Drážďany: Nebezpečně pohádkový Únos se Simonou Šaturovou

Takové téma by se dalo pochopitelně rozvíjet dlouho a bylo by ho možné nazírat z mnoha různých úhlů, nicméně v jednom aktuálním případě se domnívám, že z pomyslného souboje Praha – Dráždany vyšel zase jednou úspěšněji ten druhý. A ještě ke všemu v kategorii, kde by měla mít zrovna Praha všechna důležitá esa v rukávu. Zkrátka a dobře: zatímco do Prahy musel na počátku letošního roku dorazit Plácido Domingo a vysvětlit všem přítomným na tiskové konferenci ve Stavovském divadle, jak výraznými milníky hudební historie byly zdejší premiéry oper Don Giovanni a La Clemenza di Tito, v Semperově opeře v Dráždanech mají o významu Wolfganga Amadea Mozarta a jeho uměleckého odkazu zřejmě o poznání jasněji. Osobní skladatelova spojitost s městem je přitom oproti té pražské téměř nesrovnatelná. Z jeho vrcholného tvůrčího období je připomínána v podstatě jen krátká návštěva o Velikonocích roku 1789, během níž zde byl Mozart přítomen na několika koncertech svých komorních skladeb. Přesto však v Drážďanech najdeme nejen Mozartův pomník, ale na jevišti zdejší první operní scény se setkáme s péčí o jeho dílo tak příkladnou, že je třeba před ní uznale smeknout.

Festival s názvem Mozart-Tage in der Semperoper proběhl v uvedeném divadle ve dnech 14. – 28. dubna 2017 a divákům se během něj naskytla možnost navštívit pět zdejších inscenací Mozartových oper, přičemž jedna měla v rámci přehlídky dokonce svou premiéru. K oněm starším titulům patřila produkce titulu La Clemenza di Tito s exkluzivním obsazením (Giuseppe Filianotti, Véronique Gens, Elena Gorshunova a další), dalšími třemi byly opery s librety Lorenza da Ponte, které zazněly shodně pod taktovkou dirigenta Omera Meir Wellbera. Také Figarova svatba, Così fan tutte a Don Giovanni se honosily hvězdnými jmény: ve stěžejních rolích v nich vystoupili Danielle de Niese, Maria Bengtsson, Katija Dragojevic, Lucas Meachem, Lorenzo Regazzo, Kostas Smoriginas a další.

A ona zmíněná premiéra? Novou mozartovskou operní inscenací v Dráždanech se stala 15. dubna produkce Únosu ze serailu v režijním a scénickém pojetí holandského divadelníka Michiela Dijkemy. K tomu je nutno říci hned úvodem, že tento tvůrce evropského renomé se svým debutem v Semperoper zapsal do paměti zdejších návštěvníků nepochybně na dlouho… Kdo by však očekával, že se to stalo díky nějakému skandálnímu výkladu, těžícímu z (opět) aktuálního konfliktu mezi západním a islámským světem, byl by ale nejspíš značně překvapen. Konečně, zrovna v Semperově opeře, která si dlouhodobě buduje image divadla tolerantního a otevřeného k lidem všech národů, kultur a vyznání, bychom se asi výrazně konfrontační inscenace s náboženským podtextem momentálně tak jako tak nedočkali. Dijkema ovšem ohromil drážďanské publikum něčím jiným: na scéně se objevila inscenace dokonale pohádkového střihu, vypracovaná výtvarně a technicky s brilancí, jaká už se dnes na operních scénách prakticky nevyskytuje.

Dijkemova orientální říše, do níž přijíždí mladík Belmonte osvobodit milovanou Konstanzi ze spárů vladaře Bassy Selima, přitom rozhodně není pohádkou bez kazů. Na jednom podstatném se dokonce celá rozkládá: je to svět v neustálém pohybu a na velmi nepevných základech, protože Selimovo panství je zkrátka jen jedna velká nehostinná bažina. Ostrůvky plné bujné vegetace a nejrůznější fauny, mezi níž nechybí ani velmi realistický krokodýl nebo divoké kachny, se tak každou chvíli kamsi přesouvají nebo zcela mizí, aby mezi nimi Belmonte v honosném barokním odění brčálově zelené barvy (jeden z mnoha nápaditých a opulentních kostýmů Claudie Damm a July Reindell) konečně našel bohatě zdobenou bránu do Selimova „serailu“. Zde pak začíná velké akční dobrodružství, sice možná oproštěné od hlubších psychologických ponorů do jednání a motivací postav, ale zato plné fantazie a neutuchajících gagů a nápadů. K setkání Belmonta s už dříve zotročeným přítelem Pedrillem tak dochází ve chvíli, kdy se Konstanzin zachránce už téměř utopil ve zrádném terénu; následné svlékání zablácených svršků a realistické odstraňování pijavic z těla dokazuje, že jen s nějakými náznaky na scéně se pan režisér rozhodně nespokojí…

Sám Bassa Selim pak vstoupí do děje jako středobod dechberoucího průvodu, tvořeného zástupy zbrojnošů, bizarními vozy, taženými velbloudy a množstvím dívek z jeho harému. Tureckému mocipánovi jde ovšem evidentně  jen o lásku a přízeň jediné z nich – krásné Konstanze. Oproti groteskním námluvám Selimovy pravé ruky, hřmotného Osmina, který se při společné sklizni jakýchsi bahenních plodin marně dvoří Pedrillově dívce Blonde, je však uhlazený sultán o poznání rafinovanějším svůdcem. První polovina představení tak končí Selimovým a Konstanziným dostaveníčkem na blatech, které před tím vyzdobilo služebnictvo bezpočtem rozžatých svícnů. Přestože chce nešťastná dívka zachovat svému Belmontovi věrnost, Selim jí rozhodně nenechává chladnou. Když jí meč, který na ni před tím hrozivě vytasil, následně sám vloží do rukou a vyzývá ji, aby ho raději zabila, než ponechala bez své náklonnosti, je to pro Konstanzi jen další těžká zkouška v dilematu, pro kterého z obou mužů se vlastně rozhodnout…