Týden ve velkém, středním i malém Německu

Spolupráce brněnských filharmoniků se sborovým tělesem Petra Fialy je bohatou, letitou knihou o mnoha krásných kapitolách. Tentokrát jsme v posledním dubnovém týdnu společně vyjeli do sousedního Německa s Poloveckými tanci Alexandra Borodina, Osmou symfonií a Slovanskými tanci Antonína Dvořáka a s kantátou Carmina burana Carla Orffa. Na pouhé tři koncerty, jež však poskytly zajímavé srovnání kvality hudebního života v metropoli, v „řadovém“ velkoměstě i v regionu.

Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor ve Frankfurtu, Essenu a Erlangenu

Pohled první: Frankfurt nad Mohanem, Alte Oper
Frankfurtu se trefně přezdívá Bankfurt; se svým tři čtvrtě milionem obyvatel je významným evropským finančním centrem. Jeho panoráma nezaměnitelně formují mrakodrapy, symbol prosperity, připomínající centra amerických měst či tokijské Šindžuku. Ale chybí tu onen mocně pulzující život v každou denní či noční hodinu jako třeba v Tokiu. Pamatuju si rovněž osmdesátá léta, kdy se filharmonikové po koncertě houfně vydávali na noční procházky do zdejších vykřičených uliček lásky, aby obrazně „nasáli“ uvolněnou atmosféru neřestného kapitalismu. Ty ošuntělé sexshopy tu ve stínu mrakodrapů stojí dodnes, nikdo v tom však už žádnou exotiku rozhodně nenachází. Exotikou dneška je silně kosmopolitní ráz Frankfurtu a multikulturalita jeho obyvatelstva, přičemž si nelze nevšimnout, že modroocí a světlovlasí jsou již dávno v menšině.

Historie frankfurtského operního domu, zahájená v roce 1880, byla násilně přerušena v únoru 1944, kdy byla novoklasicistní budova vybombardována. Do původních obvodových zdí později vestavěli moderní, akusticky skvělý koncertní sál, slavnostně otevřený roku 1981. Operní provoz se přesunul jinam a nahradil jej bohatý koncertní život.

Brněnští filharmonikové jsou v Alte Oper poměrně pravidelnými hosty; naposledy jsme zde hráli předloni na turné s Elīnou Garančou. Sál s 2.400 sedadly je i tentokrát vyprodán do posledního místa. Hlava na hlavě. Z pódia je to skutečně impozantní pohled.

Množství a bohatá pestrost koncertů v Alte Oper je fascinující. V programové brožuře jsem napočítal – kromě domácího hr-Sinfonieorchester (dříve Symfonického orchestru frankfurtského či hessenského rozhlasu) – více než čtyřicet hostujících velkých orchestrálních těles v jediné sezoně! Samozřejmě je to především o finančních možnostech města, které se v případě Frankfurtu zdají býti bezbřehé. Z evropské elity na pódiu nechybí snad žádné významné těleso; totéž lze konstatovat o špičkových dirigentech, sólistech i komorních ansámblech. V Alte Oper stačí být pravidelným návštěvníkem jediný rok a získáte jasný přehled o tom, kdo je kdo v evropské hudební kultuře. Češi se neztrácejí; ve stejné abonentní řadě jako my tu letos bude hostovat také Prague Philharmonia a v jiné diriguje Jakub Hrůša Bamberské symfoniky. V Alte Oper mě zklamalo jen zázemí: čtyři šatny a pouhé dvě pánské a dvě dámské toalety na dvě stovky účinkujících, to je skutečně málo. Měli jste vidět ty fronty o přestávce…

Pohled druhý: Essen, Philharmonie
V průmyslovém Porúří máte vytrvalý pocit, že je zde všeho příliš mnoho. Moc měst, aut, fabrik, mnoho lidí na malém prostoru. Silnice všeho druhu jsou permanentně ucpané. Po pověstné dálnici A40 přezdívané Ruhrschnellweg se do centra šesti set tisícového města posouváme krokem. Prostá filharmonická radost z toho, že akustická zkouška je z časových důvodů zkrácena na minimum, je slabou hojivou náplastí na záda hudebníků, rozbolavělá z náročného autobusového cestování.

Essenská filharmonie žije a pracuje v krásném moderním koncertním domě, jehož velký sál (Alfried Krupp Saal) disponuje 1.900 sedadly. Také zde hostujeme od roku 2004, kdy byla budova slavnostně otevřena, již poněkolikáté.

Na akustické zkoušce se chvíli ukazuje jako problematické oddělené umístění sboru poměrně vysoko nad orchestrálním pódiem, avšak dirigent Leoš Svárovský i Český filharmonický sbor se s nástrahami souhry záhy zkušeně vyrovnávají. A večer je opět vyprodáno.

Český prvek je v Essenu významně zastoupen zdejším Generalmusikdirektorem, jímž je nám dobře známý dirigent Tomáš Netopil. Vede jak operu Aalto Theater, tak essenské filharmoniky. Programová brožura sálu prezentuje rovněž bohatý koncertní život, i když přece jen ne v takovém rozsahu, jako ve Frankfurtu. Sezona je korunována několikerým hostováním Berlínských filharmoniků – jejich koncerty v Essenu jsou zaštítěny osobitým názvem Ruhrresidenzorchester. Kromě návštěv zahraničních těles je sympatické, že v Essenu se prezentuje i plejáda domácích symfonických těles. Chodíte-li na koncerty v tomto městě, máte jedinečnou možnost zvědět a uslyšet, kdo je kdo v Německu. Je příliš utopická myšlenka, že by se něco podobného v malém českém měřítku realizovalo i u nás? Podotýkám, že nejde o žádné speciální přehlídky či festivaly, ale o běžné abonentní řady!

Pohled třetí: Erlangen, Heinrich-Lades-Halle
Stotisícový Erlangen je satelitním sousedem staroslavného Norimberka. Je známým univerzitním městem a počet zdejších obyvatel zvyšuje čtyřicet tisíc studentů.

Nepamatuji si, že bychom tu někdy hráli, ač nedalekou norimberskou Meistersingerhalle známe dobře. Heinrich-Lades-Halle je typickou multifunkční městskou stavbou s běžnými nešvary. Avšak akusticky to vůbec není špatné. Pódium je široké, má však extrémně malou hloubku. Sedíme nepřirozeně ve čtyřech dlouhých řadách, sbor nám dýchá na záda a nelze použít praktikábly a těleso odstupňovat výškově. Místní osvětlovači mají na zkoušce plné ruce práce; zdá se, že nejsou na výši úkolu a dirigenta dlouho ponechávají v tmavém polostínu. Naše řada dechů je natěsnána před bicími; když v úvodu Orffa kolegové zaberou, zažívám pocit totální ztráty sluchu a zuby mi vibrují v čelisti. A to jsem už zvyklý na lecjaké fortissimo…

Erlangen je typickým regionálním centrem a tomu odpovídá i šíře kulturní nabídky. Otevírám program v domnění, že náš koncert zřejmě představuje na zdejší poměry něco mimořádného. Záhy zjišťuji, že jsem hrubě na omylu. Koncertuje se tu naprosto pravidelně. Pár dní po nás tu například účinkují Bamberger Symphoniker s dirigentem Manfredem Honeckem a sólistou Frankem Peterem Zimmermannem. Jak rád bych si jejich umění vychutnal i v Brně!

Domů se vracíme s opětovným pozváním do Frankfurtu i Essenu, což snad opravňuje k jisté skromné spokojenosti. Sedíme v autobuse a přemítáme, co se změnilo za dlouhá léta našich německých zájezdů. Zmizela už přece spousta důvodů, proč našim západním sousedům závidět. Některé však zůstaly. Platy samozřejmě… V autobuse houfně podepisujeme petici na podporu Západočeského symfonického orchestru Mariánské lázně, nejstaršího tělesa u nás. Hudebníkům tu uměle, papírově snižují pracovní úvazek, protože při plném by hráči nedosáhli ani na minimální mzdu. Když kontrola odhalila protiprávnost takového postupu, potentáti začali opět koketovat s myšlenkou, že orchestr zruší…

Co tedy Němcům nikdy nepřestanu závidět? Ono všudypřítomné bohatství kulturní nabídky, jež je kvalitativně i kvantitativně na zcela jiné a podstatně vyšší úrovni než u nás. Snad vyjma Prahy, ale Frankfurt ani Essen přece nejsou ani hlavními, ani největšími městy, a lidé tu přesto mají s velkorysou samozřejmostí zajištěn permanentní přístup k vrcholové kultuře.

Je nesporné, že bez podstatného navýšení toku financí do oblasti kultury se to u nás nikdy neobrátí k lepšímu! Proč neučinit ten potřebný rozhodný krok právě nyní, kdy se naší zemi – zdá se – konečně ekonomicky daří? Nebo stále jen čekáme na Godota?

 

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru