Mnoho tváří osudové ženy

Česká taneční scéna se může pochlubit řadou zavedených souborů současného tance a fyzického divadla, jejichž práce má přesah do zahraničí. Jedním z nich jsou NANOHACH, uskupení, které v roce 2014 oslaví deset let existence a už letos na podzim si jako dárek nadělili festival, na kterém se objevují některé z jejich úspěšných inscenací. Pod názvem NANOHACH česky probíhá postupně v Ostravě, Praze a Jihlavě, kde skončí 26. listopadu, na programu jsou klasická představení a site specific projekty. V Praze se v rámci festivalu mimo jiné konala 18. listopadu v divadle Ponec premiéra nové choreografie Flashed by.Její autorkou je choreografka Lenka Flory, jejíž jméno je spojeno především s působením v souboru Deja Donne. Tanečně herecké sólo pro Leu Švejdovou, jež je rovnocennou spoluautorkou, je intimním náhledem na způsob nazírání ženy a ženskosti. Zkoumá, „jakým způsobem zůstávají osudy heroických žen vepsané v obecné paměti běžných žen, anebo také jak je každá žena hrdinkou i ve svém běžném životě, který přepsán do románové-jevištní formy je vždy heroický. Hodinová performance otevírá na téma několik pohledů, které jsou spíše výtvarnými než tanečními sondami a hereckou akcí.

Reklama

Hlavní hrdinku autorka jako umělkyni neukrývá do zákulisí a šál, naopak jsme jako diváci svědky nejen dění na jevišti, jež je definováno osvětlením a nevelkou projekční plochou, ale sledujeme také zvukaře a osvětlovače za jejich pulty a nahlížíme do pomyslné šatny ústřední protagonistky. Během představení se díváme na převleky, nezůstává nám skryto nic z tvorby vizuálních efektů, „na place“ panuje čilá komunikace. Tento pohled je plnohodnotnou součástí inscenace – umělkyně v zákulisí, umělkyně na scéně, žena v pozici umělkyně, to jsou určité roviny, které se tu prolínají a střetávají.

Samotné vystoupení sestává ze čtyř částí, které lze ohraničit. Odděluje je mimo jiné smršť záblesků, fotografií a krátkých filmových sekvencí, které se valí na diváka s intenzitou, jež ho nutí zavírat oči. Oslnění bleskem nemůže už být vyjádřeno jasněji. Ale v opakování sekvencí je nepochybný systém, jasným motivem je například šátek, s nímž si pohrávají poryvy větru.

Tanečnice před nás nejprve předstoupí v jednoduchých bílých šatech jako jemná a nevinná bytost, jež na divadelní prkna snad ani nepatří. Je zosobněním křehkosti, ale v jejím nitru také doutná život, jejž dosti sugestivně naznačuje projekce ohně na lemu jejích šatů, aby jím nakonec byla symbolicky zachvácena zcela. Máme před sebou bezpochyby odkaz na archetyp mučednice.

Setkáme se i s ženou, která kvete životem, a květované jsou i její šaty, z nichž postupně strhá všechny obrázky růží, aby se probojovala zpět k nevinnosti, zbavila se nepotřebného oděvu a nechala ze svého nitra vyklíčit nový život. Je zde ještě žena živel, žena umělkyně v rudých šatech, která energicky rozhrnuje oceán života, staví se do světel reflektorů a vystavuje se obdivu. Je ale ona tou hlavní hrdinkou, když zjevně zažívá i zcela všední chvíle nudy a netrpělivosti, když o přestávce mezi výstupy marně volá na mobilu číslo, jež se nehlásí?

Nebo je největší hrdinkou žena, jež veškerý půvab zahalila do vrstev šatů a šátku, aby vzdorovala podzimní plískanici? Nemůže tančit, jen lehce postupovat vřed nečasu navzdory, zatímco za ní se rozvíjí zrcadlově symetrická projekce listí hnaného větrem, a její šat rozevlávají asistenti pomocí tenkých provázků. Stále nám dávají najevo, že jsme na divadle a provokují divákovu touhu po iluzi bez vysvětlování. Žena z lidu, jež se opovažuje být umělkyní, musí čelit obvinění z rozvracení vlastní rodiny. Šíp však nezasáhl postavu, ale její interpretku, která po delší pauze definitivně odchází…

Z tanečního hlediska se inscenace drží jednoduchých opakovaných prvků, poskoků na místě, švihů a pohybů paží, chůze i úplné nehybnosti. Interpretka je ve stálém očním kontaktu s diváky, je zjevné, že soustředit se máme na postavu a její symbolické polohy, protože je pohybová složka potlačena a ustupuje nejen ústřední postavě, ale také projekci. Lea Švejdová je přesvědčivou herečkou, ale představení by určitě sneslo i dynamičtější taneční sekvence. Zdá se, že odpověď na otázku, která žena je tím pravým zpodobením hrdinství, není možné naleznout, neboť každá hrdinka jeviště, historie či literatury je ženou a každá žena nese ve svém denním údělu stopy hrdinství.

Inscenace Flashed by je určena divákovi, který bezpodmínečně přistoupí na pravidla hry. Přijme koncept, je ochoten nechat inscenátory, aby si zahrávali s jeho pozorností a zkoušeli jeho trpělivost. Jeho smysly jsou chvíli atakovány, chvíli napínány v očekávání. Diváci jsou sice před vchodem do sálu varováni, že projekce využívá princip stroboskopu, přesto je sama o sobě na hraně únosnosti pro zrak. Představení je náznakem a námětem, jehož smysl si každý musí dotvořit sám.


Hodnocení autorky recenze: 70 %

Flashed by
Koncepce, scénografie, choreografie a režie: Lenka Flory.
Tvorba, choreografie, interpretace: Lea Švejdová
Videopráce/film: Barbara Schröer (SRN)
Hudební a zvuková spolupráce: Michal Vaniš
Autor textu a hlas ze záznamu: Jeník Burian
Světelný design: Jan Beneš
Kostýmy: Mariana Novotná
Premiéra: 18. listopadu 2013 Divadlo Ponec Praha

www.nanohach.cz
www.divadloponec.cz

Foto Vojtěch Brtnický 

Hodnocení

Vaše hodnocení - Flory/Švejdová: Flashed by (NANOHACH Praha)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na