Trpčeski, Bebeşelea, PKF – Prague Philharmonia: Skvělé!

Dramaturgie komorních i orchestrálních koncertů PKF – Prague Philharmonia přichází často s méně známými tituly. Nezřídka mívá šťastnou ruku a skladby se setkávají s úspěchem. Tentokrát dramaturgická sekce uměleckého tělesa připomněla Symfonii d moll „Mládí“ Sergeje Rachmaninova z roku 1891, jednověté torzo pocházející ze skladatelových nelehkých začátků kariéry. Symfonie nemá ještě pořadové číslo, skutečná Symfonie č. 1 d moll vznikla až o čtyři roky později.

Prvotina byla zařazena do programu po přestávce, na začátku druhé poloviny večera, až po autorově slavném Koncertu pro klavír č. 3 d moll z roku 1909. Uvedené umístění pokládám za dobré dramaturgické rozhodnutí, protože nečíslovaný autorův orchestrální opus ještě nedosahuje kvalit kreace zralého umělce. Bezprostřední srovnání obou skladeb by tedy mohlo autorovu prvotinu dostat do nevýhodné pozice, což by se přeneslo i na diváky. A to by byla škoda. Symfonie d moll „Mládí“ totiž skýtá bohaté melodické pasáže, které jsou poslechově atraktivní a vypovídají o nezkalených emocích mladého autora. Melodické i některé fakturální nápady Rachmaninovy juvenilie zatlačují do pozadí taky fakt, že jsou zde uplatněny mnohé převzaté harmonické i melodické evoluce z Čajkovského posledních symfonií a dalšího světového orchestrálního repertoáru. Na druhou stranu, velmi působivý je mimo jiné doprovodný protihlas houslí k úvodní introdukci, a to i přes to, že jeho fráze se rozvíjí pouhým přenášením podle harmonického plánu vůdčí linie. Orchestru PKF – Prague Philharmonia i dirigentovi Gabrielu Bebeşeleaovi skladba učarovala, a tak si posluchači mohli díky jejich promyšlenému a zanícenému výkonu vychutnat všechny její přednosti.

Rachmaninův Koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30 poskytl velký prostor pro rozvinutí nevšedních hráčských schopností sólisty Simona Trpčeského. Jeho technicky bezchybný výkon i silný ponor do poetiky díla strhnul nejenom orchestr k inspirovanému výkonu, ale i publikum ke koncentrovanému poslechu. V klavírním partu nalezneme mnoho z autorových výrazových prostředků známých z jeho menších forem, též hojnost nových, stejně nosných stylizačních i harmonických fines. Patrně nejsilnější okamžik přineslo pianistovo éterické vykreslení Scherzanda Es dur ze třetí věty skladby. Našli bychom však i další příklady z oblasti ve využití Trpčeského brilantní pasážové či akordické techniky. Promyšlený plán celého díla je vložen do tří rozlehlých tempově odlišných vět, operujících s tematickými vazbami v rámci jejich průběhu i tematickými vazbami mezi jednotlivými větami. Je to zřejmé mezi 1. a 2. větou, ale existují i skryté společné motivické jmenovatele v dalších celcích.

Mezi sólistou, dirigentem a orchestrem došlo k příkladné spolupráci při řešení interpretace díla. Nebyl to jednoduchý úkol. Orchestr nikde sólový klavír nepřekrýval, což se u některých jiných koncertů stoprocentně nedaří. Rachmaninov připravil však v Koncertu č. 3 provozovacímu aparátu na samém začátku skladby problém přerušené logické návaznosti, když po úvodním tematickém sóle klavíru přichází Piú mosso s velmi podobnou melodickou náplní. I ve sledovaném provedení vyzněla toto návaznost jako uspěchaná. To však nelze přičíst na vrub interpretům.

Vraťme se k osobnosti koncertního pianisty Simona Trpčeského z Makedonie. Velmi si získal publikum Rudolfina též některými prvky svého vystupování. Při příchodu reagoval na potlesk divákům potleskem svým, kterým jednoduše vyjádřil sympatie k hojné účasti posluchačů v sále, a poděkoval tím za zájem o svou osobu. Okouzlující byly též všechny jeho přídavky. Projevil se jako velký propagátor kultury rodné země. Zahrál jeden z makedonských tanců, a představil svůj komorní projekt Makedonissimo, kterým propaguje svoji zemi po celém světě. Ve Vokalise pro violoncello a klavír Sergeje Rachmaninova pak dal prostor koncertnímu mistru violoncell Lukáši Pospíšilovi a doprovázel jej. Posluchači se se sympatickým Jihoslovanem dlouho nechtěli rozloučit.

V závěru večera zazněla Symfonie č. 9 Es dur Dmitrije Šostakoviče. Toto dílo oslavuje konec druhé světové války převahou své neoklasické dikce v celém čtyřvětém cyklu, oplakává její oběti volnou větou Moderato, prostor pro smuteční monolog dává dále i po zlomu ve scherzu třetí věty. Zde nečekaně přednáší svoji smutnou píseň sólový fagot. Šostakovičova Devátá symfonie měla premiéru v listopadu 1945 v Leningradě (dnešní Petrohrad). Skladba však byla přijata s rozpaky. Tendenční kritici se opírali o očekávání, že se autor vrátí k patosu Symfonie č. 7 „Leningradské“, a místo toho poslouchali především „nevázané hrátky“ alla Josef Haydn. Dne 20. září 1946 byl pak publikován velmi kritický článek muzikologa Izraila Nestějeva, kde stojí: „Zbývá připomenout, že Devátá symfonie je jakýmsi oddechem, lehkým a zábavným intermezzem mezi Šostakovičovými významnými výtvory, dočasným odmítnutím velkých, vážných problémů ve prospěch hravých, filigránsky laděných drobností. Je však pro velkého umělce vhodná doba na dovolenou, na odpočinek od současných problémů?.“ Jak vidno, mnozí neslyšeli odlesky bojů v první větě, její překvapivé zvraty, ani tragický zlom v hlavní melodii druhé věty. Je možné, že někteří funkcionáři odcházeli na premiéře již před narušeným scherzem, a na patřičných místech pronášeli své „objektivní soudy“. Ale zcela pozitivní hodnocení zprvu nezískala zmíněná symfonie ani na Západě.

Podíváme-li se na skladbu podrobněji, lze najít místo, které mohlo dobře míněný koncept znehodnotit. Je jím přechod mezi čtvrtou a pátou větou. Zde totiž končí truchlivé sólo fagotu a stejný nástroj pokračuje novou frází s radostnou neoklasickou náladou nového tématu. Není tam žádný předěl, žádný proces zvratu. I dnes působí v nastavených konotacích popsaný okamžik poněkud cynicky (viz partituru mezi čísly 69–70). Dnes patří Šostakovičova Symfonie č. 9 mezi jeho nejhranější opusy. 

Dirigent Gabriel Bebeşelea s orchestrem PKF – Prague Philharmonia provedl dílo s patřičným respektem ke všem jeho výrazovým vrstvám. Za mimořádně vydařenou považuji tempovou výstavbu celku, která gradovala v závěrečné větě. Velmi intenzívně vyzněla též sóla dřevěných nástrojů ve větě druhé. Vrcholem lyrismu se stal pak výše popsaný fagotový monolog Václava Fürbacha. Nutno však vyzdvihnout výkon celého orchestru. Každá z jeho nástrojových skupin dostala v Šostakovičově symfonii příležitost pro melodické sólo. Autorovy partitury jsou postaveny z velké části na homofonním základě. Proto se nositelé melodie musí v jeho rozlehlých skladbách střídat. Každá skupina promluví do celku významnou měrou.

Šostakovičova Symfonie č. 9 se stala závěrečným číslem večera. Dirigent Gabriel Bebeşelea byl mnohokrát vyvoláván, ovace patřily i orchestru. Zbývá jen jedna malá úvaha. V programním lístku orchestru PKF Prague – Philharmonia se na každém koncertě opakuje charakteristika tělesa v tom smyslu, že jeho repertoár je orientovaný na Josefa Haydna, W. A. Mozarta a L. v. Beethovena. Nestálo by za to již toto sdělení přehodnotit?

Rachmaninov. Šostakovič
19. března 2023, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha

Program:
Sergej Rachmaninov:Koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll op. 30
Sergej Rachmaninov:Symfonie d moll „Mládí“
Dmitrij Šostakovič:Symfonie č. 9 Es dur op. 70

Účinkující:
Simon Trpčeski – klavír
PKF – Prague Philharmonia
Gabriel Bebeșelea – dirigent