Trubadúr ve vídeňské Volksoper

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Výběr z ohlasů v zahraničním tisku

Solidní Trubadúr ve Volksoper 
Verdi syrový a srozumitelný Velká ukázka interpretačního výkladu či pěvecké vrcholy se sice nekonaly, dodán však byl Verdi syrový a srozumitelný. Na počátku stálo prokletí: paradoxně spočívalo právě nad rolí Azuceny, pronásledované jako čarodějka, neboť Janina Baechle i její alternantka onemocněly. Byla tu však Chariklia Mavropoulou, představitelka, která absolvovala německou štafetu této koprodukce s divadlem v Bonnu. Večer byl zachráněn.

Režisér Dietrich W. Hilsdorf sázel od začátku na jistotu. Plakativní a zmatený děj přenesl opticky do doby jubilujícího skladatele a servíroval ho jako stravitelná sousta – ovšem občas to vyvolávalo nechtěnou komiku. Například hraničí téměř s fraškou, když si zbožňovaná Leonora své ctitele, trubadúra Manrica a hraběte Lunu, poplete, ačkoli jsou jejich postavy tak příkře kontrastní. O maskách à la „Zorro mstitel“ ani nemluvě…

Posměšky však v druhé půli večera umlkly, nejpozději při pohledu na naturalistickou, vkusnou scénu Dietera Richtera. Mučení, smrt a osud přiměly také aktéry, aby odložili operní gesta z roku raz dva a směřovali k ucelenému dramatu. Dokonce i Stuart Neill v titulní roli dostal ze svého zpočátku spíše „troubícího“ trubadúra diferencované tóny.

Právě tak drsně, avšak pokud jde o řemeslo v pořádku, působil zbytek ansámblu, přičemž největší aplaus sklidila Mavropoulou, nejen za svůj pohotový záskok. Melba Ramos vytvořila silnou, a když bylo nutno, rovněž pohotově reagující Leonoru. Tito You jako hrabě Luna neměl vůči silné ženské složce mnoho co nabídnout, zato přinesl nejsubtilnější a nejméně přehnané herectví.

Celkovému dojmu odpovídal výkon orchestru: Verdiho partitura byla sice zahrána téměř bez kazů, vypadalo to však, jako by musel dirigent Enrico Dovico po představení ještě něco nutného vyřídit. Sbor na malém prostoru jeviště občas ztrácel nit, ale v lyrických okamžicích se zase našel.Trubadúru ve Volksoper se dá vyčítat nedostatek nápadů. Je to ovšem právě přímočarost bez ozdob, která produkci činí pochopitelnou a snesitelnou pro ty, kdo na operu často nechodí. Několik zabučení při premiéře tedy musí být přijato jako dobrá stará tradice.

(Salzburger Nachrichten  – 17. 11. 2013 – Apa)

***

Trubadúr: Tragika v rouše komična

Při pořádném orchestrálním trháku se Manrico zbaví mnišského oděvu a vyrazí k osvobození své zbožňované Leonory. Jeho rival hrabě Luna si – pokud jde o maskování – vymyslí něco ještě odvážnějšího: krucifix, který leží na zemi, zbavil Kristovy sochy. Teď si na něj lehá sám a přikryt plátnem, čeká na svou šanci.

Dopadne to však jinak, než si představoval (Manrico s Leonorou uprchnou), pročež si Luna sužován žalem nasadí na hlavu trnovou korunu. Jinde se sokové setkají v převlečení za Zorra mstitele – to je další komický okamžik inscenace Verdiuho Trubadúra z Bonnu, přeneseného do Volksoper.

Režisér Dietrich W. Hilsdorf (pomocný režisér Ralf Budde) bral tento zmatený příběh o šílené lásce a pomstě určitě vážně. Jeho přístup však má několik rozmarných scénických vykřičníků. Krom toho příliš zdůrazňuje sadismus vojenské kolektivní duše a také zneužití moci ukazuje jedině v hrubých rysech: jsou tu lidé držení v klecích a jako „přídavek“ ještě mučení. Znásilňuje se tu. A když na konci zalidní jeviště ještě vnitřně pošramocené bytosti, provokace se stupňuje: Manrico přijde o všechny prsty a jako dodatečné pokoření si musí nechat líbit, když mu na krk pověsí dětskou kytaru. Azucena, která ho vychovala, mu v této situaci stojí velmi nablízku, vidět ho však už nemůže, protože jí vypíchli oči.Působí to skurilně – operní parodie by to lépe nedokázala. A protože jinak vládne jen pustá scénická statičnost kostýmovaného večera árií, vyniká prvek nechtěně komického tím spíš. Celek tak nějak upomíná na němý film ze své rané fáze. Pokud budeme hledat nejnižší bod Verdiho roku, nemůžeme tuto anachronistickou verzi Verdiho obejít.

Hudební tvar je ovšem velmi přijatelný, ač jsme v to původně nedoufali. Janina Baechle musela Azucenu na poslední chvíli odříci. Ale Chariklia Mavropoulou (zpívala v bonnské produkci) byla náhodou ve Vídni. Projevila se nejen jako vokálně jistá a dramaticky impozantní, ale jako pomstychtivá tragédka obohatila inscenaci víc než její kolegové.

Všichni využívali – v rozdílné intenzitě – jako přednost, že se po nich nežádalo hlubší propracování postavy, ať už by toho byli či nebyli schopni. V rámci možností se Melba Ramos (Leonora) snažila o niternost – v prostoru mezi ušlechtilým salonem Verdiho doby a bezútěšnou zdí (scéna Dieter Richter). Vokálně se jí podařilo vyrovnat s rolí se ctí. Tito You (Luna) nedokázal ke svému ke krásně znějícímu hlasu připojit odpovídající herecký projev a Stuart Neill (Manrico) nabízel místo diferenciace jen sílu svého tenoru. Ovšem výšky tam byly všechny. Podivuhodně kompaktní výkon podal Yasushi Hirano (Ferrando).

Dirigent Enrico Dovico vedl orchestr k solidní službě Verdimu. Nejlépe zněl ve střední výrazové poloze. Exponovaná místa působila pochodově hřmotně, jemná naopak matně a postrádala energii. Objevily se však také úseky, z nichž dění na jevišti z instrumentální energie těžily. Hodně se tleskalo, několik zabučení platilo režii.

(Der Standard – 18.11 2013 – Ljubiša Tošić)

***

Hledá se režisér…

Trubadúr je požehnán velkolepou hudbou, strhujícími áriemi, duety a melodiemi vůbec, ale jeho děj je zkrátka neuvěřitelně zmatený. Manrico je trubadúr a miluje Leonoru, tu ale miluje, nebo aspoň po ní touží, také hrabě Luna. Manrico a Luna jsou navíc političtí protivníci, jako na potvoru také bratři, což přirozeně ani jeden netuší. Za všecko může cikánka Azucena, která se chce pomstít za smrt své matky způsobenou Lunovým otcem, a jednoho ze synů starého hraběte (Manrica) vychovala jako vlastního. Svoje vlastní dítě kdysi vrhla do ohně…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Il trovatore (Volksoper Vídeň)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (2) “Trubadúr ve vídeňské Volksoper

  1. Trubadúra jsem ve Volksoper viděl 22.11., místo Janiny Beachle zpívala Alexandra Kloose, Ferranda Petar Naydenov v indispozici. Stuart Neill občas více vykřikoval než zpíval. Režie představení na mne působila jako exhibice sadistického úchyla – s bičováním, strháváním nehtů…Pochopím to, když to nejde proti textu, ale např. proč Luna trápí Leonoru, která má zavázané oči (mimochodem – aby přes pásku viděla na dirigenta, má v místě očí jakési bouličky – celek vypadá jako žába, alespoň ze 4.řady) a pak je náhle překvapen její přítomností. Obvyklý dotaz Manrica: “Matko, proč nespíš?” působí směšně – Azucena má vypíchnuté oči, takže později ani nemůže poslechnout Lunu: “Hleď, tam jde na smrt”. Proč drží Azucenu pod zámkem v jakési cele i cikáni? Proč chodí Ruiz v ženském přestrojení? Na mne představení působilo v celkovém dojmu spíše jako parodie.

Napsat komentář