Aktualizováno
Výběr z ohlasů v zahraničním tisku
Anna Netrebko triumfuje v salcburské inscenaci Trubadúra
Němá, nehybná a obrýlená sedí Anna Netrebko v modré úřední uniformě dozorčí v jakémsi muzeu. Teprve ve druhé scéně, při svém prvním výstupu jako Leonora, se oblékne do rudého historického kostýmu a začne zpívat. A zpívá úžasně, skoro jako by Giuseppe Verdi komponoval pro její současnou hlasovou kondici. Každý tón, který vydává, je akustická perla. Její soprán je tmavší, než býval, stále však lehký a ohebný pro dokonale čisté trylky a koloratury, disponuje také bez obtíží dramatickou energií, fascinuje přesnými nasazením a rovněž ovládáním dynamiky ve výškách až k pianissimu. K intenzitě hlasu nezaměnitelné barvy s velkým dynamickým rozpětím se druží také obrovská výrazová paleta.
Druhá hvězda inscenace, Plácido Domingo, který s Netrebko v prosinci minulého roku v Trubadúru jako hrabě Luna debutoval, s ní nedokáže držet krok. Baryton třiasedmdesátiletého pěvce chvílemi tremoluje, až je to na pováženou, pro roli má málo energie a krásou hlasu může upoutat jen občas.
Francesco Meli jako Manrico zdůrazňuje lyrické momenty role, a ty jsou velmi kultivované. Avšak kde se má opravdu projevit, jako ve strettě (Daniele Gatti ji hraje velice rychle), tam selhává.
Marie-Nicole Lemieux dokazuje, že Azucena nemusí dunět prsními tóny, může zpívat také velmi diferencovaně a jako ostatní využívá soustavně toho, že dirigent Daniele Gatti nesází na surovou pronikavost, s Vídeňskými filharmoniky doprovází velice diferencovaně.
Alvis Hermanis, režisér a scénograf v jedné osobě, umístil děj do obrazové galerie. Jeho úmysl spojit historii a současnost je ctihodný, koneckonců však lze říct, že se nevydařil.
(www.kleinezeitung.at – 10. 8. 2014)
***
Trubadúr v Salcburku. Netrebko jako frustrovaná dozorčí v muzeu
Anna Netrebkoje po krachu manželství s Erwinem Schrottem čerstvě zamilovaná a pěvecky v nejlepší formě. Její soprán bez kazu získal v poslední době poněkud temnější barvu a zní téměř ideálně pro lehčí dramatické role. Právě takovou rolí je Leonora ve Verdiho poněkud zmateném historickém dramatu, které režisér Alvis Hermanis přesadil z renesance do muzea starých mistrů. Netrebko hraje dozorčí, která se zamiluje do obrazu jakéhosi historického pěvce a ve svém snění se promění v jeho milou Leonoru.
Po každém delším výstupu, především po nesmrtelné árii D‘amor sull‘ali rosee, vybuchl aplaus. Na konci, po Leonořině dobrovolné smrti a po smrti jejího milého, trubadúra Manrica, jehož zabije jeho rival hrabě Luna, publikum přímo šílelo. Netrebko se poděkovala dívčím máváním a poslala polibek dirigentu Gattimu. Ačkoli se ovací dočkal i Plácido Domingo jako Luna, je třeba říci, že chvílemi vydával spíš řev než zpěv. Pěvecká hvězda, která ke konci kariéry přešla k barytonové poloze, už působí spíš svou fyzickou přítomností na jevišti a charismatem než hlasem.
(V blízkém Earlu stál téhož večera na jevišti José Carreras, někdejší Domingův partner z období „tří tenorů“, v opeře El Juez rakouského skladatele Christiana Kolonovitse, jejímž tématem jsou skutečné události Francovy diktatury. Před premiérou se rozneslo, že bude Carrerasovým rozloučením s jevištěm. Při tiskové konferenci však zpěvák na dotaz, kdy definitivně skončí, odpověděl vyhýbavě.)
Také od Francesca Meliho jako trubadúra Manrica se v Salcburku očekávalo víc. Jeho občas příliš ostrý hlas poskytoval málo tenorálního lesku. A „vysoké c“ proslulé árie Di quella pira – pokud to vůbec bylo c – bylo velmi nenápadné. Jako ostatně celý ansámbl účinkujících, včetně rutinovaně hrajících Vídeňských filharmoniků, hrál a zpíval v důsledku málo diferencovaného vedení Daniela Gattiho téměř stále příliš hlasitě a v napětí.
Angažování Lotyšana Alvise Hermanise, jehož jako režiséra objevil odcházející intendant Alexander Pereira, bylo vlastní koupí zajíce v pytli. Začátek byl temperamentní, s Netrebko jako sexuálně frustrovanou dozorkyní v muzeu v přísném modrém kostýmu a s neforemnými brýlemi. Vlastní děj opery se pak odehrává v jejím snu, v němž ožijí historické postavy vystavených obrazů.
Děj se tak proměnil v bohatě kostýmovanou „starou šunku“ à la Zefirelli, obloženou scénicky jakž takž se hodícími renesančními obrazy, klouzajícími bezhlesně prostorem. Při souboji Manrica s Lunou vidíme dva rytíře na koních, a když Leonora zpívá o lásce, je to hejno podobizen Madony. Pokud to všechno mělo být míněno ironicky, musel by Hermanis vytáhnout víc rejstříků. Takto to vypadá, jako by chtěl vykřesat z děje, obecně považovaného za málo srozumitelný, jakýs takýs smysl. Inscenaci tak ovšem schází jakýkoli dramatický spád.
A Netrebko může zpívat jakkoli krásně, skutečně k srdci to nejde. Možná proto byl ohlas tak rozdělený do skupin – ovace pro zpěváky, matný aplaus pro Gattiho a nějaké to bučení pro Hermanise.
(www.weser-kurier.de/news – 10. 8. 2014 – Georg Etscheit)
***
Verdiho Trubadúr jako pěvecká slavnost
Týdny beznadějně vyprodaný a při dnešní sobotní premiéře podle očekávání přijatý s jásotem – Salcburský festival může nového Trubadúra považovat za úspěch. Velkým, dlouhodobě vyzařujícím operním večerem se ale tento Il trovatore přece jen nestal, ačkoli se všem hudebníkům i sólistům – především Anně Netrebko – dostalo jednomyslných ovací.
Režisér Alvis Hermanis přenesl zmatený děj o pomstě a intrikách do jakéhosi muzea. Poskytuje to v řadě případů zajímavou perspektivu, a je to i esteticky pěkné. Některé scény však fungují jen za cenu násilí a leckde se libreto režijnímu konceptu vzpírá.
Vídeňští filharmonikové s Danielem Gattim prezentují nádherného Verdiho, ačkoli by souhra mezi orchestřištěm a jevištěm ještě nějakou tu zkoušku snesla. Ze sólistů nadchla právem nejvíc Leonora Anny Netrebko, zlatem zářící patina jejího hlasu je absolutně jedinečná. Po jejím boku titulní hrdina Francesco Meli s čistým tenorem, avšak menším zvukovým jasem. Marie-Nicole Lemieux byla vysokodramatickou, energickou Azucenou, zatímco u hraběte Luny Plácida Dominga už jsou slyšitelné hlasové kazy. Aplaus byl srdečný, ale skončil, jakmile se zatáhla opona.
(Tiroler Tageszeitung – 9. 8. 2014 – APA)
Salzburger Festspiele 2014
Giuseppe Verdi:
Il trovatore
Dirigent: Daniele Gatti
Režisér a scéna: Alvis Hermanis
Kostýmy: Eva-Maria Dessecker
Video: Ineta Sipunova
Světelný design: Gleb Filshtinsky
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Dramaturg: Ronny Dietrich
Wiener Philharmoniker
Členové Angelika-Prokopp-Sommerakademie der Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
(koprodukce Salzburger Festspiele Salcburk / Shanghai Grand Theatre Šanhaj)
Premiéra 9. srpna 2014 Grosses Festspielhaus Salcburk
Leonora – Anna Netrebko
Azucena – Marie-Nicole Lemieux
Ines – Diana Haller
Manrico – Francesco Meli
Il Conte di Luna – Plácido Domingo
Ferrando – Riccardo Zanellato
Ruiz / Un messo – Gerard Schneider
Un vecchio zingaro – Raimundas Juzuitis
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto Salzburger Festspiele / Forster
