Uprchlická krize v barokní opeře aneb Rameau v Mnichově

Propojení umění a společensko-politické angažovanosti je jednou z nejčastěji diskutovaných a zřejmě nikdy definitivně nezodpovězených otázek pro diváky i kritiky. Část operních režisérů posledních dekád cítí jako svou zásadní povinnost umělce vyjádřit se v rámci režijních konceptů k palčivým problémům současnosti. Vyhraněným režijním výkladem se silným vztahem k dnešku se vyznačuje i nová mnichovská inscenace opery Les Indes galantes Jeana-Philippa Rameaua, jejímž režisérem je Sidi Larbi Cherkaoui, respektovaný choreograf a v současnosti také ředitel Královského vlámského baletu.

Velký úspěch této Rameauovy opery v roce 1735 byl jednoznačným příklonem francouzské opery k žánru opery-baletu a v rámci tohoto žánru se výrazně začaly prosazovat náměty odehrávající se v exotických prostředích. Vzhledem k politické situaci v Evropě, zvláště u dvorského i běžného publika, rezonovaly opery s tureckými postavami a prostředími. Tyto skutečnosti se ostatně promítají i do jednoho z dílů populární filmové série o Angelice.

Struktura třetí Rameauovy opery (po dvou hudebních tragédiích) je značně inovativní, opera v původním znění, resp. přepracované verzi (1736), se skládá z prologu a jednotlivých nesouvisejících příběhů, které se odehrávají v různých exotických prostředích. Kompletní verze pak obsahuje mytologický prolog s antickou inspirací a epizody z Osmanské říše (I), z krajiny se sopkou v Peru (II), ze zahrad perského vládce (III) a z ležení francouzských a španělských dobyvatelů v Severní Americe (IV). V libretu se projevuje výrazný zájem o mimoevropské kultury a jejich rituály. Z hlediska operních dějin je velmi zajímavá první „turecká“ epizoda, která má takřka totožný děj s Mozartovým Únosem ze serailu.

Všechny epizody jsou samozřejmě příběhy o lásce, rivalitě v milostném citu, intrikách, ale hlavně je zde silně traktována myšlenka ušlechtilosti a vznešenosti mimoevropských národů. Výrazně se zde již projevují ideje osvícenství a názory budoucích francouzských encyklopedistů. Příběhy jsou zcela samostatné a dějově uzavřené, a tato struktura umožňuje proměnlivou skladbu. To ostatně prokázal i znalec staré hudby z nejpovolanějších, William Christie, když operu provedl roku 2008 na pražském festivalu Struny podzimu. V koncertním a působivě živém večeru provedl části I, II a IV. Vynechal prolog a perskou epizodu, která obsahuje nejvíce baletní hudby (a byla ostatně zařazena skladatelem až po premiéře pro další reprízy).

Téma současné uprchlické krize zapojuje Sidi Larbi Cherkaoui (narozen 1976) nenápadně a postupně. Na operní scéně je jako režisér nováčkem, nejširší veřejnosti je ale znám jako vynikající tvůrce choreografie k poslední filmové verzi Anny Kareniny (2012) britského tvůrce Joea Wrighta. Celým tímto divadelně-filmovým ztvárněním slavného románu Tolstého nesmírně působivě prostupuje tanec a pohyb. Je to film, který ocení spíše budoucí generace než jeho současníci.  Cenami ověnčený choreograf, ředitel Královského vlámského baletu (od roku 2015), pochází z rodiny vlámské matky a marockého otce. Vícekrát se vyjádřil o vlastním pocitu umělce mezi dvěma kulturami a světy. Jeho choreografická tvorba úspěšně spojuje hip-hop, jazzový tanec, balet, kathak (taneční styl z Indie) i moderní výrazový tanec a právě takováto stylová fúze je typická i pro jeho choreografii četných tanečních čísel opery, které inscenoval se souborem tanečníků, převážně svých stálých spolupracovníků.

Režisér děj narouboval na současný problematický vztah Evropské unie s uprchlíky. Prolog začíná ve škole, kde hezká paní učitelka děti seznamuje s exotickými mimoevropskými kulturami. Na návštěvu přichází prezident (zřejmě z USA), maskovaný jako John F. Kennedy, ostatně se stejnou slabostí pro krásné pohlaví (jak ukáže prolog). První „turecká“ epizoda se odehrává ještě poněkud indiferentně jako příběh lásky s překážkami, která zvítězí díky turecké velkomyslnosti. Místy do režisérského záměru prosakuje určitá ironie.

Režisér i výtvarnice scény (Anna Viebrock) pracují v prologu a v této části zajímavě s pohybem a rychlým přestavováním školních lavic a kvadratických modulů, které mohou symbolizovat např. lodě nebo pevninu. Bohužel po chvíli tento princip začíná být vinou opakování již poněkud nudný. Druhá epizoda se nese ve znamení převrácení optiky příběhu. Původně ušlechtilý španělský dobyvatel Carlos, milující peruánskou Indiánku Phani, je zde nahrazen dotěrným nekňubou. Hlavní postava dalšího nápadníka Huascara, příslušníka jejího vlastního kmene Huascara, je v režijním pojetí zcela přepracována na pokryteckého a manipulativního katolického kněze. Phani není Peruánkou, ale mladou katolickou vdovou, kterou pod záminkou zpovědi sexuálně obtěžuje katolický kněz. Zde se režisér snaží chytit více „režijních zajíců“ najednou, vyjadřuje se k problémům církve, k důvěře v církev, k svátosti manželství, homosexuálním svazkům a především k postavení kněze v rámci společnosti. Třetí a nejdelší epizoda, jež v originále pracuje se zápletkou skryté identity, obsahuje větší množství tanečních čísel, která režisérovi umožnila uvést na scénu uprchlíky, uprchlický tábor i konfrontaci uprchlíků s místním obyvatelstvem. Závěrečná epizoda pak rozehrává již nemilosrdně scénicky podanou realitu našich dnů, kterou známe ze šotů televizních zpravodajství. Uprchlický tábor, ostnatý drát a skupina uprchlíků, která se snaží překonat vysokou bránu, rodiny s dětmi v uprchlickém stanu i idealistická paní učitelka (z prologu), která dětem trpělivě vysvětluje současné uspořádání Evropy. S tou se sbližuje charizmatický politik, ovšem vše probíhá za dohledu vojáků mírových sil, ozbrojených samopaly.

Režisérův pohled se ke konci stává velmi tvrdým, ale nešetří ani jednu stranu. V choreografiích například inscenuje násilnické rozmíšky mezi uprchlíky, nebo naopak předvádí uprchlíky v souvislosti s vykonáváním jen podřadných prací, v tomto případě úklidu.  Závěrečná idyla je jen zdánlivá, kdykoliv může přijít další vlna nepokojů a násilí…. Autenticitu režisérskému záměru dodává i multietnické složení tanečního souboru. Bohužel celá inscenace (a především třetí část) trpí nadbytkem tanečních čísel, i když podle programové brožury došlo k určitým škrtům, představení poněkud ztrácí tah a utápí se místy v opakování. Mimo to režisér převádí postavy z jedné epizody a ty pak vystupují jako němé charaktery v rámci dalších příběhů. Výtvarná podoba inscenace je převážně civilní. Kostýmy (Greta Goiris) neobsahují mnoho etnických prvků, pracují spíše s náznaky jednotlivých typických oděvních elementů.

Z inscenace vítězně vychází hudební nastudování a pěvecké výkony. Ze soustředěného pěveckého ansámblu silněji zapůsobily dámy. Stále stoupající hvězda rakouské sopranistky Anny Prohasky (přesněji pěvkyně rakousko-anglického původu, žijící nyní v Berlíně) zazářila především emocionálně bohatou interpretací Phani v druhé epizodě. Stejně jako většina ostatních pěvců vystupuje ve více rolích. Příjemně překvapila i americká sopranistka Lisette Oropesa (Hébé v prologu/paní učitelka a Zima v poslední epizodě), kterou známe spíše z jiného typu rolí. I další sopranistky, Ana Quintans a Elsa Benoit, dokázaly velmi stylově ztvárnit svoje hrdinky. Rameauova partitura předepisuje pro mužské mladické party většinou speciální francouzský hlasový typ vysokého pohyblivého tenora (haute-contre), pro jiné role pak francouzský také pohyblivý vyšší bas. Zpěváci disponující hlasem typu haute-contre jsou poněkud nedostatkovým zbožím, přesto se Cyril Auvity i Mathias Vidal zhostili svých partů se ctí, i když jde v obou případech spíše o lyrické tenory než o úplné specialisty na tyto partie. Oba ale mají dostatek zkušeností s barokní hudbou a to na jejich nepřepínavém přístupu k vokálním partům bylo opravdu znát. Silným jevištním podáním výrazně zapůsobil basbarytonista François Lis v roli Huascara (katolického kněze).

Operu nastudoval známý anglický dirigent Ivor Bolton, který je spíše spojován s händelovskými projekty než s francouzským barokem. Jeho hudební pojetí je ovšem bezchybné, zvukově bohaté, sice ne tak hravé a temperamentní jako koncert nebo nahrávka Williama Christieho, ale velmi poutavé a v dokonalé koexistenci s choreografií představení. Festivalové uskupení Münchner Festspielorchester a Balthassar-Neumann-Chor z Freiburgu odvedli vynikající práci. Mnichovské publikum dirigenta také po zásluze ocenilo nadšeným potleskem.

Hodnocení inscenace z hlediska celkového vyznění pak zůstává individuálním úkolem každého diváka, a to i vzhledem k jeho dlouhodobým nebo momentálním názorům na uprchlickou krizi a řešení problémů s tím spojených ze strany evropských států. Jsme zachránci nebo noví kolonialisté? U tradičně více politicky angažovaného německého publika měla inscenace úspěch, ale proti režijnímu vyznění se ozvaly také kritické hlasy. Zdrženlivější a tradicionalističtější český návštěvník opery by mohl považovat tento koncept za přepjatý a v nesouladu s libretem. Ve mně zůstal z inscenace dojem určité nucenosti spojení politického tématu multikulturního soužití s lehkou hudbou, převážně s tanečními rytmy. Libreto Louise Fuzeliera vyzývalo Francouze ke sbratření s mimoevropskými národy, byť samozřejmě v divadelně-idealistické rovině. To tato kritická současná inscenace v žádném případě nečiní. Už vzhledem k tragickým mnichovským událostem, které předcházely mnichovské premiéře dva dny před premiérou (22. července 2016), jsem cítil jakousi pachuť, jako když hledáte krásu umění a nacházíte jen smutnou realitu každodennosti. Přes výhrady k režii představení mnohé nahradí skvělé hudební nastudování.

 

Hodnocení autora recenze:
hudební nastudování 90%
režie 50%

Münchner Opernfestspiele 2016
Jean-Philippe Rameau:
Les Indes galantes
Dirigent: Ivor Bolton
Režie a choreografie: Sidi Larbi Cherkaoui
Scéna: Anna Viebrock
Kostýmy: Greta Goiris
Světla: Michael Bauer
Sbormistr: Detlef Bratschke
Dramaturgie: Antonio Cuenca, Miron Hakenbeck
Münchner Festspielorchester
Balthasar-Neumann-Chor Freiburg
Tänzer der Compagnie Eastman Antwerpen
Premiéra 22. července 2016 Prinzregentheater Mnichov
(psáno z reprízy 29. 7. 2016)

Hébé – Lisette Oropessa
Bellone – Goran Jurić
L’Amour – Ana Quintans
Osman – Tareq Nazmi
Emilie – Elsa Benoit
Valère – Cyril Auvity
Huascar – François Lis
Phani – Anna Prohaska
Don Carlos – Mathias Vidal
Tacmas – Cyril Auvity
Ali – Tareq Nazmi
Zaire – Ana Quintans
Fatime– Anna Prohaska
Damon – Mathias Vidal
Don Alvaro – François Lis
Zima – Lisette Oropessa
Adario – John Moore

www.staatsoper.de