Festival TANEC PRAHA 2026 přivítá umělce z 12 zemí světa
Již 38. ročník festivalu TANEC PRAHA letos přivítá umělce z 12 zemí světa: ze Španělska, Ukrajiny, Francie, Řecka, Itálie, Belgie, Kamerunu, Brazílie, Izraele, Japonska, Libanonu a Lotyšska. Čeští umělci jsou zapojeni celkem do pěti koprodukčních projektů. V Praze uvede festival 20 představení v průběhu 24 dní, v regionech jednáme s dvacítkou partnerů o zahraničních i domácích produkcích, festival tedy proběhne tradičně na cca 20 místech České republiky od 1. do 23. června 2026. Program festivalu byl oficiálně představen dnes, vstupenky jsou v předprodeji. Hlavní program diváci najdou zde.
Opening festivalu v Ponci – divadle pro tanec v Praze bude spojený s vystoupením souboru uznávané dvojice Guy Nader & Maria Campos – GN|MC. Jejich Natural Order of Things tak 1. června zahájí vrcholný měsíc celé sezony současného tance s multižánrovým přesahem. Soubor GN|MC vede libanonsko-španělská dvojice se sídlem v Barceloně a jejich díla uvádějí přední světové scény. Inscenace Natural Order of Things měla premiéru na Grec Festivalu a získala tři španělské ceny Max Awards 2025 – za nejlepší choreografii a ženský výkon (Maria Campos) i mužský výkon (Alfonso Aguilar).
Na closing festivalu v Hudebním divadle v Karlíně, který je vždy druhou největší akcí festivalu, se pro letošní ročník podařilo získat Christose Papadopoulose. My Fierce Ignorant Step je nejnovější dílo jednoho z nejvýraznějších choreografů současné evropské scény. „Jeho tvorba vyrůstá z nejvyšší formy minimalismu. Z jemného rytmu se postupně rodí pohyb, který se vrství a kánonicky rozvíjí do fascinující souhry – euforické oslavy života a pospolitosti.“ Objasňují organizátoři. Synchronizace tu není cílem, ale důsledkem sdíleného pohybu: „Netančíme spolu, protože jsme synchronní. Jsme synchronní, protože tančíme spolu“, dodává řecký choreograf.
Doprovodný program zahájí už v květnu workshopy vedené předními osobnostmi účinkujícími na festivalu – Guy Nader & Maria Campos a Kiko López & Hector Plaza. Během festivalu přibydou další formáty workshopů (např. La Chachi), After Talks i Open Rehearsals ad.
Festival TANEC PRAHA vybírá ze stovek zhlédnutých představení a nabídek zahraničních umělců díla, která přinášejí českému publiku nečekané zážitky, inspirují svým originálním přístupem, konceptem, autenticitou, interpretační kvalitou. Daří se sledovat dění nejen v Evropě, zároveň festival reaguje na aktuální situaci ve světě. Podpora umělecké diaspory z Ukrajiny, která uprchla před válkou do zemí EU, patří k pilířům programu již pátým rokem.
„Uvítat opět renomované osobnosti světové taneční scény je pro nás ctí. Objevem poslední sezony je navíc Zora Snake, jeho apel na záchranu pralesa je výjimečným zážitkem. Téma vztahu k přírodě se prolíná i v dalších dílech pro dospělé i děti“, říká Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a ředitelka festivalu a dodává: „Výrazně letos dominují také témata ženskosti, odolnosti, ale i odlehčeného pohledu na roli žen a různá očekávání.“
V předprodeji nabízí aktuálně Tanec Praha valentýnskou slevu na vstupném 20 % s kódem TANCUJSLASKOU20. Tato akce probíhá pouze od 9. do 14. 2. 2026.
Festivalu TANEC PRAHA 2026 udělili letos svou záštitu prezident České republiky Petr Pavel, manželka prezidenta České republiky Eva Pavlová, Velvyslankyně Španělska v ČR paní J. E. María Pérez Sánchez-Laulhé a primátor hl. města Prahy Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc.
Moving Station v Plzni uvádí multižánrovou inscenaci What’s the Story, mum?
Performerka Katja Dreyer a tanečník Peter Šavel uvedou v úterý 10. února 2026 v plzeňské Moving Station isncenaci What’s the Story, mum? Projekt je uměleckým zpracováním osobní cesty Katji Dreyer za příběhem své matky, která v roce 1968 uprchla z tehdejšího Československa. Poté, co Sovětský svaz náhle napadl její vlast a ukončil Pražské jaro, ve věku 23 let opustila svou zemi – stejně jako mnoho jiných – a hledala štěstí v západním Německu. Ve své tvorbě se Katja Dreyerová zabývá minulostí, aby lépe porozuměla naší mnohovrstevnaté přítomnosti. Nyní se poprvé pouští do příběhu své matky. Hledá propojení s krajinou, kterou v sobě cítí, pochopení rozhodnutí odejít nebo zůstat. Vztahovat se ke své slovenské a slovanské identitě se však ukazuje jako nelehký úkol. Její matka si nemůže (nebo nechce?) vzpomenout na všechno a Dreyer se nikdy nenaučila jazyk své matky. Při svém pátrání potkala Petera Šavela, tanečníka, který je napůl Slovák a napůl Bruselčan. Jako queer chlapce ho jeho matka poslala na slovenský lidový tanec, aby ho trochu „napravila“. Nyní předává své znalosti Katje. Jeho jazyk, jeho tanec, jeho ruce a nohy tvoří jakýsi portál do její vlastní historie. Společně načrtávají všechny paralelní dějové linie, které se odehrály během a po „socialismu s lidskou tváří“. V kolážové sérii tančených a mluvených básní se skrývá otázka: co předáváme další generaci? Účinkují Katja Dreyer, Peter Šavel a Anne Van de Star.
Začíná tuzemské turné Pražského komorního baletu s inscenací La Strada
Pražský komorní balet vyráží na tuzemské turné s inscenací La Strada, poprvé zatančí dnes, 10. února 2026, v Divadle Fráni Šrámka v Písku. „Pražský komorní balet sérii představení uskuteční díky masivní podpoře veřejnosti,“ uvádí soubor, který pokračuje letos v činnosti na projektové bázi. La Strada patří k jeho nejúspěšnějším titulům posledních sezony. Inscenace na motivy slavného filmu Federica Felliniho v choreografii a režii Jiřího Bubeníčka se v roce 2026 představí divákům v Praze i v řadě měst po celé republice. Lákadlem zůstává mimořádný interpretační výkon v hlavní roli cirkusáka Zampana. Italský tanečník Ennio Zappalà, který v inscenaci hostuje, získal za ztvárnění postavy nominaci na Cenu Thálie za rok 2024.
Diváci budou mít možnost vidět dvě představení také na scéně Divadla na Vinohradech, kde je soubor stálým hostem, ale především v regionálních divadlech: 10. února v Písku v Divadle Fráni Šrámka, 15. února v Praze v Divadle na Vinohradech, 18. března v Novém Jičíně v Beskydském divadle, 19. března v Městském divadle v Prostějově, 29. března znovu v Divadle na Vinohradech, 14. dubna v Kulturním domě v Třinci, 15. dubna v Ostravě v Kulturním domě Poklad a znovu 31. května v Divadle na Vinohradech.
Ať tělo mluví! DOX přináší autorskou sólovou inscenaci Alžběty Tiché v rytmu bpm lidského těla.
V rámci festivalu Cirkopolis se uskuteční premiéra nového autorského díla performerky Alžběty Tiché. Frekvence má premiéru 11. a 12. února 2026 v Centru současného umění DOX. „Jak umožnit divákovi nejen vidět a slyšet, ale také prožít to, co umělec na jevišti reálně cítí? Jak zní tělo ve chvíli napětí, klidu nebo emočního vyčerpání?“ Tyto otázky si autorka pokládala při tvorbě niterné inscenace Frekvence, která propojuje fyzickou performanci s technologií monitorující její tělesné funkce v reálném čase. Srdeční tep se tu stává dramaturgií i scénografií představení, v němž se intimní prožitek umělkyně mění v jedinečný divácký zážitek.
Alžběta Tichá využívá technologii, kterou vyvinula se svým týmem přímo pro potřeby díla. Scénograficky minimalistické, přesto vizuálně poutavé dílo se tak celé nese v rytmu bpm (pulzu) lidského srdce. Srdeční tep performerky se v průběhu představení v reálném čase propisuje do autorského zvuku i osvětlení – během akrobatických scén na závěsném laně i v klidných momentech. Celá scéna, která se odvíjí před divákem, tak zrcadlí skutečný momentální fyzický a duševní stav autorky. Žádné uvedení Frekvence tak nebude stejná, vytváří intimní a dynamický obraz lidského vnímání a emocí.
„Chtěla jsem si zkusit vytvořit představení, ve kterém budu na jevišti úplně sama. Autorskou tvorbu, na které si otestuju, jaký je vlastně můj vlastní umělecký jazyk, a jestli nějaký vůbec mám. Zároveň mě dlouhodobě zajímalo, jak by bylo možné divákům přiblížit, jaké to je pro umělce na jevišti, protože jsem vždycky cítila, že mezi námi existuje propast,“ říká Alžběta Tichá, která na inscenaci pracovala poslední čtyři roky. „Představení by nevzniklo bez pevného přátelství s Jakubem Mirovským, se kterým se známe od dětství, kdy jsme spolu žonglovali. On se v zahraničí pak věnoval technologiím a hernímu vývoji, já se vydala cestou performativního umění. V dospělosti jsme se znovu potkali a chtěli jsme tyto naše dva světy propojit,“ dodává umělkyně.
Projekt odhaluje často neviditelné fyzické dopady a vnitřní reakce těla během performance. Zkoumá složitý vztah mezi tělem, myslí a technologií a přináší podnětný a intenzivní zážitek jak pro diváky, tak pro samotnou umělkyni. „Jak to vypadá, když necítíme vůbec nic? Když je vše zmrzlé a emoce stagnují? A když procházíme extrémní fyzickou a emoční horskou dráhou a netušíme, jak to všechno skončí? Existuje rozdíl mezi tím, co vidíme, a tím, co se skutečně odehrává uvnitř našeho těla?“ Téma inscenace vychází z osobních zkušeností performerky a divák tak dostává možnost nejen nahlédnout, ale také prožít její vnitřní svět společně s ní. Frekvenci Alžběta Tichá vyvíjela v rámci studia ICCAR (International Circus Center for Artistic Research) ve Španělsku, a následně byla vybrána mezi 12 nejzajímavějších evropských novocirkusových projektů respektovanou evropskou platformou Circus Next.
„Základní dramaturgickou linií programu živého umění v Centru současného umění DOX je dlouhodobá podpora původní autorské tvorby etablovaných současných umělců, jejichž práce se vyznačuje autentickým a nezaměnitelným scénickým rukopisem, často na hranicích žánrů, důrazem na tělesnost, hudebnost a výraznou výpovědní naléhavost. Jde o díla, která mají ambici dlouhodobého života, dalšího vývoje a mezinárodního přesahu,“ komentuje uvedení také vedení DOXu.
DOX uvádí dílo Alžběty Tiché v rámci svého programu podpory etablovaných českých performerů s originálním scénickým jazykem. „Alžbeta Tichá sa vo svojom autorskom sóle Frekvence nechce skrývať za akrobaciu ani formu. Prichádza sama so sebou – so svojím telom a srdcom v reálnom čase. Skúma hranice vlastných limitov a zostáva v kontakte s tým, čo sa v nej skutočne deje. Pozýva nás k tomu, aby sme to vnímali aj my. I keď to nie je komfortné. Nechce tu byť len preto, aby nás pobavila. Jej inscenácia presahuje to, čo bežne očakávame od predstavenia akrobacie či nového cirkusu. Smeruje k autentickému zdieľaniu krehkosti, únavy a napätia tak, ako vznikajú – priamo, bez filtrov a bez istôt. Nie ako gesto, ale ako naliehavé pripomenutie, že byť živý znamená byť prítomný – a zraniteľný,“ vysvětluje Viliam Dočolomanský, ředitel pro živé umění Centra DOX.
Projekt vzniká v úzké mezioborové spolupráci. Na dramaturgickém tvaru a celkové struktuře inscenace se podílí režisér Roberto Magro. Autorka pracovala v kontinuálním dialogu a reflexi s Ondřejem Holbou a Jiřinou Krásovou. Na výsledné podobě inscenace se dále zásadně podílejí Jakub Mirovský (vývoj technologií), Simone Thiere & Jan Sedláček (hudba / sound design), Jonatán Vnouček (light design), Mariana Stránská (kostým), Szilárd Boráros (stage design) a Jonáš Tichý (rigging). Každý obor se stává rovnocennou součástí výsledného tvaru a ovlivňuje dramaturgii inscenace.
Inscenace využívá technologie z oblasti IT, hudby a scénického designu (Bluetooth, OSC, MIDI, DMX). Biometrická data jsou snímána pomocí senzorů Polar Verity Sense a H10, zpracovávána v softwaru Chataigne a v reálném čase převáděna do světelných, zvukových a vizuálních změn na jevišti. Technologický systém je rozdělen do tří částí: snímače – řídící mozek – jeviště. Výsledkem je živý, daty řízený scénický organismus.
Alžběta Tichá je česká cirkusová performerka, autorka a lektorka. Vychází ze závěsné akrobacie na vertikálním laně a ve své práci zkoumá tělo v přítomném okamžiku, jeho limity, fyzickou zátěž a vztah k prostoru, objektům a divákovi. Miluje pohyb, výšky a adrenalin, věnuje se primárně závěsné akrobacii na vertikálním laně, na což vystudovala specializaci v nizozemském Codarts – University of the Arts v Rotterdamu (2020), a předtím tanec na Konzervatoři Duncan centre v Praze (2014). V roce 2023 se účastnila programu ICCAR International Circus Center for Artistic Research ve Španělsku. Je spoluzakladatelkou Feel the Universe Circus Company, s níž vystupuje na kulturních akcích po celé republice, platformy Tichá malina a festivalu Prague Aerial Convention. Umělecky spolupracuje mimo jiné s Eliškou Brtnickou (představení THIN SKIN, Komíny). V minulosti spolupracovala se zavedenými divadelními autory a režiséry – Matějem Formanem, Radimem Vizvárym, Francescem Sgró a Danielem Gulkou, Robertem Magrem aj. Vedle autorské tvorby se zároveň věnuje vzdělávání, sdílení pohybové praxe nebo lezení po skalách.
Fyzická explorace přátelství, žonglování se slovy i vztahy: Premiéra Flotsam and Jetsam zkoumá, jak se jeden člověk vlévá do druhého.
Lukas Bliss a Andrej Štepita uvádějí novou tanečně-performerskou inscenaci Flotsam and Jetsam pod hlavičkou uskupení Cink Cink Cirk. Propojují v ní fyzickou exploraci přátelství, žonglování se slovy i vztahy a příběh dvou těl v krajině, kde se věci ztrácejí a znovu objevují. Mají v takovém místě předměty jediný význam? Premiéra, která byla v prosinci ze zdravotních důvodů odložena, proběhne 12. února 2026 v 19:30 ve spolupráci se spolkem DanceConnected v Kulturní stanici Galaxie na pražských Hájích, a to v rámci festivalu Cirkopolis.
Tvůrci Bliss a Štepita se zaměřují na propojení přístupů pohybového divadla, nového cirkusu a současného tance i žánrů pracujících se slovem (včetně rapu). Tyto postupy rozvíjejí v autorské inscenaci, která se noří do tématu ztrát a nálezů a do povahy přátelství. Výsledkem je dílo na pomezí tance, fyzického divadla a současného cirkusu, pohybující se mezi nahodilostí a melancholií, realitou a absurdní poetikou.
Prvním impulsem ke společné práci byla potřeba obou performerů potkat se autorsky. „Zajímalo mě, jak se naše dva světy mohou potkat v jednom prostoru. Společným jmenovatelem mého žonglování a Andrejova tance je určitá hravost – od ní jsme se odrazili,“ říká Lukas Bliss. Ve své tvorbě dlouhodobě pracuje s fyzickou i verbální improvizací (je členem uskupení My kluci, co spolu chodíme) a ve svých sólových projektech rozvíjí specifickou formu objektového divadla: jeho žonglování balancuje mezi technikou a poetikou, kterou mu předměty samy nabízejí.
Andrej Štepita působí v řadě projektů česko-slovenské taneční a fyzicko-divadelní scény, známý je zejména dlouhodobou spoluprací s Farmou v jeskyni, kde se s Lukasem Blissem poprvé setkali. Štepitův výraz formuje silný cit pro pohyb, výbušná energie a vysoká míra preciznosti, díky níž dokáže pracovat s fyzickým materiálem i temporytmem s mimořádnou přesností. Jako tvůrce dlouhodobě zkoumá, jak lze skrze nadhled otevírat závažná či společensky angažovaná témata, aniž by ztratila svou naléhavost. Setkání těchto osobností během projektu Efeméry dalo vzniknout spolupráci, v níž se protínají dva umělci, dva umy – tanec a žonglování – a společné zaujetí humorem a absurdnem.
Hudebně se na inscenaci podílí David Herzig, známý svou autorskou tvorbou pod pseudonymem Lotus Wash i působením v kapele Bert and Friends. S Lukasem Blissem spolupracoval už na projektech Lavabo a STILL WAITING_BECKETT 2050. Ve Flotsam and Jetsam pracuje s kombinací elektroniky, syntezátorů a banja a vytváří zvukovou strukturu oscilující mezi odlehčeností a jemnou melancholií.
Tematická vrstva inscenace vychází z motivu ztracených a odhozených věcí, které plavou na hladině moře. Flotsam and jetsam jsou dva námořnické termíny označující předměty, jež loď buď mimoděk ztratila, nebo je posádka vědomě odhodila, aby v nouzi odlehčila plavidlu. Inscenace Lukase Blisse a Andreje Štepity se odehrává právě v této tenké vrstvě mezi tím, co nás opustí, a tím, čeho se zbavujeme sami. Vše se vznáší na hladině – vše je stopou po něčem.
Autoři v anotaci píší: „Propiska, první vypadnutý zub, starý kamarád. Entuziasmus, který kdysi šel před vámi. Dokonce i já sám – i já se můžu ztratit. A stejně tak vzpomínky na první návštěvu McDonald’s, texty písní nebo orientace v prostoru, když navigace selže.“ Bliss a Štepita pracují s každodenní, téměř humornou křehkostí a nechávají ji přerůst v živou metaforu. „Nic jsem neztratil, a tedy jsem také nic nenašel,“ stojí dále v anotaci. Flotsam and Jetsam není inscenací hledající jediné sdělení; spíš otevírá krajinu možností, v níž se dva performeři potkávají, míjejí, přibližují i vzdalují – stejně jako předměty na mořské hladině. Bliss a Štepita hledají, jako by vyráželi na malou expedici, snaží se zorientovat ve vlastních mapách a neztratit se jeden druhému na příliš dlouho. Dva kluci – nebo dva muži? – kteří si chtějí hrát, bavit sebe i publikum. Hranice mezi minulostí a přítomností se stírají a identita postav se postupně rozostřuje. „Představení může obsahovat stopy angličtiny, češtiny, slovenštiny a korýšů,“ píší s nadsázkou
Lukas Bliss, absolvent pražské HAMU, se dlouhodobě pohybuje mezi tancem, novým cirkusem, objekty a slovem. Spolupracoval se Spitfire Company, Tantehorse, PocketArt, Cink Cink Cirk i s uskupením My kluci, co spolu chodíme, jehož je spoluzakladatelem. Ve vlastní tvorbě propojuje objektové divadlo s absurdním humorem a živou improvizací. Žonglování pro něj není technika, ale způsob, jak hravě vnímat systémy světa a uvádět je do pohybu.
Andrej Štepita, absolvent bratislavské VŠMU a prestižní školy SEAD, je performer, pedagog a tvůrce působící především v oblasti současného tance a fyzického divadla. Jeho tvorbu formují různé taneční styly i estetické přístupy a je známý svou výbušnou energií i precizní prací s tempem. Je zakladatelem festivalu Tanečno, který v roce 2025 oslaví jubilejní desátý ročník, a stejnojmenného kolektivu oceněného cenou DOSKY 2023. Dlouhodobě spolupracuje s Farmou v jeskyni (Commander, Český hrdina, Refuge, Oscilace) a dalšími soubory v ČR, SR a Rakousku (Artemporis, Burkicom, MimoOs, Zdruhestrany, BOD.Y, dNO…). Významnou část jeho práce tvoří i projekty pro veřejný prostor.
Labutí jezero bude mít v pátek premiéru v Ústí
Divadlo města Ústí nad Labem uvádí novou baletní inscenaci klasického titulu světového baletního repertoáru – Labutího jezera Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra se uskuteční v pátek 13. února 2026 v 19 hodin, druhá premiéra pak v neděli 15. února v 17 hodin. Tvůrci nové inscenace se nesnaží o muzeální rekonstrukci známého titulu, ale o jeho „živé, současné čtení, které klade důraz na emoce, psychologii postav a sílu příběhu. Labutí jezero zde není nedotknutelným artefaktem, ale silnou výpovědí o lásce, identitě, svobodě a vnitřním rozpolcení.“
„Labutí jezero si mě získalo svou hloubkou. Na první pohled je to pohádka o lásce a kletbě, ale pod ní se skrývá téma volby, manipulace a hledání pravdy,“ říká choreograf a spoluautor inscenace Vladimir Gončarov, který na inscenaci spolupracuje s Margaritou Pleškovou. Právě dialog mezi tradicí a současným pohledem je podle tvůrců klíčem k tomu, aby se klasický balet stal srozumitelným i dnešnímu divákovi.
Ústecká inscenace vychází z odkazu Lva Ivanova a Mariuse Petipy, zároveň však akcentuje dramatický kontrast mezi postavami Odetty a Odilie nikoli jen jako technickou baletní výzvu, ale jako střet dvou světů: „křehkosti a iluze, pravdy a klamu. Hudba Petra Iljiče Čajkovského zde slouží jako silný emocionální motor, který propojuje taneční výraz s vnitřními konflikty postav.“
Pro baletní soubor Divadla města Ústí nad Labem představuje Labutí jezero mimořádnou uměleckou výzvu. „Je to sen každého tanečníka. Nejde jen o techniku a fyzickou náročnost, ale o schopnost být pravdivý v každém gestu,“ říká Margarita Pleškova. Zejména sborové scény labutí vyžadují maximální souhru celého ansámblu, přesnost a koncentraci, aby celek působil jako jeden živý organismus.
Výraznou roli v nové inscenaci hraje také její vizuální stránka. Scéna a kostýmy Josefa Jelínka, světelný design a hudební nastudování vytvářejí jednotný celek, který podporuje poetiku i dramatičnost vyprávění. „V Labutím jezeře hraje roli úplně všechno – hudba, světlo, kostýmy i energie tanečníků,“ dodává Pleškova. Balet hudebně nastudoval Václav Zahradník.
Tvůrci si přejí, aby diváci z divadla neodcházeli pouze s obdivem k technické dokonalosti, ale především s emocí, která v nich zůstane i po zhasnutí světel – s dojetím, otázkami a silným zážitkem. Labutí jezero má ambici stát se událostí sezony v Ústí nad Labem a inscenací, která bude dlouho rezonovat.
V dvojroli Odetty a Odilie zatančí v alternacích Matilde Dal Zotto a Nahia Soto Bárcena, Prince Siegfrieda tančí Francesco Rossi a Manaf Ferkh, Rudovouse Manaf Ferkh, Tomáš Krpec a Eric Navarrete Monsonis, Královnu Elena Mazanova j. h., Hofmistra Vjačeslav Pleškov j. h. a Šaška Nicolás Perez Ruiz a Emanuele Mascitti.
Inscenace Děti diktatur hostuje v divadle Ponec
Divadlo Ponec pokračuje v roce 2026 v koncepci Open Stage a prostor k uvedení věnuje jako prvním dvojici tanečníků a choreografů Bárbaře Hernández a Lukasi Lizamovi. Jejich společný projekt Děti diktatur se hraje v Divadle X 10, v Ponci se repríza chystá v neděli 15. února 2026 od 18:00 hodin.
Dílo má podtitul Současný tanec o latinskoamerických diktaturách. Taneční inscenace Děti diktatur přináší syrovou výpověď o životě pod autoritářskými režimy v Latinské Americe. Vychází ze skutečných příběhů lidí, kteří vyrůstali v prostředí korupce, násilí a strachu – ale i nezlomné touhy po spravedlnosti. „Jsme chudí ne proto, že bychom si to zvolili, ale protože nám vzali všechno – naši krev, náš dech, naše knihy, naše zdraví. Jsme národ umlčený, ale s vůlí křičet a vyprávět svůj příběh.“
Choreografové Lukas Lizama a Bárbara Hernández zpracovávají téma odporu proti útlaku silou těla a pohybu. Jejich tanec je věnován šéfům firem, zkorumpovaným politikům i vrahům v oblecích – těm, kteří tiše přihlíží, zatímco jiní trpí. Ačkoliv inscenace vychází z latinskoamerického kontextu, její sdělení má univerzální platnost a silně rezonuje i se zkušeností střední Evropy. Děti diktatur připomínají, že autoritářství nezmizelo – jen změnilo tvář.
Projekt vznikl v koprodukci Divadla Paměti národa a Velvyslanectví Chilské republiky díky finanční podpoře Ministerstva zahraničních věcí Chilské republiky prostřednictvím Programu pro kulturní aktivity v zahraničí (PACE) 2025, Ředitelství pro kulturu, umění, dědictví a veřejnou diplomacii (DIRAC), Státního fondu kultury a Ministerstva kultury ČR.
Lukas Lizama a Bárbara Hernández jsou chilské choreografické duo, které v současné době působí v Praze. Jejich spolupráce vychází ze společné umělecké historie formované latinskoamerickou kulturní identitou a dlouholetými profesními zkušenostmi v Evropě a Jižní Americe. Společně vytvořili dílo Děti diktatur, které bylo uvedeno v Praze, Bruselu a dalších evropských městech. V tvorbě propojují osobní historii s kolektivní zkušeností. Lizama také vystupuje v Praze se souborem Lenky Vagnerové, v roce 2025 byl v užší nominaci na Cenu Thálie.
Petr Koželuh 90
Požehnaného věku 90 let se v neděli 8. února 2026 dožil tanečník Petr Koželuh, který je především neoddělitelně spjatý se souborem Pavla Šmoka a Luboše a Ogouna Balet Praha jako výrazná osobnost jejich choreografií.
Tanečník Petr Zdeněk Koželuh se narodil v Praze. Původně byl členem operního sboru, jako tanečník působí od 1956. Byl žákem Věry Untermüllerové a na jeho další rozvoj měl vliv především Luboš Ogoun a později v Baletu Praha setkání s Borisem Bregvadzem. Jako tanečník působil v baletním souboru v Českých Budějovicích (1954–59), sólista v Liberci (1959–61), další dvě sezony v Plzni (1961–63) a nakonec v Brně v sezoně 1963/64. odtud přišel s Lubošem Ogounem do Baletu Praha, se kterým zůstal po celou dobu existence souboru a v roce 1970 odešel s Pavlem Šmokem do Basileje (1970–73). Po návratu působil v ostravském baletu (1973–81). Je známý především jako jeden z nejvýraznějších tanečníků Baletu Praha – kde zazářil třeba jako pilot v Ogonově Hirošimě a také jako jeho Podivuhodný mandarín, nebo po boku Marcely Martiníkové v choreografiích Pavla Šmoka Listy důvěrné nebo Opilý koráb a Šeherezáda (obojí pod hlavičkou Ballett Basel). Později se uplatnil jako hostující choreograf v řadě divadel, po revoluci dvě sezony jako šéf baletu v Ostravě (1990–92), a také byl baletním mistrem Pražského komorního baletu (1992–98).
Byl profesionálně všestranně vyspělým tanečníkem s přesnou a čistou pohybovou linií a mimořádnou výrazovou intenzitou, kterou uplatnil v klasickém i v moderním repertoáru. Z rolí mimo Balet Praha to byl např. Václav v Bachčisarajské fontáně (České Budějovice 1958), Petruccio ve Zkrocení zlé ženy O. Flosmana (Liberec 1961), Princ v Šípkové Růžence (Plzeň 1963). Později po návratu s Basileje, kde působil pod vedením Pavla Šmoka, tančil např. Prince a Rudovouse v Labutím jezeře (Ostrava 1977), Quasimoda v Notre Dame de Paris (Ostrava 1981), v titulní roli Loutkáře (Magdeburg 1980). Vedle řady choreografií pro hudební i činoherní divadlo (např. Prodaná nevěsta ve finské Mikkelin Ooppera, 1987) inscenoval Petrušku (Ostrava 1990), Odyssea (Ostrava 1992), Škatule, škatule… (PKB 1993) a Proměny času (PKB 1994). Získal Prémii ČLF 1991 za vedení ostravského baletu. V roce 2014 obdržel Cenu Thálie za celoživotní přínos v baletním oboru.
