monteverdi Choir. Také o výkonu orchestru lze mluvit jen v superlativech: měkké smyčce, jemné a technicky dokonalé flétny, hoboje i trubky. Když po fascinující závěrečné části Dona nobis pacem Gardiner nechal ruce nahoře a jen pomaličku je spouštěl, publikum zůstalo jako přikované. A pak se již rozlehl ohlušující potlesk. Téměř okamžitě všichni povstali a tleskali, dokud celý orchestr neodešel.