Wagneriáni

Na počátku ledna tiše prošlo stopětasedmdesáté výročí prvního uvedení Wagnerovy opery Bludný Holanďan. Premiéra Rienziho o pár měsíců dříve, také v Drážďanech, byla zřejmě větším úspěchem, dnes však vykrystalizovaná frekvence uvádění obou děl jasně říká, že Der fliegende Holländer je prvním dílem se skutečnou wagnerovskou silou, s právě takovým nábojem, jakým nás Wagnerova hudba opravdu fascinuje.

Bludného Holanďana má Semperova opera v Drážďanech na repertoáru od roku 2013. Představení před několika dny nebylo tedy ničím novým, žádným překvapením. Aktuální dojem, že hudebně je na výši tohoto operního domu, avšak režijně že se s romantickým příběhem míjí, je nicméně neodbytný a bolestivý.

Inspirací k opeře se Wagnerovi prý stala dramatická cesta lodí po Baltu, když prchal před věřiteli z Rigy do Londýna. Další inspirace byla literární. Legenda o prokletém námořním kapitánovi, nuceném plavit se od věčnosti do věčnosti po světových mořích a čekajícím na zázračné vysvobození ženou věrnou až za hrob, je archetypem v holandské a anglické literatuře i v dalších kulturách. Ostatně, našla by se ve formě strašidelného příběhu patrně ve folklóru všech přímořských národů.

Je škoda, že Florentine Klepper pojala dílo úplně jinak – řeší ve své koncepci v postavě Senty nikoli téma oběti a vykoupení, případně obecnější téma temného vyprávění s obrazy mořských scenérií na pozadí, ale jakési ženské, možná až feministické téma – vymanění se z vlivů mužského světa a z obvyklých vzorců uvažování a chování žen podléhajících konvencím a životním klišé… Senta se ve vidění režisérky zřejmě vrací na místo, kde strávila dětství. Časové roviny se neodvíjejí moc logicky, zamýšlené sdělení je pro diváka spíše pocitem než prozřením. Režisérka jde za svou ideou cíleně a komplexně, ale i v souvislosti se zajímavě výtvarně řešenou scénou, zpodobňující norské pobřeží, nepůsobí její řešení vůbec integrálně.

Stýská se po pokračování obrazů vytvořených scénografií při předehře, stýská se po krásném čistém příběhu s atmosférou, po řešení, které by zůstalo u toho, jak to Wagner zamýšlel a chtěl, a pouze by přidalo moderní prostředky vizualizace; případně nepřeháněné hororové prvky, které by se ke scéně hodily. Místo toho se tu s psychologickými motivy střídají naroubované existenciální problémy hlavní ženské postavy a s nimi navíc bizarní, parodii se blížící výjevy, například absurdní hromadné rození dětí. A ani světu mužů není ponecháno prosté romantické kouzlo, přičemž kontrast mezi světem žijících námořníků a mrtvých přízraků z Holanďanovy lodi, Wagnerem tak geniálně vystižený dvojí velmi rozdílnou hudbou, je oslaben zpěvem těch druhých z reproduktorů.

Staatskapelle Dresden, tentokrát řízená Asherem Fischem, hraje Wagnerovu hudbu tak, jak ji u nás žádný divadelní orchestr asi nikdy nezahraje, barvitě, s velkou silou a intenzitou emocí. Slušné, i když ne ohromující pěvecké výkony přinesli do představení všichni zúčastnění – Andrzej Dobber v titulní roli, Elena Pankratova jako Senta, Tomislav Mužek ve zbytečně „shozené“ postavě Erika i Georg Zeppenfeld jako otec Daland. Bludného Holanďana hrají v Drážďanech bez pauzy, jako skutečnou baladu, ale co naplat, když opera končí tím, že si Senta zřejmě „vyřeší“ svá traumata a s kufrem v ruce se chystá z rodného zapadákova zase odcestovat kamsi zpět, asi do města…

Jak vypadá vrchol téhle opery jindy? V největším rozčilení vyrve se Senta Dalandovi a Erikovi, kteří ji zadržují, vyběhne na mořský útes a skočí do moře s výkřikem: “Věrna za hrob”. Tím je splněna podmínka Holanďanova vykoupení. Jeho člun se potopí, moře vzkypí a v záři vycházejícího slunce vznášejí se jasně postavy Senty a Holanďana k nebesům…  „Budiž tato snivá bytost pojata nikoli ve smyslu moderní chřadnoucí sentimentality! Naopak, Senta je v jádru zdravá norská dívka a samotná její sentimentalita je naivní a projevuje se u ní jako ztřeštěnost.“ Tolik sám Wagner… A pak skladatel ještě jednou: „Žádám představitele Dalanda, aby tuto roli nepřeváděl do komické roviny, je to drsné zjevení všedního života.“ Tahle inscenace je opravdu o úplně jiném příběhu.

V paměti se vybavuje brněnská inscenace z roku 2013. Senta v ní byla ženou vědomou si vlastního osudového poslání. Šlo o oslavu sebeobětování, o působivou lidovou legendu velkého romantického patosu. Szilvia Rálik hrála Sentu, rozhodnutou spasit muže ze vzrušujícího starého obrazu, jako téměř duchem nepřítomnou, ale skálopevně přesvědčenou mladou ženu, nechápající už, jaké že to sliby jí zaskočený a zklamaný Erik připomíná. Propadla kouzlu, propojila se jí fantazie a skutečnost a není jí pomoci. Inscenátoři přitom ponechali divákovi prostor pro jeho vlastní výklad – jestli je Sentina oběť pozůstalým pochopitelná, nebo ne, jestli je hodna úcty, nebo soucitu.

Ale je jasné, že Němci svou klasiku v „tradiční“ podobě už znají a že hledají nové pohledy. Český divák by byl vděčný za tu tradiční podobu.

Když posloucháme hudbu, slyšíme, že Bludný Holanďan je sice mezi jeho díly přece jen ještě tím tradičnějším a ne tak vypjatým, ale že i tak Wagner v Paříži napsal a v lednu 1843 v Drážďanech dirigoval operu, která sugestivností námětu a nalezenými hudebními prostředky přesahuje dobové kánony a obvyklá řešení a která může dodnes být skutečným prototypem moderního německého romantismu.

První uvedení Bludného Holanďana v Praze se uskutečnilo ve Stavovském divadle v roce 1856 pod Škroupovou taktovkou a v českém překladu pak v roce 1902 v Národním divadle za řízení Karla Kovařovice – rok poté, co v prvním uvedení díla v Bayreuthu účinkovala Ema Destinnová. V Novém německém divadle v Praze byla Wagnerova hudba doma, v českém divadle, které o tradice německé kultury poválečným odsunem přišlo, její skutečné prožití a pochopení vždy trochu drhne.

Dílo a osobnost Richarda Wagnera působí přitažlivě i odpudivě, záleží na nastavení posluchače. Thomas Mann o něm píše jako o velkolepě problematickém, mnohoznačném a fascinujícím fenoménu tvůrčího světa. Když však posloucháme jeho hudbu, dokážeme se nadchnout její magičností, nekonečností, vizionářstvím. Na odpudivost některých osobnostních stránek jejího autora rádi zapomínáme…

Před pěti lety v květnu jsme slavili skladatelovo dvousté jubileum. A letos 13. února uplynulo stopětatřicet let ode dne, kdy v Benátkách zemřel. Mimochodem, Drážďany, kde začínal, byly vybombardovány v roce 1945 také 13. února…