Schmidt a Notre Dame, další trumf drážďanské opery

Historický román Victora Huga z roku 1831 Notre Dame de Paris (Chrám Matky Boží v Paříži)), odehrávající se ve středověku za vlády Ludvíka XI., zaujal i violoncellistu vídeňské opery, rakouského hudebního skladatele Franze Schmidta. Nápad k napsání opery o cikánce Esmeraldě, odsouzené na smrt a přinášející všem neštěstí, přišel v Paříži, při tamním hostování Vídeňských filharmoniků pod taktovkou Gustava Mahlera. Po dvou letech komponování (1902-1904) byl Franz Schmidt s dílem hotov. Ačkoli symfonické intermezzo z opery Notre Dame provedla s velkým ohlasem Vídeňská filharmonie koncertně roku 1903, tedy ještě před dokončením díla, celá opera musela na svoji premiéru počkat až do roku 1914, kdy ji 1.dubna aplaudovali nadšení návštěvníci vídeňské Dvorní opery.

Bohužel dnes, ani ne sto let po vídeňské premiéře, je Franz Schmidt a (nejen) jeho opera Notre Dame pro mnohé i hodně poučené operní fanoušky velkou neznámou. Nehraje se ani Schmidtova druhá opera Fredigundis, zcela výjimečně se uvádí jeho oratorium Das Buch mit sieben Siegeln (Kniha se sedmi pečetěmi), i samotné jméno Franz Schmidt některé hudební slovníky zcela zamlčují. Hledání odpovědi na otázku proč rozhodně jednoduché není a určitě by stálo za podrobnější studii některého z renomovaných muzikologů. Troufl bych se ale vsadit, že své bezpochyby sehrála, resp. sehrává i nepříliš vynalézavá dramaturgie řady operních scén, stejně jako i stereotypní poptávka dnešního publika.

Bratislavský rodák Franz Schmidt (1874-1939) získal hudební vzdělání na konzervatoři ve Vídni, kam se rodina ve chlapcových čtrrnácti letech přestěhovala. Studoval zde kompozici a také hru na klavír a na violoncello. Je označován za pozdního romantika, pokračujícího v tradici Liszta, Brucknera a Mahlera, s nesmírně barevným zvukem orchestru, často dosahovaným velmi obtížnými pasážemi smyčců, ale i osobitými chromatickými skupinami tónů. Za svého života se Schmidt dočkal velké společenské vážnosti, mimo jiné čestného doktorátu na vídeňské univerzitě, jeho soukromí však bylo poznamenáno nejednou tragédií, což bezpochyby předurčovalo i vesměs dramatické vyznění většiny jeho děl.

Jako už mnohokrát doposud osvědčila i tentokrát drážďanská Semperova opera dramaturgickou osvícenost, která v takové šíři a mnohaleté systematičnosti prakticky nemá konkurenci, když právě Schmidtovu, jak se potvrdilo dodnes pozoruhodnou operu Notre Dame zařadila na repertoár, ruku v ruce s nevšední péčí při samotném nastudování. Pravda, nečekaný odchod šéfdirigenta Fabia Luisiho z Drážďan přípravu nové inscenace značně zkomplikoval, avšak narychlo povolaný Gerd Albrecht si s nelehkým úkolem poradil více než skvěle. Ne nadarmo má Sächsische Staatskapelle pověst jednoho z nejlepších operních orchestrů. Ke jménům hlavních protagonistů netřeba nic dodávat – Camilla Nylund (Esmeralda), Robert Gambill (Phoebus), Jan-Hendrik Rootering (Quasimodo) či Markus Butter (Archidiakon) jsou dostatečně osvědčené jistoty (nejen) evropských operních domů a zaslouží si chválu jak za své špičkové výkony včetně přesvědčivého herectví, ale i nemalou námahu, s jakou náročné party nastudovali. A to i přesto, že si je nejspíš už nikdy víc nezazpívají. Dalším pilířem zatím poslední úspěšné drážďanské premiéry se pak bezpochyby stal uznávaný německý režisér Günter Krämer. Společně s výtvarníkem Herbertem Schäferem dokázali vytvořit až magicky přitažlivé a emocemi překypující, v současnosti se odehrávající drama, od prvních tónů předehry, s Esmeraldou, sedící před popravou v elektrickém křesle, přes dokonalou iluzi zvonice, tvořené zavěšenými obřími písmeny názvu opery, až po rozbití obrovské bílé sochy Madony na stovky střepů ve strhujícím závěru. Opět dokonalé, moderní operní divadlo 21.století, které sklidilo v saské metropoli bouřlivý aplaus.

Franz Schmidt:
Notre Dame
Dirigent: Gerd Albrecht
Režie: Günter Krämer
Scéna: Herbert Schäfer
Kostýmy: Falk Bauer
Sbormistr: Pablo Assante
Choreografie: Otto Pichler
Sächsische Staatskapelle Dresden
Staatsoperchor
Premiéra 18.4.2010
(Psáno z reprízy 24.4.2010)

Der Archidiakon von Notre Dame – Markus Butter
Quasimodo – Jan-Hendrik Rootering
Phoebus – Robert Gambill
Gringoire – Oliver Ringelhahn
Ein Offizier – Matthias Henneberg
Esmeralda – Camilla Nylund
Die alte Falourdel – Angela Liebold

foto M.Creutziger

Mohlo by vás zajímat


7
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
7 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Tato opera by si určitě zasloužila se vrátit na reperotár. Viděl jsem poslední reprízu 2. 5. a byl jsem nadšený. Jediné, co jsem z ní před tím znal, bylo intermezzo. Když jsem jí poslouchal, měl jsem pocit, že slyším nějakou neznámou operu Richarda Strausse.
wezr

postscriptum

Absolutní souhlas s wezr. Navíc (v souvislosti s debatou nad režií u Mozartova Idomenea) skvěle režijně udělaná. SKVĚLE. Žádné historismy, příběh je zdánlivě nepodstatný, jde o psychologii postav. KRÁSA.

le Parisiene

Velmi výstižně a dobře napsáno. Je to jeden ze zapomenutých autorů. Ale to, co jsem v Dr měl možnost slyšet mě absolutně strhlo a uchvátilo. Novoromatismus, krásná hudba. Něco mezi Straussem a Massenetem…

Pavel Šimáček

Tak zase lituji, že jsem se nevypravil. Scéna vypadá skvěle! Díky za přiblížení.

Locker

Jistě, dobře vedená dramaturgie, asi nejlepší ze srovnatelných scén v Evropě. Navíc konzistentní a vyvážená. Viděl jsem ten kus a musím potvrdit, že to je ojedinělá věc, nehodná zapomenutí.

Rút

Zavidim vsetkym, ktori videli. Ja nestihla a olutovala som.

Anonymous

Děkuji moc za to, že jste o tomhle díle napsali. Byla jsem u vytržení, jak nádherný kus to je. Je nutné dělat osvětu, co se týče netradičních dramaturgických počinů (Odeon, Vídeňka, Drážďany, Norimberk, …) tam všude od nás v dobré dopravní dostupnosti naleznete inscenované kusy nevídané!
Jana Simčáková