Zápisník Jindřicha Bálka (29)
Koncem týdne vyučoval v Praze klavírista Leon Fleisher. Přijel v návaznosti na několik svých koncertů po Evropě. A v Praze byli pro jeho masterclass vybráni tři nebo čtyři zahraniční studenti. Z české strany byl zájem nevelký.
Jednalo se o podobnou akci, jaká se konala už v létě: tehdy přijel přednášet Alfréd Brendel, koncertovat Paul Badura Skoda a Andrei Gavrilov, kteří také měli své mistrovské kurzy. Kurzy byly možná dokonce zajímavější než ty koncerty. Jednu veřejnou hodinu klavíru vedl také Ivan Moravec. A pokud se dobře pamatuji, zájem zahraničních studentů byl i v létě větší než u těch českých. Čím je to dáno? Nevím. Jenom mám dojem, že český či snad přímo pražský hudební život má silnou tendenci se uzavírat. A tato atmosféra jako by přecházela už rovnou na tu nejmladší generaci. Samozřejmě že příležitostné mistrovské kurzy hudební život nespasí, ale je to určitá dílčí sonda. Jako by se od mládí u nás nikomu nechtělo vytáhnout paty. Zahraniční zkušenosti samozřejmě nejsou samospasitelná záležitost – ale stejně. Vždycky se dodává, že to je všechno také věc financí. Ale málokdy si zároveň spočítáme, za co všechno jinak ty peníze utrácíme.
Letos pětaosmdesátiletý klavírista Leon Fleisher je muž s pozoruhodným a nelehkým osudem. Po válce nastoupil hvězdnou kariéru, jako první Američan vyhrál Soutěž královny Alžběty v Bruselu, jako mladíček debutoval s nejlepšími americkými orchestry a legendární dirigent George Szell s ním hned natočil Beethovenovy či Brahmsovy koncerty. Kvůli nervovému onemocnění pravé ruky musel ale kariéru přerušit, zaměřil se na „levoruký“ repertoár a dirigování a stal se výraznou osobností mezi pedagogy. Po čtyřiceti letech lékaři objevili novou metodu, jak jeho nemoc léčit, a on se vrátil na koncertní pódia i v klasickém, i když tom méně virtuózním repertoáru. Mezi jeho žáky patří například Jefim Bronfman. Je to originální a respektovaná osobnost. Když se ale objeví v Praze, obávám se, že drtivá většina hudební veřejnosti a studentů hudby vůbec netuší…
Další věc je, jak se celá tato věc v Praze pořádá. Koná se – stejně jalo letní vystoupení Brendla či Gavrilova – pod hlavičkou projektu Prague Music Performance. Při bližším pohledu ale není těžké zjistit, že jde o akci, za kterou stojí ryzí nadšenectví několika mladých muzikantů ve věku řekněme doktorandském. Pro letní kurzy si sehnali prostory, které dosud nevyužívá Národní galerie kdesi na Hradčanském náměstí, a tam se akce konala. Reprezentativní adresa, ale prakticky žádné opravdové zázemí. Leon Fleisher pro změnu vyučoval v sídle Pražského jara, v kostele sv. Vavřince. A předpokládám, že klavír se stěhoval i tam. Nemyslím, že by mladí organizátoři z Prague Music Performance neměli podporu několika významných pedagogů. Na druhou stranu mám dojem, že by podobné akce dávno mohly a měly být součástí programu všech našich důležitých hudebně vzdělávacích institucí. Jenomže ty se po mém soudu drží svých historických privilegií, a svou uzavřenost či pohodlnost právem či neprávem omlouvají nedostatkem financí. A ty nejzajímavější věci se pak rodí z čistého nadšenectví. Takové nadšenectví je pro umění klíčové, nespoléháme na něj ale příliš? Přitom i velmi krátké návštěvy hudebních osobností dovedou nějak nastavit měřítko a probudit alespoň trochu dřímajícího idealismu. A ten potřebují jak účastníci, tak pořadatelé podobných mistrovských kurzů.
Traduje se, že otevřenost je vlastnost mládí. Ale také asi ne úplně sama od sebe. Možná, že i otevřenosti a dychtivé zvědavosti objevovat nové věci se musí mladý člověk někde naučit nebo ji někde zažít. A ne se jenom utvrzovat v pocitu, že si musí co nejdříve zajistit dostatečné výdělky a zdroje obživy, a dostatečně dobré kšefty, kvůli kterým se zase nemusí tolik cvičit. Je možná tvrdé to takto formulovat, a k leckomu určitě nespravedlivé. Opravdu zajímavé umění ale vzniká teprve ve chvíli, kdy si někdo předem nestanovuje, kolik hodin a dnů chce nějaké skladbě věnovat. Muzikanti, kteří se mají od mládí živit, mají nesporně tvrdý život. Jediná cesta ale stejně nakonec je se na tíživé životní poměry nevymlouvat a zkoušet tvořit něco krásného, trvalého a zajímavého. A to platí možná pro všechny profese, protože bez určitého základního idealismu se rovnou stáváme otroky.+++
===
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Jan Starý, Ivana Kovářová
