Udělal jsem svůj nejnepochopitelnější kousek v životě. Začal jsem zpívat

Před sto pětadvaceti lety, 9. září 1890 se v pražském Podskalí narodil operní pěvec, který patří mezi největší osobnosti v dějinách Opery Národního divadla – basista Vilém Zítek. V dětství a raném mládí Viléma Zítka nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou stane slavným operním sólistou. Toužil po tom stát se námořníkem. Sen se však ukázal jako nesplnitelný a po ukončení základní školní docházky se vyučil jemným mechanikem. Svou profesi vykonával v jedné z pražských továren a podle svědectví jeho spolupracovníků své řemeslo dokonale a precizně ovládal.

O tom, jak se dostal ke zpěvu, zanechal půvabné svědectví jeho kolega z operního souboru Národního divadla, basista a režisér Hanuš Thein ve své knížce Národní umělec Vilém Zítek, která vyšla v roce 1947. Mladý Vilém Zítek se se svým kamarádem, pozdějším sochařem Jindřichem Brůhou rád toulával po Praze. Za jedné takové staropražské toulky se dalo do lijáku. „Schovali jsme se s Brůhou do kostela u dominikánů v Husově ulici. V poboční kapli cvičili nějací zpěváci sborovou církevní skladbu. Nejprve nesměle, později odvážněji jsem nakukoval do kaple a poslouchal. Najednou mně někdo dal do ruky notový part – a já udělal svůj nejnepochopitelnější kousek v životě. Začal jsem zpívat. Brůha zůstal v kostele a poslouchal. Po zkoušce jsem se ale vrátil do kostela a Brůha prohlásil naprosto rozhodně: ´Bylo tě ze všech nejvíc slyšet. Budeš se učit zpívat!´Propadl jsem neodolatelně zpívání.“

Rok zpíval v pěveckém spolku zaměstnanců tiskáren Vyšehrad a poté začal navštěvovat Pivodovu pěveckou školu, kde se setkal s řadou svých budoucích kolegů, především s barytonistou Stanislavem Mužem, se kterým ho posléze pojilo dlouholeté pevné přátelství. Stanislav Muž jej pilně navštěvoval během Zítkovy dlouholeté nemoci a byl mu pevnou oporou až do chvíle, kdy jej sám předešel v létě 1955 na věčnost.

Zítek toužil po zpívání a po divadle. Využil příležitosti, kterou nabízel šéf Opery Národního divadla Karel Kovařovic tím, že v pravidelných intervalech pořádal audice, k nimž se mohl přihlásit každý, kdo projevil zájem. Zítkovo snažení se ukázalo být úspěšné. Kovařovice mladý talent zaujal a nabídl mu angažmá ve sboru. To Zítek rezolutně odmítl. Kovařovicova reakce byla překvapivá, v dnešních poměrech naprosto nemyslitelná. Zítek byl angažován do divadla za plat 70 korun měsíčně jako člen sboru, ale nezpíval. Pouze chodil každodenně na představení a dál se školil ve zpěvu, ale především pro něj bylo podnětem vše, co viděl na jevišti. Tato situace trvala více než dva roky. Mezitím mu byla smlouva změněna na sólistickou, ale až 5. října 1913 vystoupil ve své první roli, kterou byla malá úloha Hlasatele ve Verdiho Otellovi.

Následovala řada úkolů, vesměs menších a středních rolí. Kromě toho, jak to bylo tehdy u divadla obvyklé v inscenacích takzvaných velkých činoher (Schillerův Valdštejn, Jiráskův Jan Žižka), Jaroslav Kvapil si jej obsadil do role Amiense v inscenaci Shakespearovy komedie Jak se vám líbí, která byla uvedena v rámci shakespearovského cyklu v roce 1916, dokonce účinkoval i v prvním uvedení Nedbalova baletu Andersen.Ve svých nepublikovaných vzpomínkách, které se zachovaly, o tom sám Zítek píše: „Tenkrát nikdo se nekořil před mládím, bylo nutno něco zastat a získat důvěru.“

Své přirozené pěvecké předpoklady (rozsah, barva hlasu) rozvíjel Vilém Zítek cílevědomým a důsledným školením. Opera a divadlo byly pro něj vším, inspiroval se u velkých osobností, velkým zdrojem poučení pro něj bylo herecké umění Eduarda Vojana, kterého obdivoval. Zdokonaloval se ve všech směrech, pilně navštěvoval tehdy velmi populární Hojerovu tělocvičnou kolu, boxoval, dodržoval vzornou životosprávu. Za své výkony se mu dostávalo ovací diváků i pochvaly kritiky. Jediný, kdo byl nespokojený, byl Zítek sám se sebou. Stále měl pocit, že se může ještě více zdokonalovat.

Jeho první velkou rolí byl kníže Gremina v Evženu Oněginovi, kterého zpíval v roce 1914. Role Taťánina manžela jej provázela po celý život, naposledy ji zpíval v únoru 1947.Velké role přicházely jedna za druhou, v květnu 1917 poprvé ztvárnil dvě velké smetanovské role, charakterově  zcela odlišné, poctivého žalářníka Beneše z Dalibora a lstivého Raracha z Čertovy stěny. Tyto postavy se staly jedněmi z dominant Zítkovy pěvecké a herecké kariéry. Role Raracha ostatně byla poslední, v níž vystoupil v pátek 7. března 1947 na jevišti Národního divadla. V roce 1918 pak přibyla další velká smetanovská role, Chrudoš v Libuši. A 28. října 1920 Zítek zpíval žalářníka Beneše v Daliborovi, který byl posledním Kovařovicovým představením na Národním divadle (Karel Kovařovic zemřel 6. prosince 1920).

Ke Kovařovicovi choval Vilém Zítek velký obdiv a Kovařovic mu opětoval důvěrou, kterou mu projevoval od počátku. Stejný vztah ovšem nastal i mezi Zítkem a Kovařovicovým nástupcem, Otakarem Ostrčilem. Ostrčil si Zítka obsadil do titulní role v Mozartově Figarově svatbě. Inscenace se stala triumfem Ostrčilovým i Zítkovým. Mozartova hudba dala vyniknout všem finesám Zítkova pěveckého umění a Beaumarchaisova předloha poskytla podklad pro uplatnění Zítkových hereckých vloh, umocněných jeho soustavným studiem a pílí. Kritiky byly zcela jednoznačné, nejpregnantněji to snad vyjádřil recenzent Tribuny Josef Hutter slovy: „…zpíval svůj part s pravou rozkoší dokonalého nastudování.“Ostrčil projevoval Zítkovi svou všestrannou přízeň. Když se pěvec ve své neúnavné snaze po svém dalším uměleckém růstu snažil o studijní pobyt v Itálii a ministerstvo mu odmítlo udělit stipendium, Ostrčil souhlasil s tím, že Zítek dá v divadle výpověď a přijme angažmá v Itálii. V roce 1926 se tak stal sólistou Teatro Regio v Turíně. Zpíval tam především v italských operách, ale také Pizzara v prvním italském uvedení Beethovenova Fidelia, k němuž navrhl scénu šéf výpravy Národního divadla Josef Matěj Gottlieb a kostýmy František Naske, manžel herečky Růženy Naskové a Zítkův přítel. V sezoně 1927/1928 Zítek působil v milánské Scale, potom odešel na rok do německého Charlottenburgu, načež se opět vrátil do Milána. Jednou z jeho nejúspěšnějších rolí byl král Filip ve Verdiho Donu Carlosovi.

Zítek zpíval také v Záhřebu, Bělehradě, Stockholmu, Amsterdamu, Kodani a dalších evropských metropolích. V době svého z hraničního působení podnikl také úspěšný dvouměsíční zájezd do Sovětského svazu. V Miláně se dále zdokonaloval v pěvecké technice u profesora Binettiho. I když ani v této době nepřerušil svazky s Národním divadlem, zdálo se, že v cizině zakotví natrvalo. Nakonec se ale rozhodl pro návrat domů, aby to, čemu se naučil v zahraničí, zúročil v divadle, které mu bylo nejdražší, v Národním.

Národní divadlo ale mezitím bylo postátněno a ministerstvo nasadilo úsporný kurs. Šetřilo se, snižovaly se personální stavy, svou roli nepochybně sehrála i tradiční česká závist a Ostrčilovi dalo dost práce, než vymohl souhlas k Zítkovu opětovnému angažmá. Své díky a úctu k Otakaru Ostrčilovi vyjádřil Vilém Zítek vroucími slovy při posledním rozloučení s ním.

Vilém Zítek se zcela koncentroval na divadlo. Pouze výjimečně účinkoval na koncertech a v rozhlase. Jeho hlas se zachoval především na nahrávkách Talichových inscenací z divadla.

Připomeňme alespoň některé ze Zítkových četných rolí, z nichž mnohé ztvárnil v několika různých inscenacích. Zítek sám si vedl s precizností sobě vlastní záznamy o svých vystoupeních. Jak nám dosvědčuje Hanuš Thein: „Vodníka v Rusalce zpíval stošedesátkrát, Kecala v Prodané nevěstě stočtyřicetkrát, Figara stodvacetkrát a nejvíce si zakládal na tom, že Raracha v Čertově stěně zpíval stošestkrát.“Kromě již zmíněných smetanovských rolí hrál a zpíval také v Hubičce (nejprve Matouše, potom otce Palouckého), v Tajemství byl nejdříve představitelem Mistra zednického a poté Maliny, v Braniborech v Čechách Olbrama. Jeho parádní rolí byl hrabě Vilém v Dvořákově Jakobínu a samozřejmě Vodník v Rusalce. Byl rozkošným Jankem v Blodkově opeře V studni a v opeře Zítek téhož autora vytvořil titulní roli. Ve scénickém provedení Svaté Ludmily zpíval Poustevníka Ivana. Účinkoval ve všech operách Zdeňka Fibicha, jmenujme alespoň Vitoraze v Šárce, Kajetána v Nevěstě messinské a Stefana v Bouři. V operách Josefa Bohuslava Foerstera se představil v postavě Rubače v Evě, Graziana v Jessice, Prokopa Žitného v Srdci a Borise v Nepokořených.

Byl Stárkem při prvním pražském provedení Janáčkovy Její pastorkyně v roce 1916 a ve Výletech páně Broučkových vystoupil v trojroli Sakristán-Lutobor-Domšík od Zvonu. Účinkoval také v operách svých šéfů. V Kovařovicových operách to byly role správce Koše v Psohlavcích a Rýzmburského myslivce v operní adaptaci Babičky – Na Starém bělidle. V operách Otakara Ostrčila ztvárnil role Finna v Legendě z Erinu, Klána v Poupěti a především byl znamenitým Čertem v pražské premiéře Honzova království. V opeře Jaroslava Křičky pak vytvořil roli Meleagra.

Z postav italských oper se zmiňme především o králi Filipovi z Dona Carlose, Ramfisovi v Aidě, Hraběti Monterone v Rigolettovi, titulní roli v Boitově Mefistofelovi, filosofovi Collinovi v Bohémě a dvou rolích rossiniovských, kterými byli Mustafa v Italce v Alžíru a Basilio v Lazebníkovi sevillském.Z postav francouzské operní tvorby to byla například role kardinála Brogniho v Halévyho Židovce, Lothara v Thomasově Mignon a především tři postavy, které patřily k jeho nejúspěšnějším – Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétce, titulní hrdina Massenetova Dona Quijota a čtyřrole zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách.

Výborné příležitosti, v nichž mohl uplatnit všechny přednosti svého pěveckého i hereckého projevu, poskytla Vilému Zítkovi operní tvorba německá a ruská. Především to prokázal v postavách Kašpara ve Weberově Čarostřelci a Pizzara v Beethovenově Fideliovi, ale také v rolích wagnerovských (Jindřich Ptáčník v Lohengrinovi, Daland v Bludném Holanďanu a Heřman v Tannhäuserovi). V ruských operách se na počátku své kariéry prosadil jako úskočný jezuita Rangoni v Musorgského Borisi Godunovovi, kterého v roce 1945 vyměnil za skvělou kreaci titulní role v Jeremiášově a Mandausově inscenaci.  V Borodinově Knížeti Igorovi byl výborným představitelem role Vladimíra Galického.

Samostatnou kapitolu v Zítkově jevištní tvorbě tvořily role mozartovské. Vedle nezapomenutelného Figara to byl Alfonso v Così fan tutte, herecky i pěvecky do detailů propracovaný Papageno v Kouzelné flétně. V Donu Giovannim vytvořil postupně hned čtyři postavy, Masetta, Komtura, Leporella a nakonec i titulní roli, v níž ho toužila vidět Ema Destinnová. V dopise, který Zítkovi napsala 16. prosince 1918, uvedla: „…Jste mi osobou i talentem, hlasem i výrazem opravdu ideálem Mozartova hrdiny odporu, síly i cynismu – Máte od osudu vzácnou hřivnu ve svých rukou – na Vás je využití ji zcela a zplna – což Vám z duše přeje Vaše stará kolegyně Ema Destinnová.“Po smrti Otakara Ostrčila se šéfem opery stal Václav Talich. S Talichem si Zítek nerozuměl tak, jak s jeho předchůdci. Příčin bylo jistě více, ale svou roli tu sehrál především fakt, že se jednalo o velmi výrazné a svérázné osobnosti. Jak se ukázalo až po Zítkově smrti z dochované korespondence, Talich si Viléma Zítka velice vážil a v tomto smyslu se vyjádřil například ve svém dopise k pěvcovým šedesátinám.

Na leden 1947 připravovalo Národní divadlo novou inscenaci Figarovy svatby s Vilémem Zítkem. Kvůli nemocem v souboru byla premiéra opakovaně odložena. Nakonec se tak stalo kvůli nemoci Viléma Zítka. V tisku se rozpoutala polemika, v níž zvláště aktivní byly Svobodné noviny, které se tázaly, zda je Vilém Zítek v souboru opery skutečně tak nenahraditelný. Citlivého Zítka to velmi roztrpčilo a 18. března dal výpověď.

O několik týdnů později, na Bílou sobotu 8. dubna postihl Viléma Zítka těžký záchvat mrtvice, který ho trvale upoutal na lůžko. Byl zcela ochrnutý, neschopen řeči a bylo mu nutno amputovat obě nohy. Vilém Zítek zemřel 11. srpna 1956.

Vilém Zítek byl prvním operním umělcem, jemuž byl udělen titul Národní umělec. Po roce 1990 jsme byli svědky toho, jak mnozí umělci vraceli tyto tituly. Jistě, titul byl do jisté míry zprofanován, ale jestli někdo byl všemi atributy svého lidského i uměleckého profilu hoden tohoto titulu, byl to právě Vilém Zítek.

Foto archiv ND Praha / Karel Váňa