Trubadúr ve vídeňské Volksoper

Výběr z ohlasů v zahraničním tisku

Solidní Trubadúr ve Volksoper 
Verdi syrový a srozumitelný Velká ukázka interpretačního výkladu či pěvecké vrcholy se sice nekonaly, dodán však byl Verdi syrový a srozumitelný. Na počátku stálo prokletí: paradoxně spočívalo právě nad rolí Azuceny, pronásledované jako čarodějka, neboť Janina Baechle i její alternantka onemocněly. Byla tu však Chariklia Mavropoulou, představitelka, která absolvovala německou štafetu této koprodukce s divadlem v Bonnu. Večer byl zachráněn.

Režisér Dietrich W. Hilsdorf sázel od začátku na jistotu. Plakativní a zmatený děj přenesl opticky do doby jubilujícího skladatele a servíroval ho jako stravitelná sousta – ovšem občas to vyvolávalo nechtěnou komiku. Například hraničí téměř s fraškou, když si zbožňovaná Leonora své ctitele, trubadúra Manrica a hraběte Lunu, poplete, ačkoli jsou jejich postavy tak příkře kontrastní. O maskách à la „Zorro mstitel“ ani nemluvě…

Posměšky však v druhé půli večera umlkly, nejpozději při pohledu na naturalistickou, vkusnou scénu Dietera Richtera. Mučení, smrt a osud přiměly také aktéry, aby odložili operní gesta z roku raz dva a směřovali k ucelenému dramatu. Dokonce i Stuart Neill v titulní roli dostal ze svého zpočátku spíše „troubícího“ trubadúra diferencované tóny.

Právě tak drsně, avšak pokud jde o řemeslo v pořádku, působil zbytek ansámblu, přičemž největší aplaus sklidila Mavropoulou, nejen za svůj pohotový záskok. Melba Ramos vytvořila silnou, a když bylo nutno, rovněž pohotově reagující Leonoru. Tito You jako hrabě Luna neměl vůči silné ženské složce mnoho co nabídnout, zato přinesl nejsubtilnější a nejméně přehnané herectví.

Celkovému dojmu odpovídal výkon orchestru: Verdiho partitura byla sice zahrána téměř bez kazů, vypadalo to však, jako by musel dirigent Enrico Dovico po představení ještě něco nutného vyřídit. Sbor na malém prostoru jeviště občas ztrácel nit, ale v lyrických okamžicích se zase našel.Trubadúru ve Volksoper se dá vyčítat nedostatek nápadů. Je to ovšem právě přímočarost bez ozdob, která produkci činí pochopitelnou a snesitelnou pro ty, kdo na operu často nechodí. Několik zabučení při premiéře tedy musí být přijato jako dobrá stará tradice.

(Salzburger Nachrichten  – 17. 11. 2013 – Apa)

***

Trubadúr: Tragika v rouše komična

Při pořádném orchestrálním trháku se Manrico zbaví mnišského oděvu a vyrazí k osvobození své zbožňované Leonory. Jeho rival hrabě Luna si – pokud jde o maskování – vymyslí něco ještě odvážnějšího: krucifix, který leží na zemi, zbavil Kristovy sochy. Teď si na něj lehá sám a přikryt plátnem, čeká na svou šanci.

Dopadne to však jinak, než si představoval (Manrico s Leonorou uprchnou), pročež si Luna sužován žalem nasadí na hlavu trnovou korunu. Jinde se sokové setkají v převlečení za Zorra mstitele – to je další komický okamžik inscenace Verdiuho Trubadúra z Bonnu, přeneseného do Volksoper.

Režisér Dietrich W. Hilsdorf (pomocný režisér Ralf Budde) bral tento zmatený příběh o šílené lásce a pomstě určitě vážně. Jeho přístup však má několik rozmarných scénických vykřičníků. Krom toho příliš zdůrazňuje sadismus vojenské kolektivní duše a také zneužití moci ukazuje jedině v hrubých rysech: jsou tu lidé držení v klecích a jako „přídavek“ ještě mučení. Znásilňuje se tu. A když na konci zalidní jeviště ještě vnitřně pošramocené bytosti, provokace se stupňuje: Manrico přijde o všechny prsty a jako dodatečné pokoření si musí nechat líbit, když mu na krk pověsí dětskou kytaru. Azucena, která ho vychovala, mu v této situaci stojí velmi nablízku, vidět ho však už nemůže, protože jí vypíchli oči.Působí to skurilně – operní parodie by to lépe nedokázala. A protože jinak vládne jen pustá scénická statičnost kostýmovaného večera árií, vyniká prvek nechtěně komického tím spíš. Celek tak nějak upomíná na němý film ze své rané fáze. Pokud budeme hledat nejnižší bod Verdiho roku, nemůžeme tuto anachronistickou verzi Verdiho obejít.

Hudební tvar je ovšem velmi přijatelný, ač jsme v to původně nedoufali. Janina Baechle musela Azucenu na poslední chvíli odříci. Ale Chariklia Mavropoulou (zpívala v bonnské produkci) byla náhodou ve Vídni. Projevila se nejen jako vokálně jistá a dramaticky impozantní, ale jako pomstychtivá tragédka obohatila inscenaci víc než její kolegové.

Všichni využívali – v rozdílné intenzitě – jako přednost, že se po nich nežádalo hlubší propracování postavy, ať už by toho byli či nebyli schopni. V rámci možností se Melba Ramos (Leonora) snažila o niternost – v prostoru mezi ušlechtilým salonem Verdiho doby a bezútěšnou zdí (scéna Dieter Richter). Vokálně se jí podařilo vyrovnat s rolí se ctí. Tito You (Luna) nedokázal ke svému ke krásně znějícímu hlasu připojit odpovídající herecký projev a Stuart Neill (Manrico) nabízel místo diferenciace jen sílu svého tenoru. Ovšem výšky tam byly všechny. Podivuhodně kompaktní výkon podal Yasushi Hirano (Ferrando).

Dirigent Enrico Dovico vedl orchestr k solidní službě Verdimu. Nejlépe zněl ve střední výrazové poloze. Exponovaná místa působila pochodově hřmotně, jemná naopak matně a postrádala energii. Objevily se však také úseky, z nichž dění na jevišti z instrumentální energie těžily. Hodně se tleskalo, několik zabučení platilo režii.

(Der Standard – 18.11 2013 – Ljubiša Tošić)

***

Hledá se režisér…

Trubadúr je požehnán velkolepou hudbou, strhujícími áriemi, duety a melodiemi vůbec, ale jeho děj je zkrátka neuvěřitelně zmatený. Manrico je trubadúr a miluje Leonoru, tu ale miluje, nebo aspoň po ní touží, také hrabě Luna. Manrico a Luna jsou navíc političtí protivníci, jako na potvoru také bratři, což přirozeně ani jeden netuší. Za všecko může cikánka Azucena, která se chce pomstít za smrt své matky způsobenou Lunovým otcem, a jednoho ze synů starého hraběte (Manrica) vychovala jako vlastního. Svoje vlastní dítě kdysi vrhla do ohně…

Laciná zábava
Proč je toto stručné převyprávění obsahu důležité? Protože Volksoper převzala z Bonnu inscenaci, která ničím, zhola ničím k příběhu nepřispěla, která postrádá jakoukoli ideu a děj ještě k tomu zesměšňuje. Ano, režisér Dietrich W. Hilsdorf chtěl jistě v obyčejné dekoraci na točně (Dieter Richter) vyprávět něco chytrého. Jen je otázka, co!

Dobrá, Azuceně se vypíchnou oči, Manrico přijde při mučení o prsty a ostatní dávají jasně najevo: Pozor – tohle je válka, jde o víru, o pomstu. Jako ve filmech z DEFA z padesátých let. Stojí se na rampě a zpívá, mezitím jsou nějaké (snaživé) interakce a trochu blasfémie. A když spolu bojují Luna a Manrico nad Leonořiným ložem na nože, je to všechno neúmyslně komické.

Výtečný záskok
Postarat se o účinek tedy zůstává na zpěvácích. Při premiéře se to podařilo zpěvačce, která představení zachránila pohotovým záskokem, Chariklii Mavropoulou (Azucena). Německo-řecká mezzosopranistka nahradila na poslední chvíli Janinu Baechle a (bez zkoušky) nadchla vokální intenzitou a vysoce dramatickým herectvím.

Čisté drama přinesli také sopranistka Melba Ramos jako Leonora a tenorista Stuart Neill jako Manrico. Jejich hlasy by obstály i v Arena di Verona; kultivované mezitóny bychom jim ale přece jen dovolili. Vokálně statečný, ale ještě ne v roli zcela jistý byl korejský baryton Tito You jako Luna. Menší partie byly obsazeny přiměřeně. Dirigent Enrico Dovico rozpoutal za pultem velmi dobrého orchestru zvukovou bouři – méně by mnohdy bylo více. Ale to nevadí, zkouškou ohněm Volksoper s Trubadúrem prošla.(www.kurier.at – 16. 11. 2013 – Gert Korentschnig) 

***

Verdiho Il trovatore v originálním jazyce, ale neoriginálně tuhý, scénicky mezi realismem a nechtěnou komikou

Režijní tým se odhodlal vyjít na scénu teprve se zpožděním – ve chvíli, kdy přísnější přátelé opery už byli na cestě k šatnám. Na premiéru byly projevy odmítnutí i souhlasu chabé – příznačné pro celkově lenivé, scénicky i hudebně pracně odvedené představení; aplaus sice diferencovaný, ale vyzněl spíš zdvořile než nadšeně. S jednou výjimkou, a tou byla Azucena. Janina Baechle musela pro nemoc odříci, alternantka odpadla už dříve. Protože však má Volksoper „vždycky štěstí“, jak to formuloval ředitel Robert Meyer, byla tu ještě Chariklia Mavropoulou. Mezinárodně žádaná německo-řecká mezzosopranistka zaskočila bez zkoušky – a promptně vytvořila nejjistější, nejvyprofilovanější výkon večera, za což sklidila srdečné uznání.

S odvahou a štěstím rozezněla ve všech polohách kov svého ohebného hlasu a doplnila jej intenzivním herectvím. Bez škrtů se jí to ovšem mohlo podařit jen proto, že zpívala v březnu minulého roku v premiérovém obsazení této produkce v Bonnu. Nyní, po přenesení do Vídně, má Trubadúr zaplnit podivuhodnou mezeru v repertoáru. Verdiho populární opera se může ve Volksoper ohlédnout na dlouhou, před padesáti lety zrušenou německojazyčnou provozovací praxi. Inscenace Istvána Szábose z roku 1993, odehrávající se v poválečných troskách, zmizela z hracího plánu před třinácti roky. Teprve v letošním Verdiho roce se Trubadúr objevil při Wiener Festwochen; výklad Philip Stölzla, vycházející z komiksu a popartu bude přespříští týden obnoven v Berlíně – s Netrebko a Domingem (jako Lunou).

Na hranici směšnosti
Režijní duo Dietrich W. Hilsdorf a Ralf Budde na to šli jinak. Pro ně nemůže být nic dost realistické, příběh tedy přenesli na začátek 20. století (scéna Dieter Richter) – s asociacemi na inkvizici a španělskou občanskou válku včetně nejkrutějšího mučení. Avšak vážná snaha se často zvrhávala v nechtěnou komiku (když se Luna a Manrico objeví u Leonory v maskách mstitele Zorra) nebo obyčejnou nelogičnost. Pomatená Azucena je zřejmě vězněna opakovaně; Manrico, který se s námahou belhá o berlích, může do dveří cely najednou vstoupit bez problémů – milovanou zachrání a na kulhání zapomene. Když se zastaví čas, například při Manricově zastaveníčku, nebo když začíná Leonora popadající dech melodii druhého finále, je režijní vedení postav, které právě nezpívají, téměř na hranici směšnosti.

Abychom byli spravedliví, po přestávce je to o něco lepší – ale jen o málo. Navíc chtějí Hilsdorf a Budde divákům pomoci prosekat se houštím děje. Čtyři díly (tedy dějství) nesou názvy jako u Verdiho, každý z osmi obrazů je uveden nadpisem promítaným na mezioponu, a pak na konci prvního (Souboj) i čtvrtého dílu (Cikánčin syn) uvidíme, co přijde dál: Manrico se zděsí, že by měl Lunu zabít – a po strettě je okamžitě zatčen sborem (který dobře zpívá).

Můžeme to hodnotit jako vstřícné vůči divákovi, ale přísně vzato to jde proti dílu: Verdiho dramaturgie překvapuje publikum naprosto záměrně, bez ohledu na to, že je jeho koncept hlavním důvodem často citované nesrozumitelnosti libreta. Namísto logicky rozvíjeného příběhu nastupuje roztěkaně působící, avšak nikde nepřerušené řetězení emocionálních stavů a vrcholů, prázdná místa se zaplňují jako dodatečná informace – vládne zde dramatický efekt.Bohužel i hudební složka představení splnila nároky jen velmi nedostatečně, především vinou dirigenta Enrica Dovica. Otevřel sice několik škrtů a držel se poslušně partitury místo tradice, avšak planoucí oheň Verdiho doprovodných figur se zejména před přestávkou neustále ztrácel v rozmazané těžkopádnosti.

Hlasy: spíš přibrzděné než nosné
K tomu přistoupil ještě sklon k emfatickému projevu zpěváků, jaký nevznikal přirozeným vychutnáním frází, nýbrž působil strnule a naučeně. Hlasy byly spíš přibrzděné než nosné. Slyšeli jsme to u Melby Ramos, která se s Leonorou potýkala statečně, ačkoli jí schází rozhodné kvantum vokální virtuozity, a u debutanta na této scéně Stuarta Neilla: všecko hrdinné, i Di quella pira, absolvoval zeširoka proudícím tenorem bez zaváhání, noblesu a poezii nám však těžkotonážní zpěvák zůstal často dlužen. Za spolehlivým Ferrandem Yasushiho Hiranose zůstal nakonec snaživě se namáhající a skoro každý tón dotahující Luna Tito You. Úspěchy vypadají jinak.Giuseppe Verdi: 
Il trovatore
(Trubadúr)
Dirigent: Enrico Dovico
Režisér:  Dietrich W. Hilsdorf 
Pomocný režisér: Ralf Budde
Scéna: Dieter Richter
Kostýmy: Renate Schmitzer
Sbormistr: Thomas Böttcher
(koprodukce Volksoper Vídeň / Theater der Bundesstadt Bonn)
Premiéra 16. listopadu 2013, Volksoper Vídeň

Graf Luna – Tito You
Ferrando – Yasushi Hirano (alt. Petar Naydenov)
Leonora – Melba Ramos (alt. Irina Oknina / Kristiane Kaiser)
Ines – Eva Maria Riedl / Renate Pitscheider
Manrico – Stuart Neill (alt. George Oniani)
Ruiz – Christian Drescher / David Sitka
Azucena – Chariklia Mavropoulou (alt. Janina Baechle / Alexandra Kloose)

www.volksoper.at

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto Barbara Palffy