Týden Moravského podzimu

Moravský Český den

Český den, koncert k devadesátému pátému výročí vzniku samostatného československého státu, kvintet a nonety. Druhý festivalový den tedy však první festivalově jasně sub-tematický. Kdo se předem nepodíval do programu, fialový lokaj a dívka v moravském kroji vítající „po česku“ chlebem a solí, jistě nenechají nikoho na pochybách. Chuť vynikajícího pečiva po čas první poloviny koncertu dlouze sládne v ústech. Úvodní Kvintet D dur op. 42 z pera Zdeňka Fibicha, zahraný s velkou mírou preciznosti, však proti celé váze koncertního večera nadmíru romantický. Proti samotnému kusu samozřejmě nelze nic namítnout, jeho přítomnost v programech je velmi ojedinělá, retrospektivně ovšem dojem zůstal takový.

Tuto náladu ovšem velmi jasně rozčísla Hábova Fantazie č. 1. Romantický patos byl nahrazen obrovskou měrou koncentrovanosti nyní již celého noneta. Brilantní práce s dynamikou se v celkovém nasazení skladby změnila ve velmi silný tok, který byl posluchačsky velmi přehledný a proto citelný.

Passer Cattuli pak přesně navazoval bravurně vypracovaný počátek první půle. Noneto nepolevilo nic ze své snahy udolat velmi na škodu nenaplněný sál. Sólové pasáže byly udržovány v perfektním hudebním napětí stejně pevně jako celé věty. Jednotlivé pauzy mezi nimi pak působily přesně akorát pro vypuštění zadrženého dechu. To vše umocněno neustávajícím elánem a vtipem Richarda Nováka. Závěrečný Nonet č. 2 Bohuslava Martinů oproti tomu představoval jistou dávku hudebního odlehčení. V žádném případě snad v rámci jakéhokoliv úpadku výkonnosti či náročnosti, leč kompaktnost obsahu vzhledem k inspiračnímu tématu lidové písně tvořila perfektní závěr pro perfektní druhou polovinu večera.Úspěch měsíčního pierota

Vidět Besední dům praskat ve švech bylo velmi příjemné. Nešlo ani tak o kontrast návštěvnosti vůči předešlému večeru jako o opravdový problém s hledáním byť jednoho volného místa. Samotného mě tedy zajímalo, jak budou jednotlivá díla, dnes pro mě nevhodně nazývaných klasiků, přijímána.

Celým večerem plynul velmi jednotný dojem precizní práce. Opravdu práce ve smyslu představy domu rostoucího od základů. Ensemble Lumineux pod uměleckým vedoucím Petrem Pomklou šla práce doslova od ruky. Názorná ukázka Debussyho pozdního stylu v podobě Sonáty pro flétnu, violu a harfu velmi působivě představila večer děl z počátku minulého století. Silný hudební prožitek provázel všemi třemi částmi skladby, v níž zvukově dominovala harfenistka Ivana Dohnalová. Po zbytečně zdlouhavé přestavbě přichází na řadu Maurice Ravela. Od samotného začátku vládne perfektní intonace v souzvucích. Zvukově opravdu celkově podmaňují sál Besedního domu. V brilantních dynamikách vedoucím napětí skladby až k dokonale snovému harfovému sólu. A na závěr opět ty krásně ostré a nekompromisní smyčce, které nadchly už z počátku.Pomyslná představa stavějícího se domu se v rámci titulní Schoenbergovy skladby mění spíše na stoletý chrám. Obdivovaný na jedné straně jako respektovaná památka, stejně jako na druhé straně stojící první setkání. Ansámbl pod taktovkou Pavla Šnajdra mě potěšil zejména v hudebním vystižení emocionální duality tohoto díla a to v žádném zbytečně transparentní podobě. Citlivě. Zhudebněné Giraudovy básně pěvecky ztvárnila Irena Troupová. O deklamačním stylu sprechtgesang toho bylo napsáno již mnoho a ač první myšlenky tíhly k chvále na výborně zvládnutou řemeslnou práci, nejde se pouze s tímto spokojit. Obtížně dokonalý výsledek podání totiž přiléhá vždy jen zpěvačce. A ten dopadl, stejně jako celý tento večer, opět na výbornou.

Kremerata Baltica, Mario Brunello, pátos 19. a 20. století

V stredu večer poslucháči zaplnili skoro každú jednu stoličku v koncertom sále Besedného domu. Verdi a Rossini sú na programe zjavným lákadlom. Nič to nemení na fakte, že počas koncertu podal brilantný interpretačný výkon komorný súbor Kremerata Baltica, pozostávajúci z mladých profesionálnych hráčov z prevažne pobaltských štátov. Pod vedením talianskeho dirigenta Mario Brunella, ktorý sa predstavil ku koncu programu aj ako sólista violončelista, predviedli naozaj presvedčivý výkon. Na hráčoch bolo vidieť jednak nadšenie z repertoáru, ktorý pretvárajú do zvukovej podoby, ako aj nadšenie zo spolupráce s touto výraznou dirigentskou osobou. Úsmevy, vzájomné pohľady a nasadenie sa proste nedalo prehliadnuť. Z takéhoto presvedčivého výrazového prejavu by si nejeden profesionálny interpret mal brať príklad. To zas nič nemení na fakte, že samotný program, síce kvalitne dramaturgicky poňatý, avšak miestami až príliš poplatný publiku. O tom trochu viac za chvíľu. Po dlhšom príhovore k jednotlivým opusom a oznámení a prehodení pôvodného programu sa začalo naozaj pútavo. Menej známy, avšak za pozornosti hodný (minimálne v rámci programu), pôvodom poľský skladateľ Moisej Samuilovič Vajnberg či Mieczysław Weinberg a jeho Druhá sinfonietta pre sláčiky a tympany večer rozprúdili naozaj z ostra. Autor, dlhodobo žijúci na území dnešného Ruska, ktorý sa poznal mimo iného aj s Dmitrijom Šostakovičom, patrí do vlny neoklasických skladateľov 20. století ovplyvnených preslávenejšími osobnosťami. V tejto trojdielnej kompozícii bol vplyv ruskej hudby značný, predovšetkým v pomerne tvrdom expresívnom výraze a prevažne modalitnom cítení. Po tomto relatívnom osviežení sme sa presunuli o storočie dozadu. Guiseppe Verdi a Gioacchino Rossini sú skladatelia známi vďaka svojmu opernému repertoáru. To im však nezabránilo aby sa venovali aj hudbe čisto inštrumentálnej, ktorá ich doménou rozhodne nebola. Sláčikový kvartet e moll (verzia pre sláčikový orchester) z pera Verdiho pred prestávkou a po nej Sonata a quattro č. 6 D dur La tempesta a Une Larme (Slza) z pera Rossiniho boli predvedené precítene a s adekvátnym pátosom k hudbe romantického obdobia. Ich zaradenie jasne napĺňa dramaturgiu festivalu.  Predovšetkým bolo zaujímavé vypočuť si nie typickú tvorbu typických predstaviteľov európskej tradície. Všetko to však spelo ku koncu programu až k prehnanej teatrálnosti a postupne otravným gestám oslavovaného maestra, ktorý by mal byť dnes fenoménom prekonaným. Posledné až ukážkové post minimalistické dielo stále žijúceho taliana Giovanniho Sollima mohla zaujať neskúsenejšieho, skúsenému mohla pripomínať nenápaditú skôr pre publikum koncipovanú filmovú tvorbu pre efekt. Keď sa k nej pridali ešte dve zbytočné prídavky vytváralo všetko až silenú atmosféru. Škoda prehodenie programu a teda gradácii k takémuto „vrcholu“. Presvedčiť a zaujať to zjavne dokázalo.

Alexei Lubimov, Vladimir Tarasov, Claude Debussy

Claude Debussy, pre niekoho nezaujímavý, pre niekoho práve naopak. Rozhodne autor nepopierateľných kvalít preslávený aj vďaka svojej klavírnej tvorbe. Po prvý krát som mal možnosť si vypočuť výber z jeho Prelúdií a to hneď aj z prvej aj druhej knihy (vyriešené dvomi číslami v programe ako prakticky podaná informácia). Vypočuť si tento cyklus v podaní rytmicky a výrazovo pedantného a vynikajúceho klaviristu Alexeia Lubimova osvetleného jedným reflektorom bolo nezabudnuteľné. Vo mne to zanechalo obrovský dojem a mal som napnuté uši počas celej prvej polovice. V druhej polovici sa so sólovej hry stala hra v dvojici. Pridal sa Vladimir Tarasov na bicích nástrojoch. Tu sa jednalo o postmodernistickú úpravu už známeho a overeného materiálu a jeho následná dekonštrukcia. To však reálne znamenalo iba obohatenie Debussyho Prelúdií o inštrumentáciu bicích a značné spomalenie. Nápad nijak prevratný, závislý na prevedení. Z hry Tarasova boli cítiť vplyvy jazzu, ktoré neboli vždy na mieste. Pri ponúknutom zvukovom spektre, na dnešné pomery nijak prevratnom (pre mňa osobne, ktorý som sa s týmto mal možnosť stretnúť aj prakticky v rámci workshopov), je dôležité práve využitie v kontexte skladby. Dnes už tieto prvky samotné neprekvapia. Nijak nápadito dramaturgicky v rámci cyklu rozvrhnuté a po chvíli naozaj otravné, boli sklamaním aj pri menách takého rozmeru. Jednoducho konštrukcia u mňa nad deštrukciou vždy bude dominovať.  Teším sa, ale na tie výnimky potvrdzujúce pravidlo.Isha Trio

Opustit alespoň na chvilku velké koncertní sály a vidět noční rozsvícené Brno zpoza skel Skleněného pokoje velmi příjemně navazovalo na atmosféru klidu, která se vždy přikrádá s víkendovým časem. Hostem vily Tugendhat byla tentokrát Brnu známá trojice někdejších studentek JAMU Isha trio. Repertoárově velmi široký večer započala skladba Was Gott tut, das ist wohlgetan Johanna Sebastiana Bacha. Příchod tria na sebe nechal více či méně náležitě čekat a poté se publiku představil ve svých typických kostýmech. V žádném případě se zde nebudu rozepisovat ohledně vkusu, ovšem celkově mi takto zvolený úbor jen dokresloval zbytečný patos, klišé a teatrálnost, vynořující se po čas celého večera. Prostor Skleněného pokoje, kde se koncert odehrával, rovněž stál proti dokonalému zážitku. Byť navrhnut a postaven úžasně, akustika zde vzala za své a zejména dynamicky výraznější místa v sopránu Lucie Rozsnyó působila velmi nepříjemně, stejně jako občasná ozvěna. Paradoxně výborně působil klavír, který zněl v krátké akustice opravdu velmi cembalově. Oproti tomu flétna intonačně místy opouštěla dané období směřujíc jej dojmově k jazzu. Dalším nešvarem byly i nevkusně dlouhé pauzy mezi jednotlivými kusy, ubíralo to na pozornosti stejně jako na chuti neustále znovu tleskat při neustálých odchodech a příchodech jednotlivých vystupujících.Výber dvoch piesní z cyklu Písně dcery siónské a to Psalm a Jirej Adonaj nás preniesli do tichšieho, zvukovo novšieho sveta. Piesne v duchu jazzovej harmónie už sedeli triu viac. Vzhľadom na participáciu skladateľky, ako jednej z predstaviteliek večera, dokázali vystihnúť atmosféru skladby akurátne. O nič špeciálne sa však nejednalo. Ďalším tunajším autorom bol muzikológ a skladateľ Miloš Štědroň. V jeho tvorbe je vždy cítiť a počuť spájanie starého. Tento eklektický spôsob sa prejavuje aj v cykle 2 texty různě komponovaného priamo pre toto zoskupenie. Sedem miniatúr na text básne Georga Trakla Rondel a troch posledných slov Kafkovho Procesu Wie ein Hund (Ako pes) boli pestré, krátke, výstižné a s prídavkom humoru. Špecifická farba hlasu speváčky v tomto novšom repertoári vyznievala omnoho podarenejšie, aj keď v dynamicky silných pasážach bola predsa len občas nepríjemná a ak by v takom komornom priestore trochu ubrala určite by to nevadilo. Artikulovala zreteľne čo je pri piesňach naozaj dôležité. Celkovo bolo jasne cítiť špecializáciu tria na súčasnú hudbu. Luciano Berio a jeho Quattro canzoni popolari aj napriek nespočetným rozdielom predsa len trochu pripomínal predošlú prácu. Tu sa však nemôžeme čudovať, keďže sa jedná o úpravy ľudových textov. Predposledným uvádzaným kusom bol Der Zauberlehring Györgi Ligetiho. Klavírny kus podala Sára Žalčíková skvelo a pre mňa to bol jeden z najpodarenejších výstupov večera vo vile. Na koniec Ancient Stories brnenského skladateľa a rektora JAMU, Ivo Medka. Kompozícia najbohatšia na rôzne netradičné techniky a spôsoby hrania ponúkla širokú škálu zvukov a procesuálne myslenie tohto autora vytvorilo veľmi kompaktný celok. Zaujímavé bolo, že orálne extended techniky išli o čosi lepšie flautistke Jane Pavlíčkovej. Skladba triu, myslím si, naozaj sadla a osobne mi ani nevadili vypnuté svetlá a trochu teatrálnosti navonok.

Po dlhom týždni sa môžeme tešiť na festivalový Poľský víkend.
*** 

Moravský podzim 2013

Český den
Koncert k 95. výročí vzniku samostatného československého státu
Kvintet a nonety
Dechové kvinteto Phoenix
Richard Novák (bas)
Pavel Wallinger (housle)
Petr Pšenica (viola)
Pavel Šabacký (violoncello)
Miloslav Jelínek (kontrabas)
Dana Drápelová (klavír)
28. října 2013 v 19.30 Besední dům Brno

program:
Zdeněk Fibich: Kvintet D dur op. 42
Alois Hába: Fantazie č. 1 op. 40 ve dvanáctitónovém systému
Jan Novák: Passer Catulli pro bas a noneto
Bohuslav Martinů: Nonet č. 2 H 374

***

Měsiční Pierot
Ensemble Lumineux
Dirigent: Pavel Šnajdr
Umělecký vedoucí Petr Pomkla (flétna)
František Kantor (pikola)
Irena Troupová (zpěv)
Lukáš Daňhel (klarinet)
Ivana Frajtová (housle)
Lenka Koplová (housle)
Julián Veverica (viola)
Pavel Šabacký (violoncello)
Radim Pančocha (klavír)
Ivana Dohnalová (harfa)
29. října 2013 Besední dům Brno

program:
Claude Debussy: Sonáta pro flétnu, violu a harfu
Maurice Ravel: Introdukce a Allegro pro harfu, flétnu, klarinet a smyčcové kvarteto
Arnold Schönberg: Pierrot lunaire

***

Kremerata Baltica
Dirigent: Mario Brunello (violoncello)
Kremerata Baltica
30. října 2013 Besední dům Brno

program:
Gioachino Rossini:
– Sonata a quattro č. 6 D dur „La tempesta“
– Une larme, téma a variace pro violoncello a smyčce
Giovanni Sollima: Viaggio in Italia (výběr ze suity)
Moisej Vajnberg: Sinfonietta č. 2
Giuseppe Verdi: Smyčcový kvartet e moll (úprava pro smyčcový orchestr)

***

Lubimov / Tarasov – Debussy
Alexei Lubimov (klavír)
Vladimir Tarasov (bicí nástroje)
31. října 2013 Besední dům Brno

program:
Claude Debussy: Preludia (výběr z I. a II. knihy)
Claude Debussy (dekonstrukce Alexej Ljubimov a Vladimir Tarasov):
– Preludia (výběr z I. a II. knihy)
– dva fragmenty ze scénické hudby ke hře Gabriela d´Annunzio
– Umučení sv. Šebestiána

***

Isha trio ve skleněném pokoji
Isha trio
Lucie Rozsnyó (soprán)
Sára Žalčíková (klavír)
Jana Pavlíčková (flétna)
1. listopadu 2013 Vila Tugendhat Brno

program:
Johann Sebastian Bach: Was Gott tut, das ist wohlgetan (3. část)
Richard Wagner: Adagio pro flétnu a klavír
Giuseppe Verdi: Composizioni da camera
Maurice Ravel: La flûte enchantée
Joaquín Rodrigo: Dos poemas de Juan Ramón Jiménez
Sára Žalčíková: Písně dcery Siónské (výběr)
Miloš Štědroň: 2 texty různě
Luciano Berio: Quattro canzoni popolari
György Ligeti: Der Zauberlehrling
Ivo Medek: Ancient Stories

www.mhf-brno.cz/moravsky-podzim

Foto Moravský podzim 2013