Umění a Holokaust nejen podle Pountneyho: Když opera kráčí vodami, kam se morálka bojí vstoupit

Umělecké ztvárnění Holokaustu je citlivé téma. Pokus o kontextualizaci největšího zločinu v dějinách, jak to udělal Glazer při oscarovém večeru, když uvedl paralely mezi Osvětimí a „nelidskou“ izraelskou politikou, je nemožný. Holokaust je jedinečné zlo, které lze chápat ze dvou hledisek – z hlediska oběti i utlačovatele. Pasažérka je díky své bilaterálnosti jednou z nejzásadnějších oper moderní doby – a další nedávná uvedení tento fakt jen potvrzují.

Polské drama Pasażerka z kabiny 45 bylo poprvé uvedeno jako rozhlasová hra v roce 1959 a vypráví příběh Zofie Posmyszové, mladé krakovské odbojářky, která byla v roce 1942 poslána do Osvětimi. Namísto vyprávění vlastního příběhu se Posmyszová rozhodla napsat příběh Lisy, nacistické dozorkyně, která na lodi směřující do Jižní Ameriky, aby tam začala nový život, spatří (či si představuje) krásnou vězeňkyni Martu, jejíž život se kdysi pokusila (nebo si to aspoň myslí) zachránit. Není zřejmé, zda pasažérka, kterou vidí, je skutečná, nebo jen přelud.

Posmyszlové kniha byla přeložena do ruštiny a zaslána skladateli Dmitriji Šostakovičovi. Ten ji předal polskému exulantovi Mieczysławu Weinbergovi žijícímu v Moskvě. Ten jednou kdesi zahlédl dozorce KGB, který jej ve vězení týral. Jako člověk, který přežil jak Hitlera, tak Stalina, se Pasažérka dotkla obou etap jeho života. Pracoval na ní téměř celých deset let, ale nikdy se nedostala na jeviště.

Weinbergův přítel, polský skladatel Krzysztof Meyer, mi řekl, že sovětské ministerstvo kultury schválilo uvedení Pasažérky k jubileu bolševické vlády v roce 1967 – Weinberg však nestihl termín. Velké divadlo ji pak odmítlo s tím, že veřejnost už má dost válečných příběhů. Šostakovič byl z Pasažérky nadšený, ale Weinberg se o ní Meyerovi nikdy ani slovem nezmínil – místo toho se vrátil k tvorbě hudby pro dětské kreslené filmy.

V roce 2007, deset let po Weinbergově smrti, byla Pasažérka uvedena v Moskvě koncertně. Britský režisér David Pountney kontaktoval Zofii Posmyszovou, která jej vzala do Osvětimi, aby mu ukázala lůžko, které bývalo její. Pro festival v Bregenzu v roce 2010 navrhl Pountney dvouúrovňovou scénu – zčásti lodní palubu, zčásti pekelnou díru. Daily Telegraph udělil představení po uvedení v Anglické národní opeře v roce 2011 dvě hvězdičky a redaktor Jewish Chronicle napsal, že „nesnášel každou minutu“. Když jsem po třech děsivých hodinách konečně sepsal své myšlenky, zhodnotil jsem Pasažérku jako „něco velmi blízkého mistrovskému dílu“.

Od té doby byla opera uvedena v Německu, USA, Rusku, Izraeli a dalších zemích. V novém mnichovském provedení v režii Tobiase Kratzera a pod taktovkou Vladimira Jurowského je osvětimský rozměr značně zredukován a odsunut do „stínů hrůzných vzpomínek, které nikdy nejsou explicitní“, jak popsala Shirley Apthorpová ve Financial Times. Přestože se v této úpravě ztratily některé z nejkrásnějších sborových scén opery, byla inscenace označena za úspěšnou.

Vydal jsem se do madridského Teatro Real na nejnovější Pountneyho obnovené představení, které dirigovala Mirga Gražinytė-Tyla, která vyrostla na Weinbergově sovětské televizní hudbě k Medvídkovi Pú. Mirgino provedení, v němž účinkoval špičkový orchestr a sbor, bylo úchvatné a vyzdvihlo eklektičnost, s níž Weinberg ztvárnil univerzálnost Osvětimi, kde zajatci pocházejí od severských fjordů až po severoafrické mellahy. Partitura se otevírá střípkem atonality Albana Berga, přechází v mořskou hudbu Benjamina Brittena a vykrádá Šostakovičovu žebravou posměšnost, přičemž vyjadřuje Weinbergovo osobní hledání Smyslu života (podle věčné osvětimské fráze Viktora Frankla).

Posmyszová zemřela v roce 2022 v Osvětimi a zdržela se vynášení soudů. V Londýně nám vyprávěla, že v Osvětimi byly tři druhy dozorců – bezohlední sadisté, nudní byrokraté a pár těch, kteří se občas chovali slušně. Fakt, že v Osvětimi přežil soucit, jí dodával naději v budoucnost lidstva.

Vztahy mezi dozorci a vězni jsou v dramatické opeře The Passenger nejednoznačné. Zdá se, že Líza je během svého pobytu v koncentračním táboře pod magickou, možná i milostnou kontrolou Marty. Když se však bývalá strážkyně, nyní vážená manželka velvyslance, při Martině zjevení na lodi zhroutí, jsme jako diváci nuceni soucítit s oběma stranami. Umění vstupuje tam, kam se morálka bojí vkročit. Teatro Real bylo plné a reakce diváků ohromující. Poslední večer se režisér Pountney vrátil, aby všem obsazeným nabídl terapii.

Otázkou zůstává přípustnost. Polský skladatel Meyer prohlašuje, že je pro něj „těžké přijmout situaci, kdy v opeře zpíváme a ukazujeme něco, co je nepředstavitelnou tragédií, morální katastrofou pro lidstvo.“ Má pravdu. Beletrie o Holokaustu, včetně Sofiiny volby od Williama Styrona a Předčítače od Bernharda Schlinka, stejně jako dvou knihy Martina Amise, které jsou téměř urážlivé. Na druhou stranu kultovní film Stephena Spielberga a Schindlerův seznam Thomase Kenneallyho významně posunují naše chápání lidství během genocidy.

Pasažérka se vyhýbá zjednodušení. Je to opera pro dospělé, znamení toho, že opera již překonala své lehkovážné kořeny a je dnes schopna řešit i ty nejtěžší nezávažnější otázky. V režii Joana Matabosche je Teatro Real zářným příkladem nové vážnosti. Vedle opery Pasažérka nabízí Teatro Real dvojici monodramat o sebevraždě, Poulencův Lidský hlas a Schönbergovo Očekávání, která spojuje vášnivý projev známé herečky Rossy de Palma. Ani jedno místo nebylo volné. Lidé, hledající v této těžké době odpovědi, se obracejí k opeře.