Žaden stařec

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (33) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tuto neděli o Leoši Janáčkovi.
Leoš Janáček (1926) (zdroj archiv)

Velikonoční festival duchovní hudby uzavřela před týdnem v Brně Glagolská mše. Janáček se do města vrací letos svou hudbou opakovaně tím spíše, že v létě uplyne devadesát let od jeho předčasného odchodu. I když se narodil na Hukvaldech a zemřel v Ostravě, i když studoval také v Praze, do Brna patří nejvíc. S Brnem spojil skoro celý život, je tu na něj mnoho památek. A reklama na podzimní janáčkovský hudební festival potvrzuje, že jméno Janáček je a bude pro Brno velmi důležitou značkou. Tou hlavní, jedinečnou. Snad už opravdu ano.

Možná jsem staromilec, ale nedovedu pochopit, jak mohli ve Vídni kdysi dopustit, aby byl zbořen dům, v němž zachycoval posledními silami svou inspiraci a v němž zemřel Wolfgang Amadeus Mozart. Jak mohli v New Yorku strhnout dům, v němž Antonín Dvořák napsal Novosvětskou symfonii? A v Lipsku dům, kde se narodil Richard Wagner… V Mozartově rodišti Salcburku je to jiné, také Italové si drží památky na Verdiho, v Londýně je zachován Händelův dům a v Lipsku dva ze tří kostelů, v nichž působil Bach. S Dvořákem a jeho bytem v Žitné ulici v Praze je to horší. A v Brně sice stojí domeček, v němž Janáček prožil rozhodující závěrečné období života, ale dům, v němž několik desetiletí bydlel na Starém Brně a v němž napsal vedle dalších děl i Její pastorkyňu, nestojí. A nestojí ani Divadlo Na Veveří, kde měla premiéru.

Janáčkovo divadlo, postavené v roce 1965 a momentálně prodělávající zásadní rekonstrukci, bude sice letos podzimnímu festivalu k dispozici, ale práce v jeho zázemí pak potrvají ještě další rok. Bez této scény by však přehlídka nebyla představitelná, vždyť program obsahuje mimo jiné uvedení kompletního jevištního díla Leoše Janáčka.

Janáčkovo divadlo – 1965 (zdroj NDB)

Celkově toho Janáček ale vlastně moc nenapsal. Oper je pěkná řádka, avšak orchestrálních i komorních skladeb zase tolik ne. Určitě ne tolik, aby byli interpreti a posluchači plně uspokojeni. Řešením pro rozšíření symfonického repertoáru jsou suity z oper, jichž existuje už několik. Nedávno jsme slyšeli jednu další od rozhlasových symfoniků. Hudbu z Její pastorkyně upravil Tomáš Ille. Je to procházka operou využívající z převážné části skutečně orchestrální part a občas naznačující nějakým sólovým nástrojem výrazné momenty patřící pěvcům – takové melodické linky, které prostě v tu chvíli nelze zamlčet. Autor suity místy popustil uzdu fantazii o něco víc a Janáček mu celkově vychází dost idylicky, což není celý Janáček, ale poctivost a citlivost mu upřít nelze. Ty už mimo jiné osvědčil při úpravě suit z oper Richarda Strausse i z Dvořákovy Rusalky.

Úpravy směřují i do komorní tvorby. V nedávné době se mi dostaly do ruky dvě kompaktní desky, na nichž je i Janáčkova hudba v podobě nikoli původní. Aranžmá, nebo přeměny? Přepracování, nebo proměny? Přepisy, nebo převtělení? To jsou otazníky, které se skrývají v názvu prvního z disků. Vždy jde o transformaci nějaké hudby „v jinou, ale podobnou“, případně „ve stejnou, ale jinak znějící“. Hlavní položkou desky je úprava Janáčkova Mládí Kryštofem Mařatkou – z partitury pro dechové sexteto do partitury pro smyčcové kvarteto. Sám Mařatka o svém kompozičním činu, míněném víc než vážně, hovoří jako o aranžmá, protože jde o kreativní adaptaci. A zdůrazňuje účel a důvod, proč tak učinil – v tomto případě především z ryze uměleckých důvodů. Z důvodu naslouchání dílu a objevování jeho dalšího potenciálu. A Mařatka, Čech usazený v Paříži, nechává nástroje hudbou hovořit skutečně tak, jak by s nimi asi zacházel sám Janáček, kdyby byl psal Mládí pro toto obsazení a ne pro dechové kvinteto a basklarinet. Pěkně se to poslouchá a Zemlinského kvarteto úpravu hraje, jako by to byl Janáčkův Třetí kvartet.

Izraelsko-německá klarinetistka Shirley Brill na svou novou desku natočila nejen Brahmsovy sonáty, ale i Janáčkovu Houslovou sonátu, dílo z roku 1914, premiérované až roku 1922. Upravila si ji pro svůj nástroj sama. Když hraje, slyšíme krásný hebký tón. A to i v Janáčkově upravené sonátě, přestože klarinet je jinak spíše nástrojem patřícím altové poloze. Shirley Brill vystihuje podstatné znaky Janáčkovy hudby, ať už jsou to názvuky na folklór východních regionů českých zemí, ruské inspirace nebo inspirace ve spádu a úsečnosti lidské řeči. Sonáta v jejím podání plně zaujme. A zní – i díky doprovodu – značně lyricky.

V komorní hudbě toho od Janáčka opravdu moc k hraní a poslouchání, bohužel, není. Je si toho vědom i violoncellista Jiří Bárta, který nedávno hrál na svém recitálu Pohádku, to je originál, a pak houslovou sonátu ve své vlastní úpravě pro violoncello a klavír. Byly to vedle sebe dvě nádherně emotivní, melodické, prožité, nijak divoké, nijak nesrozumitelné skladby. Kdo by se po jejich vyslechnutí ještě měl Janáčka bát?! Žaden stařec…, reagoval skladatel proslulým výrokem na reflexi premiéry Glagolské mše, kde tak byl označen. Ano, jeho pozdní hudba je neuvěřitelně mladická, moderní, vzrušující. Opravdu žádný stařík. Janáček byl a nadále ve světovém repertoáru je solitérem. Brno si ho snad bude hledět čím dál uvědoměleji.

Leoš Janáček: Glagolská mše – skladatelův rukopis (zdroj radio.cz)
Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
ondrej84

Že v Brně mimo kostely nejsou opravdové varhany? Rádo se v Brně zapomíná (a dovolím si tvrdit, že trochu účelově), že nádherný velký romantický nástroj stojí v sále brněnského Stadionu. Jsou to ony původní varhany, z nichž zazněla Glagolská mše v premiéře roku 1927. Romantický nástroj z roku 1885 od varhanáře Wilhelma Sauera byl původně určený pro pražské Rudolfinum a z Frankfurtu nad Odrou jej přejímal dokonce Anton Bruckner. V průběhu 20. století byly přestavěny firmou Rieger-Kloss, i přesto se jedná o zvukově kvalitní nástroj (který však vyžaduje opravy a restaurování). Bohužel si ho nehledí žádná z brněnských hudebních a… Číst vice »

robin

Poznámka ondreje84 je velmi zajímavá! V době mého působení v Brně na přelomu tisíciletí se mnoho mluvilo o potřebě nového koncertního sálu a jedním z argumentů byla i absence varhan. Vzpomínám na jednání jakéhosi výboru, jemuž předsedala paní profesorka Veselá, tedy renomovaná varhanice, na kterém o varhanách v sále Stadionu nepadlo slovo. Vnucuje se myšlenka, zda toto zamlčování existence nástroje (podle ondreje84 velmi kvalitního) nebylo součástí taktiky směřující k prosazení výstavby nového sálu, jehož “potřebnost” ostatně stále způsobuje mnohá zdvižená obočí.

ondrej84

Má poznámka neměla naprosto zpochybňovat nutnost výstavby nového koncertního sálu, jenž je v Brně potřebný z vícero dalších důvodů (např. kvůli rozšíření dnes naprosto nedostatečného zázemí filharmonie, kvůli naléhavé potřebě akusticky kvalitního sálu s dostatečnou diváckou kapacitou – Janáčkovo divadlo ani sál Stadionu dnes již k těmto účelům nevyhovují). Chtěl jsem zejména upozornit na zanedbávání varhan na brněnském Stadionu ze strany institucí, kterým by o tento nástroj mělo jít v prvé řadě. A pak taky nastolit myšlenku, že by tento nástroj mohl být zrestaurován a přemístěn do nového koncertního sálu, což by patrně vyšlo levněji než zadávat stavbu nového nástroje… Číst vice »