Dvoumetrový Martinů

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (28) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát především o souborném vydání díla Bohuslava Martinů.
Bohuslav Martinů (foto archiv muzea Polička)

Bohuslav Martinů měřil bezmála dva metry. Byl tichý a pracovitý. Za svůj život, který se uzavřel v nedožitých devětašedesáti, napsal více než čtyři sta skladeb. Kritická notová edice jeho díla je proto dlouhodobým projektem. Zaplní více než stovku svazků a než bude zkompletována, obsáhne časově celé půlstoletí. Martinů se takto vydává od roku 2014 a zatím je hotovo pět svazků. Dokončení projektu přesahuje horizont většiny z nás.

Ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina přibližuje kritickou edici těmto slovy: „Od roku 1994, kdy byl Institut založen, jsme vyprofilovávali ediční zásady a pracovali s prameny. Podle původního předpokladu měl první svazek vyjít v roce 2009.“ To se však ukázalo jako nereálné, nejen kvůli shromažďování potřebných pramenů, ale mimo jiné i proto, že šel hodně kupředu vývoj v hudební filologii a bylo třeba vytvořit most mezi představami editorů ze šedesátých let a potřebami současnosti. Ukázalo se jasně, že ediční zásady vyhovující zřejmě například Dvořákovu dílu nelze mechanicky aplikovat na jiného autora, tedy na hudbu a odkaz Martinů. Nakonec přípravná fáze zabrala dvě desetiletí.

Důkladnost, metodičnost a důslednost, s níž Institut Bohuslava Martinů k úkolu přistoupil a přistupuje, budí respekt. A dává reálnou naději, že tento projekt – na rozdíl od vydávání děl dalších českých hudebních klasiků, které nepostupuje tak systematicky, nebo dokonce kdesi uvízlo – bude úspěšně završen.

Doposud se na trh dostaly svazky obsahující Epos o Gilgamešovi, Čtvrtou symfonii, komorní hudbu pro šest až devět nástrojů a čtyři Kantáty z Vysočiny. Před pár dny Institut Bohuslava Martinů představil pátý svazek. V něm jsou zpracovány čtyři smyčcové kvartety – od čtvrtého po sedmý. Na vydání teď čekají Polní mše a kantáta Svatební košile.

Zástupci Institutu Bohuslava Martinů představují nový svazek ze Souborného vydání díla Bohuslava Martinů (zdroj IBM)

„Snažili jsme se, aby tyto první svazky obsáhly různé formy a žánry, aby naznačily šíři a různorodost děl Bohuslava Martinů,“ komentuje rozvrh vydávání Aleš Březina. V nejbližších svazcích mají v dalších letech vyjít opera Ariadna, dva z klavírních koncertů a čtyři další koncertantní skladby.

Proč kritická edice? Řada skladeb je v současnosti dostupná v již nevyhovujících vydáních, většinou desítky let starých a plných různých editorských zásahů. Případně jde o reprodukce opisů či dokonce autografů, ze kterých se většinou nehraje úplně dobře. Některé tisky jsou dokonce už rozebrány. Vědecká edice zpřístupní všechna díla ve veškerých autorských nebo autorizovaných verzích a úpravách a přidá k nim i díla nově nalezená nebo dosud nepublikovaná. Na základě studia notových i nenotových pramenů taková edice shrnuje veškeré poznání o notových zápisech a jejich kontextu a slouží jako vodítko pro vydávání praktických provozovacích materiálů.

Šokující změny oproti zaužívané podobě skladeb kritická edice – slovy Aleše Březiny – nepřináší. Obsahuje ale „opravené noty“ a „poznatky ke genezi díla“. A to není vůbec málo. Napříště už například v případě symfonických děl nebude muset dirigent při první zkoušce s orchestrem pracně řešit porovnání a sjednocování materiálů různého původu, to znamená třeba rozdílů mezi jeho partiturou a party na jednotlivých pultech. Bude hned zkoušet.

Kritické vydání skladby je vlastně jakousi její monografií. Hlavní notový text ji zachycuje ve verzi „poslední ruky“, k tomu jsou přidána i odlišná původní znění, případně autorizované a v pramenech doložitelné zásahy ze strany interpretů, inscenátorů a nakladatelů. Edice k tomu účelu vyhodnocuje všechny dostupné notové i nenotové prameny – autografy, tištěné partitury, tiskové předlohy, dobové kopie, skici, opisy, korespondenci i zvukové a obrazové dokumenty.

Na špičkové profesionální úrovni není šance připravit víc než dva svazky ročně, říká Aleš Březina. Nakladatel nemá šanci na stejné špičkové úrovni víc než dva svazky vydat. A jde i o to, co unese trh – ani odběratelé, například knihovny, asi nemají šanci koupit víc než dva svazky ročně, když jeden přijde na tři sta eur.

V roce 2029 uplyne sedmdesát let od úmrtí Martinů. Stane se takzvaným „volným“ autorem. Pozitivním důsledkem toho podle Březiny bude, že pořadatelé a interpreti přestanou platit autorská práva, takže se dá čekat, že zájem o jeho dílo razantně stoupne. Hrát takzvané volné autory je prostě levnější. Negativním důsledkem bude, že Nadace Bohuslava Martinů přestane být příjemcem peněz z celého světa za provozování jeho díla. Tím pádem přestane mít tak široké možnosti, jaké má nyní v podpoře vydávání jeho děl, vzniku knih, natáčení dokumentárních filmů nebo v podporování živého uvádění děl. Změní se struktura financování. Institut si podle Březiny bude muset většinu prostředků na provoz a své aktivity hledat mimo nadaci. Souborné kritické vydání bude v té době lehce za první třetinou…

A bude ještě vůbec potřeba „volného“ autora podporovat jako dosud? Aleš Březina tvrdí, že pokud budeme „podporu“ chápat nejen jako finanční, ale šířeji, pak budou mít nadace i institut nesoucí jméno Martinů smysl ještě dlouhá desetiletí. Institut zůstane referenční institucí, soustřeďující materiály a poskytující zájemcům veškeré informace – o všem, co se skladatele a jeho díla týká. Je tomu tak i v případě jiných skladatelů, není důvodu si myslet, že u Martinů to fungovat nebude…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář