Zpola (?) zapomenuté opery: jediná opera Huga Wolfa a mnoho debat kolem ní (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Někteří skladatelé vytvořili desítky oper, z nichž se zapsalo do kmenového repertoáru jen několik, a ty se stále znovu uvádějí. Jiní jich vytvořili menší počet a hrají se všechny, i když některé více a jiné méně (k nim patří, a věřme, že bude nadále patřit, například náš Bedřich Smetana). Stěží však najdeme případ, kdy skladatel vytvoří pouze jednu jedinou operu, která se sice uvádí sporadicky, zato se o ní od jejího vzniku až dodnes stále znovu diskutuje, neboť se na ni dá projektovat celá řada problémů operního druhu a žánru jako takového, libretistiky, struktury, charakteru hudby, divadelnosti, inscenační a interpretační praxe. Takovým dílem je jediná opera Huga Wolfa „Corregidor“.

„Vídeňskou premiéru Corregidora nastudoval a dirigoval Mahler sám, režii měl Roller. Wolf už byl dávno v ústavu, uvedení jeho opery bylo čestnou povinností – pro Mahlera i pro Dvorní operu. Celý večer nesl tuto náladu – byla to nálada na půl žerdi. Opera příliš nezapůsobila. Řada hezkých písní přece jen ještě neudělá dramatické dílo. Lóže, kde seděla libretistka a Wolfova dlouholetá přítelkyně Rosa Mayreder, se proměnila v květinovou zahradu. Po prvním dějství za ní Mahler zašel. Ale bylo už na všechno pozdě, šílený Wolf už se z toho nemohl těšit, mrtvý duch nemohl ožít. Příběh jejich přátelství znám z Mahlerových úst, a také, jak skončilo.“ Vzpomínkám Almy Mahler nelze vždy věřit, leccos fabulovala po svém záměrně, leccos podlehlo přirozenému selektivnímu procesu v lidské paměti; například se mýlí, když přisuzuje režii Alfredu Rollerovi, který byl spoluautorem výpravy, a rovněž časový údaj je matoucí; v době vídeňské premiéry Corregidora už byl Hugo Wolf mrtev i fyzicky.

V dalším líčení interpretuje Alma Mahler to, co sama slyšela od manžela, jehož vzpomínka a interpretace také nemusela být přesná. Leccos však vypovídá o charakteru podivného přátelství obou skladatelů. Příběh Gustava Mahlera a Huga Wolfa „má počátek v jejich mládí,“ píše Alma Mahler. „Pronajali si pokoj s Rudolfem Krzyzanowskim a několik měsíců bydleli spolu. A protože byli všichni hudebníci, byli také všichni tři citliví na hluk. Když jeden z nich pracoval, druzí dva celou noc prochodili. […] Mahler dával hodiny, Wolf málokdy nebo vůbec. Když jim došly peníze, jeden z nich vždycky lekce zrušil. Praktikovalo se to takto. Zazvonil u rodiny žáka, řekl, že musí odjet, a požádal o zaplacení už odučených lekcí. Tak získal peníze na několik obědů – jen toho žáka už jednou provždy ztratil. […] Mahler byl v osmnácti letech angažován do Bad Hallu, Wolf žádnou nabídku nepřijal a povýšeně prohlašoval, že na nějaké místo nastoupí teprve tehdy, až bude jmenován ‚bohem jižních krajů‘. A tak hladověl až do smrti.

Tři přátelé viděli společně Soumrak bohů. Ve své vášni pro Wagnera vyřvávali scénu Günthera, Brünnhildy a Hagena tak strašně, že se najednou ve dveřích objevila bytná a bez okolků je z bytu vypověděla. […] Wolfa při jakési debatě napadlo, že by měli zkomponovat pohádkovou operu. Bylo to dávno před Humperdinckem, a určitě tedy něco nového. Promýšleli různé náměty a shodli se na Krakonošovi. Mahler byl mladý a hektik a lákalo ho to tak, že hned téže noci začal psát libreto, druhý den ho dokončil a hotové ho Wolfovi předložil. Ale Wolf už také začal psát, zaskočilo ho to a rozzlobilo tak, že se myšlenky na operu okamžitě vzdal. Mahlerovi to ale nikdy neodpustil. Navenek zůstali ještě nějaký čas dobrými přáteli, ale už se nevyhledávali.

O mnoho let později se potkali na cestě k Festspielhausu v Bayreuthu, krátce se pozdravili ‚jak se vede?‘ a šli si dál po svých. V prvních letech Mahlerova ředitelování ve Vídni se Wolf jednou u něj ohlásil. Stál tu, vyhublý na kost, s horečnatýma očima, a poníženě škemral o uvedení Corregidora. Mahler tu operu znal a její nedostatky považoval za závažné, takže se začal vymlouvat, že prý na ni nemá zpěváky a podobně. Wolf se vztekal, zuřil, a Mahler z něj dostával skoro strach. Měl pro takové případy pod psacím stolem tajné elektrické tlačítko. Zazvonil, přišel sluha a pronesl domluvenou větu: ‚Pane řediteli, máte se okamžitě dostavit na intendanci.‘

Wolf byl ponechán sám sobě. Seběhl schody a vyběhl na Okružní třídu. V hlavě měl zmatek, myslel si, že je Mahler, a chtěl ‚domů‘. Šel tedy k domu, kde Mahler bydlel (Auenbruggergasse 2) a zazvonil. Služebná otevřela, Wolf na ni začal křičet, že ho má vpustit, že je ředitel Mahler, a když před ním zabouchla dveře, běžel zase po schodech dolů na ulici. Křičícího a divoce se bránícího Wolfa, který neustále volal, že je velký operní ředitel Mahler, kolemjdoucí nakonec přemohli. A pak ho zavřeli do ústavu. Rozum už se mu nikdy nevrátil.“

Hugo Wolf (zdroj commons.wikimedia.org/Dr. Meierhofer, German Wikipedia)

Začátky
Hugo Wolf byl jen o čtyři měsíce starší než Mahler a jako on vyrůstal ve vícejazyčném prostředí a pod vlivem různých kultur. Narodil se 13. března 1860 v tehdejším Windischgrätzu, což je dnešní Slovenj Gradec ve Slovinsku, tehdy to ovšem bylo Dolní Štýrsko a součást habsburské monarchie. Wolfův otec patřil k německojazyčnému obyvatelstvu, matka pocházela z Friuli a měla slovinské předky.

Do školy chodil Hugo Wolf v rodném městě, ale gymnázium ve Štýrském Hradci musel po roce pro „neuspokojivé výsledky“ opustit, a lepší to nebylo ani na gymnáziu benediktinského kláštera v Lavanttalu, což bylo další místo, kde se stýkala různá etnika: Lavanttal neboli Labotska dolina je na východě Korutan. Nevyšel ani pokus do třetice, gymnázium v Marburgu/Mariboru. Nakonec si Wolf na otci (koželužníku a obchodníku s koženým zbožím) vymohl studium hudby.

Roku 1875 nastoupil na Konzervatoř Spolku přátel hudby ve Vídni. Kromě Mahlera a Krzyzanowského patřil k jeho spolužákům také Hans Rott (1858–1884), jehož osud byl podobně tragický jako Wolfův, také on skončil život v psychiatrické léčebně. První rok studoval Wolf u Roberta Fuchse a výsledky měl slušné, ale s Franzem Krennem v dalším ročníku nevycházel, neboť Hugo Wolf byl sice nesmírně nadaný, ale také neobyčejně svéhlavý a rád provokoval. Není divu, že ho po dvou letech z konzervatoře vyloučili z kázeňských důvodů. Od roku 1877 byl tedy odkázán sám na sebe.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář