Týden Moravského podzimu

Moravský Český den

Český den, koncert k devadesátému pátému výročí vzniku samostatného československého státu, kvintet a nonety. Druhý festivalový den tedy však první festivalově jasně sub-tematický. Kdo se předem nepodíval do programu, fialový lokaj a dívka v moravském kroji vítající „po česku“ chlebem a solí, jistě nenechají nikoho na pochybách. Chuť vynikajícího pečiva po čas první poloviny koncertu dlouze sládne v ústech. Úvodní Kvintet D dur op. 42 z pera Zdeňka Fibicha, zahraný s velkou mírou preciznosti, však proti celé váze koncertního večera nadmíru romantický. Proti samotnému kusu samozřejmě nelze nic namítnout, jeho přítomnost v programech je velmi ojedinělá, retrospektivně ovšem dojem zůstal takový.

Tuto náladu ovšem velmi jasně rozčísla Hábova Fantazie č. 1. Romantický patos byl nahrazen obrovskou měrou koncentrovanosti nyní již celého noneta. Brilantní práce s dynamikou se v celkovém nasazení skladby změnila ve velmi silný tok, který byl posluchačsky velmi přehledný a proto citelný.

Passer Cattuli pak přesně navazoval bravurně vypracovaný počátek první půle. Noneto nepolevilo nic ze své snahy udolat velmi na škodu nenaplněný sál. Sólové pasáže byly udržovány v perfektním hudebním napětí stejně pevně jako celé věty. Jednotlivé pauzy mezi nimi pak působily přesně akorát pro vypuštění zadrženého dechu. To vše umocněno neustávajícím elánem a vtipem Richarda Nováka. Závěrečný Nonet č. 2 Bohuslava Martinů oproti tomu představoval jistou dávku hudebního odlehčení. V žádném případě snad v rámci jakéhokoliv úpadku výkonnosti či náročnosti, leč kompaktnost obsahu vzhledem k inspiračnímu tématu lidové písně tvořila perfektní závěr pro perfektní druhou polovinu večera.Úspěch měsíčního pierota

Vidět Besední dům praskat ve švech bylo velmi příjemné. Nešlo ani tak o kontrast návštěvnosti vůči předešlému večeru jako o opravdový problém s hledáním byť jednoho volného místa. Samotného mě tedy zajímalo, jak budou jednotlivá díla, dnes pro mě nevhodně nazývaných klasiků, přijímána.

Celým večerem plynul velmi jednotný dojem precizní práce. Opravdu práce ve smyslu představy domu rostoucího od základů. Ensemble Lumineux pod uměleckým vedoucím Petrem Pomklou šla práce doslova od ruky. Názorná ukázka Debussyho pozdního stylu v podobě Sonáty pro flétnu, violu a harfu velmi působivě představila večer děl z počátku minulého století. Silný hudební prožitek provázel všemi třemi částmi skladby, v níž zvukově dominovala harfenistka Ivana Dohnalová. Po zbytečně zdlouhavé přestavbě přichází na řadu Maurice Ravela. Od samotného začátku vládne perfektní intonace v souzvucích. Zvukově opravdu celkově podmaňují sál Besedního domu. V brilantních dynamikách vedoucím napětí skladby až k dokonale snovému harfovému sólu. A na závěr opět ty krásně ostré a nekompromisní smyčce, které nadchly už z počátku.Pomyslná představa stavějícího se domu se v rámci titulní Schoenbergovy skladby mění spíše na stoletý chrám. Obdivovaný na jedné straně jako respektovaná památka, stejně jako na druhé straně stojící první setkání. Ansámbl pod taktovkou Pavla Šnajdra mě potěšil zejména v hudebním vystižení emocionální duality tohoto díla a to v žádném zbytečně transparentní podobě. Citlivě. Zhudebněné Giraudovy básně pěvecky ztvárnila Irena Troupová. O deklamačním stylu sprechtgesang toho bylo napsáno již mnoho a ač první myšlenky tíhly k chvále na výborně zvládnutou řemeslnou práci, nejde se pouze s tímto spokojit. Obtížně dokonalý výsledek podání totiž přiléhá vždy jen zpěvačce. A ten dopadl, stejně jako celý tento večer, opět na výbornou.

Kremerata Baltica, Mario Brunello, pátos 19. a 20. století