Schmidt a Notre Dame, další trumf drážďanské opery

Jako už mnohokrát doposud osvědčila i tentokrát drážďanská Semperova opera dramaturgickou osvícenost, která v takové šíři a mnohaleté systematičnosti prakticky nemá konkurenci, když právě Schmidtovu, jak se potvrdilo dodnes pozoruhodnou operu Notre Dame zařadila na repertoár, ruku v ruce s nevšední péčí při samotném nastudování. Pravda, nečekaný odchod šéfdirigenta Fabia Luisiho z Drážďan přípravu nové inscenace značně zkomplikoval, avšak narychlo povolaný Gerd Albrecht si s nelehkým úkolem poradil více než skvěle. Ne nadarmo má Sächsische Staatskapelle pověst jednoho z nejlepších operních orchestrů. Ke jménům hlavních protagonistů netřeba nic dodávat – Camilla Nylund (Esmeralda), Robert Gambill (Phoebus), Jan-Hendrik Rootering (Quasimodo) či Markus Butter (Archidiakon) jsou dostatečně osvědčené jistoty (nejen) evropských operních domů a zaslouží si chválu jak za své špičkové výkony včetně přesvědčivého herectví, ale i nemalou námahu, s jakou náročné party nastudovali. A to i přesto, že si je nejspíš už nikdy víc nezazpívají. Dalším pilířem zatím poslední úspěšné drážďanské premiéry se pak bezpochyby stal uznávaný německý režisér Günter Krämer. Společně s výtvarníkem Herbertem Schäferem dokázali vytvořit až magicky přitažlivé a emocemi překypující, v současnosti se odehrávající drama, od prvních tónů předehry, s Esmeraldou, sedící před popravou v elektrickém křesle, přes dokonalou iluzi zvonice, tvořené zavěšenými obřími písmeny názvu opery, až po rozbití obrovské bílé sochy Madony na stovky střepů ve strhujícím závěru. Opět dokonalé, moderní operní divadlo 21.století, které sklidilo v saské metropoli bouřlivý aplaus.