Inscenace In Spite of Wishing and Wanting je dalším kusem, který i po dvou hodinách zanechává publikum rozdychtěné po nových výjevech a nové akci. Je pozoruhodná v mnoha směrech. Vznikla v roce 1999 a letos byla obnovena v novém obsazení se současnými členy Ultimy Vez. Ničím však neprozrazuje své „stáří“, mohlo by klidně jít o novinku. A nápady, které jsou v ní nahuštěny, by mnoha tvůrcům vystačily na tři čtyři projekty.
Wim Vandekeybus se v inscenaci soustředí čistě na svět mužů, ale nevypráví jen o souboji o moc, ovládání a primitivní agresivitě, odkrývá komplikovanější struktury plné emocí. Muži v sobě mají touhu po velkých činech a dalekých cestách, touhu po transformaci, objevitelskou krev, ale také hravost, a někde na dně jejich duší se krčí i potlačovaný strach. A ve scénických obrazech, jež spolu jedenáct interpretů rozehrává, je to vše obsaženo.
S rozjezdem režisér příliš neváhá. Svých jedenáct mužů (i sebe samého) uvádí na scénu jako stádo divokých koní, a to doslova. Pohybová metafora čerpající z živočišné říše stojí obvykle jednou nohou nad propastí karikatury a dětinskosti, ale Wim Vandekeybus se dokáže nebezpečí vyhnout. Z mužů čiší síla a energie. Až jí bude dovoleno propuknout, až vnitřní duch každého z nich odhodí pomyslné udidlo, nebude už jejich letu bránit docela nic.
Každý z interpretů je vyhraněná individualita originálního vzhledu a typu, od drobného Tchajwance přes hromotluckého Itala po zlatovlasého Švéda, jako kdyby se tu scházely všechny národy. Jsou dokonale fyzicky disponovaní a jejich projev je spojením síly a lehkosti tak, jak to dynamická choreografie, prošpikovaná však i komickými a poetickými okamžiky, žádá. Vypravěčem a průvodcem je tanečník Yassin Mrabtifi, který se objevuje nejprve v roli jakéhosi krotitele a posléze na sebe bere úlohu vůdcovskou až diktátorskou, ale spíše se jí baví, než že by se vyžíval v moci. Muži prožívají své spory, ale také iluzi transformace do jakékoli věci či tvora na světě. Svým způsobem se před zraky diváků mnohokrát transformují a skryté touhy jsou tak naplněny.
Muži tančící polonazí v oblacích bílého peří, muži tančící v sukních se světly v rukou a kreslící jimi na plátno tmy, muži hádající se o slovíčko. Intertextualita hry je pozoruhodná. Jedním z námětů, z nichž inscenace vychází, je povídka Julia Cortazara Story with No Moral o muži, který prodával výkřiky a přišel prodat diktátorovi své země jeho poslední slova (druhou je povídka Headlessness o popraveném muži, jehož hlava žila dál). Téma moci slov se v inscenaci objevuje skrz slovo mluvené, které je v tomto případě skutečně účelnou a podstatnou součástí, ne pouhou ozdobou nebo výplní hluchého místa (v současném tanci se někdy mluvené slovo podobá spíš zoufalému výlevu autora, který potřebuje vyplnit čas).
Propojení literárního a pohybového textu nevrcholí jen hádkou o vlastnictví slov a o to, co vše je možné koupit, ale do inscenace je zakomponován také krátký film na motivy povídek. Na plátně je zachyceno tehdejší obsazení inscenace, kdy byl děj filmu ještě úžeji spojen s výjevy na scéně. Nyní už není toto spojení na první pohled tak patrné a ztrácí se trochu kouzlo „laterny magiky“ s prostupujícími se světy, ale postava diktátora a jeho suity je čitelnou paralelou. Ačkoli je promítání v inscenaci rozděleno do dvou míst (a má i čistě praktickou úlohu – k úklidu scény i ke krátkému oddechu), je natolik sugestivní, že by si divák též přál dívat se na tento bizarní a groteskní svět malého diktátorství dál. Záběry jsou vedeny z podhledu a širokoúhlý objektiv lehce zkresluje perspektivu, film tedy působí dosti surreálně. Pokud jde o mluvené slovo na scéně, porozumění lehce znesnadňuje, že jde částečně o promluvy v italštině a dalších jazycích, smysl je však jasný vždy. A film je prozíravě doplněn titulky.
Vtipné momenty a prokomponované detaily, provázanost motivů od počátku do konce činí z inscenace mistrovské dílo. Tanečníci je pak přivádějí naplno k životu. Nic expresivně krutého se na scéně neodehrává, není toho ani zapotřebí, síla a agresivita nepotřebují přehršel prvoplánových ran, aby je divák cítil a aby se přikrčil v obranném reflexu na svém sedadle, když se tanečníci rozebíhají přímo k němu. Inscenace není temná, ale poetická. Diváci mají čas i na oddech a pobavení, třeba ve scéně s cvičenými blechami, kde se spíše herecky exponuje mladý Cheng-An Wu z Tchajwanu. Naopak Knut Vikström Precht má roli zvířecí, v níž není úplně zřejmé, zda představuje zkrocené zvíře, nebo jen necivilizovaného divocha, ale její rozpětí dokáže vylekat i vyvolat smích. Tento tanečník spolupracuje také s naším souborem DOT504, své fyzické přednosti maximálně využívá v Collective Loss of Memory, zato letošní premiéra pro něj musela být spíš odpočinkem, zvlášť v porovnání s výkonem, který musí podávat u Ultimy… Mohli bychom rozebrat osobní vklad každého interpreta, protože každý do In Spite of Wishing and Wanting skutečně sám sebe vložil.
Jako vždy je na inscenaci nejvíce fascinující fyzické nasazení obecně. Tanečníci vzdorují s úspěchem fyzikálním zákonům, dokáží vytvořit iluzi letu, téměř jakéhokoli myslitelného pohybu v jakémkoli myslitelném směru. Kontrast mužské síly a poprašku bílého peří je nezemskou alegorií věčného rozporu mezi udatností a křehkostí. A nahoty je téměř minimum. Hudba je tentokrát reprodukovaná, nechybí v ní tradičně agresivní zvuk elektrické kytary, která tak často doprovází tanečníky Ultimy i živě.
Inscenace je a zůstane aktuální. Diváci si do ní v každé éře projektují své představy, které filtruje společenská situace. Skupina mužů v nás dnes asi víc než kdy jindy evokuje obraz válečného tábora a strach z ovládnutí, z nebezpečí mnoha podob, který se vplížil do společnosti, s námi teď rezonuje víc, než s publikem na prahu milénia, které se ještě dívalo do budoucnosti s optimismem. Svět se změnil a ukázalo se, že Wim Vandekeybus je vizionář. Inscenace je však především zážitkem. Velkým zážitkem. Plnokrevným divadlem. Dokáže v publiku v určitých okamžicích vzbudit až dětský úžas a nadšení, už jen z fyzických výkonů a ze záplavy energie, jež se na ně valí. Pokud jde o taneční či pohybové divácké zážitky z roku 2016, intenzitou se Ultimě Vez vyrovná snad jen pár vrcholných představení zahraničních souborů na Letní Letné. Tyto dojmy jen těžko dokáže překonat domácí produkce. I když do konce roku máme ještě měsíc a někdo nás může překvapit…
Hodnocení autorky recenze: 100 %
In Spite of Wishing and Wanting
Režie, choreografie, scéna: Wim Vandekeybus
Hudba a zvukový design: David Byrne
„Fuzzy Freaky“ (DJ Food remix)
Světla: Francis Gahide, Davy Deschepper
Zvuk: Bram Moriau
Asistenti choreografie: Iñaki Azpillaga, German Jauregui
Umělecký asistent: Greet Van Poeck
Stylista: Isabelle Lhoas za podpory Isabelle De Cannière
Technická koordinace: Davy Deschepper
Stage manager: Tom de With
Produkce: Ultima Vez
Koprodukce KVS Brussels
Světová premiéra: 12. 3. 1999 Teatro Communale di Ferrara
Nové nastudování: 2016
(psáno z představení 25. 11. 2016 Divadlo Archa Praha)
Účinkují – Rob Hayden, Eddie Oroyan, Yassin Mrabtifi, Guilhem Chatir, Grégoire Malandain, Luke Jessop, Luke Murphy, Flavio D’Andrea, Knut Vikström Precht, Cheng-An Wu, Baldo Ruiz
