Udělal jsem svůj nejnepochopitelnější kousek v životě. Začal jsem zpívat

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Před sto pětadvaceti lety, 9. září 1890 se v pražském Podskalí narodil operní pěvec, který patří mezi největší osobnosti v dějinách Opery Národního divadla – basista Vilém ZítekVilém ZítekV dětství a raném mládí Viléma Zítka nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou stane slavným operním sólistou. Toužil po tom stát se námořníkem. Sen se však ukázal jako nesplnitelný a po ukončení základní školní docházky se vyučil jemným mechanikem. Svou profesi vykonával v jedné z pražských továren a podle svědectví jeho spolupracovníků své řemeslo dokonale a precizně ovládal.

O tom, jak se dostal ke zpěvu, zanechal půvabné svědectví jeho kolega z operního souboru Národního divadla, basista a režisér Hanuš Thein ve své knížce Národní umělec Vilém Zítek, která vyšla v roce 1947. Mladý Vilém Zítek se se svým kamarádem, pozdějším sochařem Jindřichem Brůhou rád toulával po Praze. Za jedné takové staropražské toulky se dalo do lijáku. „Schovali jsme se s Brůhou do kostela u dominikánů v Husově ulici. V poboční kapli cvičili nějací zpěváci sborovou církevní skladbu. Nejprve nesměle, později odvážněji jsem nakukoval do kaple a poslouchal. Najednou mně někdo dal do ruky notový part – a já udělal svůj nejnepochopitelnější kousek v životě. Začal jsem zpívat. Brůha zůstal v kostele a poslouchal. Po zkoušce jsem se ale vrátil do kostela a Brůha prohlásil naprosto rozhodně: ´Bylo tě ze všech nejvíc slyšet. Budeš se učit zpívat!´Propadl jsem neodolatelně zpívání.“

Rok zpíval v pěveckém spolku zaměstnanců tiskáren Vyšehrad a poté začal navštěvovat Pivodovu pěveckou školu, kde se setkal s řadou svých budoucích kolegů, především s barytonistou Stanislavem Mužem, se kterým ho posléze pojilo dlouholeté pevné přátelství. Stanislav Muž jej pilně navštěvoval během Zítkovy dlouholeté nemoci a byl mu pevnou oporou až do chvíle, kdy jej sám předešel v létě 1955 na věčnost.

Zítek toužil po zpívání a po divadle. Využil příležitosti, kterou nabízel šéf Opery Národního divadla Karel Kovařovic tím, že v pravidelných intervalech pořádal audice, k nimž se mohl přihlásit každý, kdo projevil zájem. Zítkovo snažení se ukázalo být úspěšné. Kovařovice mladý talent zaujal a nabídl mu angažmá ve sboru. To Zítek rezolutně odmítl. Kovařovicova reakce byla překvapivá, v dnešních poměrech naprosto nemyslitelná. Zítek byl angažován do divadla za plat 70 korun měsíčně jako člen sboru, ale nezpíval. Pouze chodil každodenně na představení a dál se školil ve zpěvu, ale především pro něj bylo podnětem vše, co viděl na jevišti. Tato situace trvala více než dva roky. Mezitím mu byla smlouva změněna na sólistickou, ale až 5. října 1913 vystoupil ve své první roli, kterou byla malá úloha Hlasatele ve Verdiho Otellovi.

Následovala řada úkolů, vesměs menších a středních rolí. Kromě toho, jak to bylo tehdy u divadla obvyklé v inscenacích takzvaných velkých činoher (Schillerův Valdštejn, Jiráskův Jan Žižka), Jaroslav Kvapil si jej obsadil do role Amiense v inscenaci Shakespearovy komedie Jak se vám líbí, která byla uvedena v rámci shakespearovského cyklu v roce 1916, dokonce účinkoval i v prvním uvedení Nedbalova baletu Andersen.William Shakespeare: Jak se vám líbí - Otto Boleška (Jaques), Vilém Zítek (Amiens) - ND Praha 1915 (foto archiv ND Praha)Ve svých nepublikovaných vzpomínkách, které se zachovaly, o tom sám Zítek píše: „Tenkrát nikdo se nekořil před mládím, bylo nutno něco zastat a získat důvěru.“

Své přirozené pěvecké předpoklady (rozsah, barva hlasu) rozvíjel Vilém Zítek cílevědomým a důsledným školením. Opera a divadlo byly pro něj vším, inspiroval se u velkých osobností, velkým zdrojem poučení pro něj bylo herecké umění Eduarda Vojana, kterého obdivoval. Zdokonaloval se ve všech směrech, pilně navštěvoval tehdy velmi populární Hojerovu tělocvičnou kolu, boxoval, dodržoval vzornou životosprávu. Za své výkony se mu dostávalo ovací diváků i pochvaly kritiky. Jediný, kdo byl nespokojený, byl Zítek sám se sebou. Stále měl pocit, že se může ještě více zdokonalovat.

Jeho první velkou rolí byl kníže Gremina v Evženu Oněginovi, kterého zpíval v roce 1914. Role Taťánina manžela jej provázela po celý život, naposledy ji zpíval v únoru 1947.Petr Iljič Čajkovskij: Eugen Oněgin - Vilém Zítek (Kníže Gremin) - ND Praha 1920 (foto archiv ND Praha)Velké role přicházely jedna za druhou, v květnu 1917 poprvé ztvárnil dvě velké smetanovské role, charakterově  zcela odlišné, poctivého žalářníka Beneše z Dalibora a lstivého Raracha z Čertovy stěny. Tyto postavy se staly jedněmi z dominant Zítkovy pěvecké a herecké kariéry. Role Raracha ostatně byla poslední, v níž vystoupil v pátek 7. března 1947 na jevišti Národního divadla. V roce 1918 pak přibyla další velká smetanovská role, Chrudoš v Libuši. A 28. října 1920 Zítek zpíval žalářníka Beneše v Daliborovi, který byl posledním Kovařovicovým představením na Národním divadle (Karel Kovařovic zemřel 6. prosince 1920).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat