Victor Hugo a hudba: Tisíc kompozic a přes sto oper

  1. 1
  2. 2
Básník, prozaik a dramatik Victor Hugo (26. února 1802 – 22. května 1885), od jehož úmrtí uplynulo 135 let, patří k největším a nejznámějším osobnostem francouzské i světové literatury; alespoň částí svého díla je stále živým klasikem, vždyť kdo by neznal jeho hrbáče Quasimoda z románu Chrám Matky Boží v Paříži nebo bývalého galejníka Jeana Valjeana z Bídníků? Podle jeho dramatu Král se baví zkomponoval Giuseppe Verdi jednu z nejslavnějších a nejčastěji uváděných oper, Rigoletta, a zhudebněna byla i další Hugova díla včetně básní. Uvádí se, že vzniklo přes tisíc hudebních kompozic inspirovaných Hugem, z toho přes sto oper! Hugovy romány jsou známé i z mnoha adaptací filmových, divadelních či muzikálových jako v případě Bídníků. Pojďme si alespoň některé z hudebních děl podle Huga připomenout a zastavme se také u peripetií spisovatelova pestrého života.
Victor Hugo. Portrét Léona Bonnata z roku 1879 (archiv OP)

Úspěšný spisovatel a veřejná osobnost
Victor Hugo, rodák z Besançonu, zasáhl snad do všech literárních žánrů: psal lyrické, satirické, epické i filozofické básně, epigramy, romány historické i ze současnosti, kritické eseje, politické projevy, deníky, dopisy veřejné i soukromé, dramata ve verších i v próze. V umění byl předním představitelem romantismu a v politice nejdříve roajalistou, později vášnivým zastáncem republiky a demokracie. Jeho dílo odráží většinu politických a sociálních, ale i uměleckých trendů 19. století. Hugův otec byl nejprve republikánský důstojník, později Napoleonův generál a přesvědčený bonapartista. Hugovo mládí bylo poznamenáno rozpolceností a protikladnými pocity: láska k matce i otci, kteří měli neshody a žili odděleně (od roku 1815 v úplném odloučení), obdiv k napoleonské armádě a zároveň odpor k tyranii. Otec jej předurčil ke studiu na vojenské Polytechnické škole, ale Hugo se víc věnoval literatuře a rozsáhlé četbě, díky níž získal až encyklopedické znalosti. První literární pokusy a překlady činil od 14 let.

Knižně debutoval roku 1822 básněmi, následovaly první romány a další básně a dramata nebo ve své době šokující próza Poslední den odsouzence (1829), která vystupuje proti trestu smrti. Dramata Cromwell (1827) a Hernani (1830) byly „bitvou o romantismus“: při premiéře Hernaniho o ideovém i milostném soupeření mezi španělským králem a šlechticem zbojníkem, kde se střídá tragika a komika, vznešené a nízké, probíhal i v hledišti literární a ideologický boj mezi přívrženci romantismu a klasicismu, revolucionáři a tradicionalisty. Hra totiž porušovala klasicistní pravidla. Triumfem Hernaniho se pak obvykle datuje počátek francouzského romantismu. Skandály provázely i premiéry některých dalších Hugových her: Marion de Lorme (1831) s postavou kurtizány, Král se baví (1832) o králi Františku I. a jeho šaškovi Tribouletovi, Lukrecie Borgia (1833), Marie Tudorovna (1833), Angelo, tyran padovský (1835), Ruy Blas (1838) o lokaji, který se stal ministrem. Úspěch a slávu Hugo potvrdil také svým prvním velkým románem Chrám Matky Boží v Paříži (1831), který mimo jiné zvýšil zájem veřejnosti o pařížskou gotickou katedrálu a její rekonstrukci.

Akvarel Victora Huga z roku 1843 (archiv OP)

V soukromí prožil Hugo tragickou smrt dcery v roce 1843, ochladnutí k manželce, dlouholetý milenecký poměr s herečkou Juliette Drouetovou i dalšími ženami a také politickou kariéru. Revoluci v roce 1848 nejprve odmítal, ale pak byl zvolen poslancem a podporoval kandidaturu Ludvíka Bonaparta na prezidenta. Napoleonský převrat a nastolení Druhého císařství vedly k roztržce s prezidentem, z něhož se stal císař Napoleon III., a k Hugově příklonu k idejím demokracie a socialismu i k podpoře republiky. Od roku 1851 pobýval Hugo i s rodinou v exilu, nejprve v Belgii, od roku 1852 pak na anglických ostrovech Jersey a Guernsey, kam ho následovala i milenka Juliette Drouetová, která pak s Hugem oficiálně žila po smrti jeho ženy Adèle. Dcera Adèle se v té době nešťastně zamilovala do ženatého muže, což vedlo postupně až k jejímu šílenství, takže musela být na zbytek života umístěna do ústavu pro choromyslné. Do vlasti se Hugo vrátil až po pádu císařství v roce 1870, po dvaceti letech exilu, a stal se senátorem.

Mezitím dál psal a stal se jedním z nejslavnějších spisovatelů světa. Vedle řady básní a dalších děl jeho tvorba vyvrcholila básnickým cyklem Legenda věků (1859, 1877, 1883) a pětidílným románem Bídníci (1862). Dalšími romány jsou Dělníci moře (1866), Muž, který se směje (1869) a Devadesát tři (1874). Posledním významným dramatem byl Torquemada (1869). Na konci života se Hugo stal takřka mýtem, národním hrdinou, „veleknězem demokracie“, jehož si přivlastnila Třetí republika. Zemřel slavný a uctívaný ve věku 83 let v Paříži a pohřben je v Panthéonu.

Hudební díla podle Victora Huga
Sám Victor Hugo měl hudbu velmi rád, zejména Glucka a Webera. Například v Bídnících se zmiňuje o sboru lovců z Weberovy opery Euryanthe a označuje ho za „možná nejkrásnější kousek hudby, jaký byl kdy složen“. Velmi obdivoval Beethovena a také skladatele 16. a 17. století, jako Palestrinu a Monteverdiho, což v jeho době nebylo úplně obvyklé. S dvěma velkými skladateli se Hugo také přátelil, a to s Berliozem a Lisztem. Naopak rád neměl Wagnera. I když sám Hugo hudebním talentem neoplýval, jeho vliv na hudební skladatele 19. a 20. století byl značný – vzniklo přes tisíc hudebních kompozic inspirovaných Hugem, z toho přes sto oper!

K těm nejslavnějším patří dvě díla Giuseppe Verdiho (1813–1901). Podle Hugova dramatu Hernani, na libreto Francesca Marii Piaveho, složil Verdi operu Ernani, která měla premiéru v benátském divadle La Fenice v roce 1844. Právě touto operou na slavný a úspěšný námět začíná mezinárodní proslulost Verdiho jako operního tvůrce. Díky romantické látce mohl skladatel vytříbit svůj styl, ostře charakterizovat jednotlivé postavy a ve velké scéně „O sommo Carlo“ vytvořit jeden z nejlepších ansámblů v celé své tvorbě. Ještě slavnější je Verdiho Rigoletto na libreto F. M. Piaveho podle Hugova dramatu Král se baví. Opera měla premiéru v roce 1851 ve stejném divadle jako Ernani a dodnes patří k nejhranějším. Mimochodem, Hugova Hernaniho do libreta zpracoval už roku 1830 Felice Romani, a to pro Vincenza Belliniho, ale kvůli zákazu cenzury by nemohla být opera uvedena, a tak Bellini místo toho napsal svoji slavnou Náměsíčnou (1831).

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat