Uprchlická krize v barokní opeře aneb Rameau v Mnichově

Režisérův pohled se ke konci stává velmi tvrdým, ale nešetří ani jednu stranu. V choreografiích například inscenuje násilnické rozmíšky mezi uprchlíky, nebo naopak předvádí uprchlíky v souvislosti s vykonáváním jen podřadných prací, v tomto případě úklidu.  Závěrečná idyla je jen zdánlivá, kdykoliv může přijít další vlna nepokojů a násilí…. Autenticitu režisérskému záměru dodává i multietnické složení tanečního souboru. Bohužel celá inscenace (a především třetí část) trpí nadbytkem tanečních čísel, i když podle programové brožury došlo k určitým škrtům, představení poněkud ztrácí tah a utápí se místy v opakování. Mimo to režisér převádí postavy z jedné epizody a ty pak vystupují jako němé charaktery v rámci dalších příběhů. Výtvarná podoba inscenace je převážně civilní. Kostýmy (Greta Goiris) neobsahují mnoho etnických prvků, pracují spíše s náznaky jednotlivých typických oděvních elementů.

Z inscenace vítězně vychází hudební nastudování a pěvecké výkony. Ze soustředěného pěveckého ansámblu silněji zapůsobily dámy. Stále stoupající hvězda rakouské sopranistky Anny Prohasky (přesněji pěvkyně rakousko-anglického původu, žijící nyní v Berlíně) zazářila především emocionálně bohatou interpretací Phani v druhé epizodě. Stejně jako většina ostatních pěvců vystupuje ve více rolích. Příjemně překvapila i americká sopranistka Lisette Oropesa (Hébé v prologu/paní učitelka a Zima v poslední epizodě), kterou známe spíše z jiného typu rolí. I další sopranistky, Ana Quintans a Elsa Benoit, dokázaly velmi stylově ztvárnit svoje hrdinky. Rameauova partitura předepisuje pro mužské mladické party většinou speciální francouzský hlasový typ vysokého pohyblivého tenora (haute-contre), pro jiné role pak francouzský také pohyblivý vyšší bas. Zpěváci disponující hlasem typu haute-contre jsou poněkud nedostatkovým zbožím, přesto se Cyril Auvity i Mathias Vidal zhostili svých partů se ctí, i když jde v obou případech spíše o lyrické tenory než o úplné specialisty na tyto partie. Oba ale mají dostatek zkušeností s barokní hudbou a to na jejich nepřepínavém přístupu k vokálním partům bylo opravdu znát. Silným jevištním podáním výrazně zapůsobil basbarytonista François Lis v roli Huascara (katolického kněze).

Operu nastudoval známý anglický dirigent Ivor Bolton, který je spíše spojován s händelovskými projekty než s francouzským barokem. Jeho hudební pojetí je ovšem bezchybné, zvukově bohaté, sice ne tak hravé a temperamentní jako koncert nebo nahrávka Williama Christieho, ale velmi poutavé a v dokonalé koexistenci s choreografií představení. Festivalové uskupení Münchner Festspielorchester a Balthassar-Neumann-Chor z Freiburgu odvedli vynikající práci. Mnichovské publikum dirigenta také po zásluze ocenilo nadšeným potleskem.