Resurrexit

Matoušovy pašije jsem letos poslouchal na Velký pátek večer z oblíbené starší nahrávky Petera Schreiera. Je na ní dirigentem i těžko překonatelným Evangelistou. Kraslice na Velikonoce ani moc nepotřebuji. Podstatnější, nejpodstatnější, je kříž a pak vzkříšení. V křesťanské hudbě je obojí zmiňováno dost často. Et resurrexit tertia die. O pomlázce se tam nezpívá. Tedy když ponecháme stranou „…s červenými vejci, žlutými mazanci…“ ve Vynášení smrti od Martinů. Ale to není duchovní hudba.

V Německu bych asi žít nechtěl, ale na Velikonoce ano. Možnost vybrat si, do kterého kostela bych si tentokrát šel poslechnout a prožít jedno z mnoha provedení jedněch nebo druhých Bachových pašijí, by se mi zamlouvala. V Praze letos vlastně nezazněly, v Brně ano. Kdyby je v metropoli neuváděl jednou za čas Václav Luks, snad by nebyly vůbec nikdy. Díky alespoň za Bachovy kantáty v nabídce Koncertního jednatelství FOK nebo za Dvořákovu Stabat mater v programu Pražských symfoniků a letos za Händelova Mesiáše s Collegiem 1704. I tam je velikonoční poselství zhudebněno. Vzpomeňme na árii Já vím, že můj Vykupitel je živ.

Natáčel jsem nedávno s Václavem Luksem rozhovor a zaujalo mě jeho vyjádření, že na hudbě oceňuje spíše ji samu než nabalený patos velkých ideových poselství. Říkal to v souvislosti s Beethovenem. Domnívám se, že u Bachových pašijí, u jeho Velké mše h moll nebo u Händelova Mesiáše to cítí trochu jinak. Tato hudba by bez svého duchovního ukotvení, daného především textem a určením, ztratila to podstatné. A Václav Luks ji dovede interpretovat právě i s tím podstatným, byť to přehnaně nezdůrazňuje. K tomu jeden postřeh, na který jsme přišli, když jsme vzpomínali na flétnistu, dirigenta a mimořádného propagátora barokní instrumentální hudby Milana Munclingera. Vhled do Bachovy hudby, který publiku otvíral při svých průvodních slovech, vzbuzoval tak mimořádný zájem určitě zčásti i proto, že pootvíral okno do zčásti zapovězeného světa. Protože Bach, to nejsou zdaleka jen Braniborské koncerty, ale hodně také chrámová hudba pro potřeby luterské církve. A tu se českoslovenští komunisté, mimochodem na rozdíl od těch v Německé demokratické republice, pokoušeli lidem ve své zemi v podstatě zatajit.

A duchovní hudba do třetice. Na podzimním festivalu Dvořákova Praha, jehož program pořadatelé oznámili právě před Velikonocemi, má velké místo Mistrova vokálně-instrumentální tvorba. Pokračování projektu Dvořák Collection bude mít pro druhý rok provedení souborného oratorního a kantátového díla na pořadu šest skladeb.

Úvodní večer festivalu nabídne Svatební košile, ryze světskou baladu, jejíž ponaučení je spojeno s duchovním motivem (Dobře ses, panno, radila, na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla!), ale vzhledem k námětu jde spíše o pověrečnou lidovou zbožnost. S vyznáváním víry jsou spojeny Lužanská mše a Žalm 149. Pak jsou tu další, už však neduchovní díla – Americký prapor zhudebňuje báseň, která je ódou k oslavě vlajky Spojených států, symbolu vítězství a svobody. A Slavnostní zpěv, jehož uvedení bude skutečnou raritou, je zhudebněním textu Jaroslava Vrchlického k životnímu jubileu jedné ve své době významné, dnes zapomenuté osobnosti hudebního života. Stabat mater a chvalozpěv Te Deum byly na programu už loni.

Mimořádnou položkou podzimní pražské koncertní sezony bude však ve festivalovém programu Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila. A to i samo o sobě, ne díky tomu, že bude koncert přenášen také před Rudolfinum, kde se při dosud nevídaném happeningu přidají mnohé neprofesionální pěvecké sbory, které se za tím účelem sjedou do Prahy a zprostředkovaně vzdají zpěvem a hudbou hold stému výročí Československa.

Svatá Ludmila je svým způsobem duchovní hudbou, byť není psána ani na liturgický, ani na biblický text. Byla zkomponována pro anglický festival a zabývá se legendami o počátcích křesťanství u nás. Podstatné je, jak organizátoři slibují, že skladba bude výjimečně opravdu kompletní. Ano, kdy jindy toto dílo uvést celé, bez obvyklých škrtů. …!?, nechal se slyšet Jakub Hrůša, který bude koncert dirigovat. A líbilo se mi i jeho další vyjádření přednesené před novináři. Svatou Ludmilu bere jako symbol státnosti. Intimní význam pro něj osobně katolická světice jinak nemá. Její uctívání ruku v ruce s hudbou však považuje za legitimní, protože hudba dané symboly přesahuje. „Antonín Dvořák uměl sloužit národním i mezinárodním cílům, náboženským i světským hodnotám,“ řekl. Uvedení Svaté Ludmily považuje logicky za „highlight“ své sezony, připravuje se a bude se připravovat důkladně. V nadsázce proto s úsměvem dodal: „Na partituře už spím.“ Kéž by další čeští dirigenti častěji takto spávali i na partiturách velkých Bachových duchovních děl, jako to zcela evidentně dělá kdekterý německý evangelický regenschori.