Ušlechtilost, něha, procítěnost. Před 35 lety zemřela sopranistka Ludmila Červinková

16. září si připomínáme další významné operní jubileum. Toho dne před pětatřiceti lety, v roce 1980, zemřela paní Ludmila Červinková, jedna z čelných představitelek mladodramatického a dramatického sopránového oboru v operním souboru Národního divadla třicátých a čtyřicátých let minulého století. Všechny sólistické hlasové skupiny byly v Národním divadle tehdy skvěle obsazeny, a tak se stalo, že řada pěvkyň a pěvců, kteří si svými výkony zasloužili vejít do pomyslné síně slávy naší první scény, zůstali poněkud ve stínu svých proslulejších kolegyň a kolegů. A to je do jisté míry i případ Ludmily Červinkové.Narodila se 26. dubna 1908 v Praze. Vystudovala Vyšší dívčí školu a rozhodla se věnovat zpěvu. Učila se u profesorky Pěničkové, v letech 1928–1934 studovala na Pražské konzervatoři u profesorky Brambergerové. Po absolutoriu v roce 1934 se stala sólistkou olomoucké opery.

Nastoupila do souboru, který doslova „na zelené louce“ vytvořil ve dvacátých letech Karel Nedbal, jenž věnoval maximum úsilí tomu, aby v Olomouci vzniklo vysoce kvalitní, konkurenceschopné operní divadlo a ve své činnosti byl velmi úspěšný. Olomoucká opera pod jeho vedením se začala stávat v českých hudebních kruzích pojmem, absolvovala dva velmi úspěšné zahraniční zájezdy – do Vídně a do Krakova – a olomouckým divadlem prošlo několik velmi kvalitních mladých sólistů, kteří se posléze stali oporami Opery Národního divadla.

V Nedbalově praxi pokračovali po jeho odchodu do Bratislavy v roce 1928 i oba jeho nástupci, zkušený Emanuel Bastl a od roku 1932 mladý ambiciózní Adolf Heller, který v roce 1938 byl nucen kvůli svému rasovému původu emigrovat a poté si ve Spojených státech amerických vybudoval úspěšnou kariéru.

Právě Adolf Heller angažoval mladou sopranistku a začal ji zasypávat četnými, a jak to tehdy bylo docela obvyklé, mnohdy dosti rozmanitými úkoly. Olomouc dala mladé pěvkyni – obdařené sytým hlasem temnější barvy se suverénními, krásně znějícími výškami, která byla výborně technicky vybavená – perfektní školu divadelní praxe. A navíc, mladá sólistka si své pěvecké kvality dále prohlubovala, v roce 1936 absolvovala studijní pobyt ve Vídni u profesorky Steinbrück.

Vedle šéfa Hellera působili v Olomouci dva zdatní a zkušení dirigenti, Jaroslav Budík a pozdější zakladatel a první šéf liberecké opery, Jaromír Žid. Nejvýznamnější operní režie v té době v Olomouci vytvořil průbojný režisér Oldřich Stibor, jenž se stal manželem Ludmily Červinkové, a později také mladý, hudbu výtečně cítící činoherec Oskar Linhart, který na olomouckém jevišti absolvoval první zdařilé kroky své pozdější významné režisérské kariéry.

Mladá zpěvačka, která navíc prokázala, že je schopná i velmi kvalitního hereckého projevu, si v Olomouci vytvořila svůj základní repertoár. Zpívala a hrála Mařenku v Prodané nevěstě, Vendulku v Hubičce, v roce 1939 se představila dokonce v roli Libuše.Ve Dvořákových operách byla Rusalkou anebo Armidou. V Janáčkově Její pastorkyni se úspěšně představila v titulní roli. Recenzent Moravského deníku o představení napsal, že „všichni představitelé podali své role s přesvědčivou procítěností. Konkrétně je nutné zmínit Jenůfu v podání Ludmily Červinkové.“ Olomouckému publiku se také představila v titulní roli zřídka uváděné Janáčkovy operní prvotiny Šárka.

V prvním olomouckém uvedení Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v roce 1935, které dirigoval Adolf Heller a režíroval Oldřich Stibor, byla velmi překvapivě pověřena titulní rolí, zatímco do role Lišáka byla stejně překvapivě obsazena její kolegyně Štefa Petrová. Hudební skladatel Vladimír Ambros ve své recenzi charakterizoval její výkon v této roli slovy: „Zahrála a zazpívala ji skvěle. Její Bystrouška je pohyblivá, při vší své záludnosti nádherně hravá.“

Z rolí světového repertoáru, které v Olomouci ztvárnila, jmenujme alespoň mozartovské role Donnu Annu v Donu Giovannim, Hraběnku ve Figarově svatbě anebo Paminu v Kouzelné flétně, z verdiovských postav Desdemonu v Otellovi či titulní hrdinku v Aidě, z postav v operách Giacoma Pucciniho Mimi v La bohèmě anebo titulní roli v Manon Lescaut. Jedním z vrcholů jejího olomouckého období byla maršálka ve Straussově Růžovém kavalírovi.

Už v Olomouci se věnovala pedagogické činnosti, své první lekce u ní absolvovala pozdější vynikající koloraturní sopranistka Janáčkovy opery v Brně, dcera předního člena orchestru olomoucké opery, Cecilie Strádalová.

V Brně hostovala Ludmila Červinková úspěšně na podzim roku 1939 v titulní roli Foersterovy Evy v inscenaci, kterou tam nastudoval někdejší olomoucký šéf Karel Nedbal. Její kroky ale zamířily do Ostravy, kde jí Jaroslav Vogel poskytl řadu vynikajících příležitostí, v nichž mohla demonstrovat své pěvecké i herecké umění. V Ostravě se představila v řadě vynikajících rolí. K těm, které už ztvárnila dříve, přibyly například Tosca, Milada v Daliborovi a jí rozhodně bližší Lišák Zlatohřbítek, kterého vyměnila za titulní postavu v Příhodách lišky Bystroušky.

Pozvání z Národního divadla na sebe nenechalo dlouho čekat. Její první rolí tam byla v červnu 1938 Smetanova Vendulka, následovala Verdiho Aida a Amélie v Maškarním plese a také Milada ve Smetanově Daliborovi.Těžištěm repertoáru Ludmily Červinkové v Národním divadle byla česká operní tvorba, pro níž byla pěvkyně ideálně disponovaná specifikou svého pěveckého i hereckého výrazu, noblesou i hlubokou procítěností jevištního projevu.

Diváci mohli její umění obdivovat ve smetanovských rolích, především v Anežce ve Dvou vdovách, Vendulce v Hubičce anebo skvělé Krasavě v Libuši, v níž posléze v řadě repríz ztvárnila i titulní roli. Půvabná Mařenka se později proměnila ve výbornou představitelku Ludmily, v níž vystupovala až do poloviny šedesátých let. Podobně dřívější Rusalka se stala démonickou Cizí kněžnou, v níž slavila úspěch v mnoha desítkách repríz. V Jakobínu byla citlivou Julií, v Čertovi a Káče pyšnou Kněžnou, k jejím znamenitým rolím patřila i Kněžna v dnes už téměř zapomenutém Šelmovi sedlákovi.V Národním se znovu setkala i s rolí Armidy. Z jejích dalších postav v českém repertoáru jmenujme Mirandu ve Fibichově Bouři a titulní roli v jeho opeře Hedy, Kateřinu v Kovařovicových Psohlavcích, Silvanu ve Foersterově Dědově odkazu, ale především Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni a titulní roli v Kátě Kabanové, za jejíž ztvárnění obdržela v roce 1948 Sukovu cenu Hlavního města Prahy.V těchto postavách, stejně jako v titulní roli Burianovy Maryši, kterou zpívala a hrála při prvním uvedení této opery v Národním divadle v roce 1945, mohla plně projevit všechny nuance propojení precizní pěvecké a herecké složky této složité role.

Ze špičkových rolí klasického světového operního odkazu, v nichž Ludmila Červinková účinkovala na scénách Národního divadla, připomeňme Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi a Amelii v Maškarním plesu, titulní hrdinku v Pucciniho Tosce, Santuzzu v Mascagniho Sedláku kavalírovi či wagnerovské hrdinky Venuši v Tannhäuserovi a Sentu v Bludném Holanďanovi. V Evženu Oněginovi se někdejší roztoužená Taťána proměnila v rozvážnou Larinu.

V závěrečné fázi svého působení vystupovala v premiérách oper slovenských autorů, v Cikkerově Vzkříšení a v Suchoňově Krútňavě – role Zalčičky v této opeře byla poslední, kterou Ludmila Červinková v Národním divadle nastudovala. Naposledy vystoupila na jevišti naší první operní scény v roli Lariny v Čajkovského Evženu Oněginovi 5. února 1968.

Hlas Ludmily Červinkové je zaznamenán na reprezentativních nahrávkách klasických českých operních děl, jako jsou Prodaná nevěsta, Hubička, Libuše či Rusalka, v hudebním nastudování Jaroslava Krombholce a Zdeňka Chalabaly.

Po léta vyučovala na Akademii múzických umění v Praze. Mezi její úspěšné žákyně patří například sopranistka Antonie Denygrová.

Ludmila Červinková zemřela v Praze 16. září 1980.

Foto archiv ND / Josef Heinrich, Jaromír Svoboda